vyšlo na www.literární.cz, 30. července 2014
Vadim Delone* je jedním z osmi statečných z Rudého náměstí. Byl to právě on, kdo společně s Pavlem Litvinovem v reakci na invazi sovětských vojsk do Československa rozvinul 25. srpna 1968 na Rudém náměstí v Moskvě transparent s textem „Za vaši a naši svobodu“. Stejně jako ostatní demonstrující byl okamžitě zatčen a uvězněn.
Už v roce 1966 odeslal na ideologickou komisi ÚV KSSS dopis, ve kterém vyjádřil nárok na legalizaci literárního sdružení SMOG, dostalo se mu odpovědi v podobě vyloučení z ústavu a z Komsomolu.
O rok později protestoval na Puškinově náměstí na podporu tzv. moskevské čtyřky – spisovatelů souzených kolem Jurije Galanskova a Alexandra Ginzburga. Byl zatčen a odsouzen na jeden rok podmíněně. Na základě soudního nařízení musel opustit Moskvu, odjel do Novosibirsku, kde ve vyhnanství pokračoval ve studiu filologie na tamní univerzitě. Většinu času ale trávil psaním. Podařilo se mu některé básně a politická prohlášení opublikovat v zahraničí.
Z vyhnanství se vrátil zpět do Moskvy a 25. srpna 1968 se účastnil protestu proti okupaci Československa. Jak už bylo řečeno, byl zatčen a odsouzen do pracovního tábora. Jako trest za hlasité recitování básní během eskorty jej cestou z Moskvy do tábora v Tjumenské oblasti na Sibiři převáželi v poutech.
Jeho publikované texty nepřesáhly často okruh věrných a přesvědčených. V roce 1979 vyšla v pařížském časopise Echo povídka Delone o lágru: Portréty v ostnatém rámu. V roce 1984, tedy již po jeho smrti, byla vydána sbírka Básně.1965–1983.
Téhož roku mu byla posmrtně udělena literární cena Dale.
Od roku 1989, kdy jeho básně začaly opět vycházet v SSSR, se stal básníkem vyhledávaným a ctěným.
Пуcкай грехи мне
не простят –
К тому предлогов слишком много,
Но если я просил
у Бога,
То – за других,
не за себя.
O odpuštění hříchů
– neprosím
Měl bych k tomu mnoho důvodů
Ale pokud jsem o něco prosil
– u Boha
Tak tedy za druhé
ne za sebe.
© přeložil Josef Brož
* (pozn. red: Jméno autora je ruským fonetickým přepisem původně francouzského jména Delauney, ponecháváme jej proto v této verzi)
Verše a biografie v ruštině naleznete například zde.
 |
| Vadim Delone v Paříži. |
„Uvědomoval jsem si, že cena, kterou budu muset zaplatit za pět minut svobody na Rudém náměstí, bude nejspíš několik let vězení,“ řekl v říjnu 1968 v závěrečné řeči u hlavního přelíčení soudu, který jej poslal na dva roky a 10 měsíců do pracovního tábora.
Delonův tvrdý trest neulehčil ani původ jeho rodiny. Je potomkem slavného francouzského rodu Delauney, mezi jeho předky patřil i markýz Bernard-René Jordan de Launay, poslední guvernér pařížské Bastily. Vadimův dědeček se celosvětově proslavil v matematice. Je autorem tzv. Delaunayho triangulace. Získal také nejvyšší akademickou hodnost jako člen Akademie věd SSSR.
I ostatní členové rodiny včetně otce se věnovali exaktním vědám. V rodinné tradici pokračoval i Vadim, který studoval matematiku. Nicméně se od svých 13 let věnoval poezii, později jeho verše vycházely samizdatem.
Po skončení vysokoškolského vzdělání pracoval jako nezávislý korespondent Literárních novin.
Delonův tvrdý trest neulehčil ani původ jeho rodiny. Je potomkem slavného francouzského rodu Delauney, mezi jeho předky patřil i markýz Bernard-René Jordan de Launay, poslední guvernér pařížské Bastily. Vadimův dědeček se celosvětově proslavil v matematice. Je autorem tzv. Delaunayho triangulace. Získal také nejvyšší akademickou hodnost jako člen Akademie věd SSSR.
Po skončení vysokoškolského vzdělání pracoval jako nezávislý korespondent Literárních novin.
Už v roce 1966 odeslal na ideologickou komisi ÚV KSSS dopis, ve kterém vyjádřil nárok na legalizaci literárního sdružení SMOG, dostalo se mu odpovědi v podobě vyloučení z ústavu a z Komsomolu.
O rok později protestoval na Puškinově náměstí na podporu tzv. moskevské čtyřky – spisovatelů souzených kolem Jurije Galanskova a Alexandra Ginzburga. Byl zatčen a odsouzen na jeden rok podmíněně. Na základě soudního nařízení musel opustit Moskvu, odjel do Novosibirsku, kde ve vyhnanství pokračoval ve studiu filologie na tamní univerzitě. Většinu času ale trávil psaním. Podařilo se mu některé básně a politická prohlášení opublikovat v zahraničí.
Z vyhnanství se vrátil zpět do Moskvy a 25. srpna 1968 se účastnil protestu proti okupaci Československa. Jak už bylo řečeno, byl zatčen a odsouzen do pracovního tábora. Jako trest za hlasité recitování básní během eskorty jej cestou z Moskvy do tábora v Tjumenské oblasti na Sibiři převáželi v poutech.
Ačkoli trpěl srdečními problémy, byl společně s kriminálními vězni nasazován na nejtěžší práci v lágru – kácení stromů. Poté, co u něj byly při táborové prohlídce nalezeny básně, nesměl šest měsíců přijímat návštěvy, ani balíčky.
Po propuštění z lágru v roce 1971 se vrátil do Moskvy. Nečekalo ho nic příjemného. V lednu 1973 byla jeho manželka Irina Belogorodskaja zatčena v rámci případu „Kronika současných událostí“, která byla později soudem zrušena.
O čtyři roky později – v listopadu 1975 – se svou ženou ze Sovětského svazu emigroval. Žili v Paříži, jež se stala útočištěm pro mnohé pronásledované disidenty ze Sovětského svazu. V roce 1983 zde Delone zemřel na infarkt.
Jeho poezie byla vždy mnohem více žitá; stala se silným zdrojem vnitřního utrpení i vnější perzekuce. Za první „politicky škodlivé“ básně je považována Balada z nedůvěry, kterou autor dostal na Západ pomocí „Emissara NTS“.
Po propuštění z lágru v roce 1971 se vrátil do Moskvy. Nečekalo ho nic příjemného. V lednu 1973 byla jeho manželka Irina Belogorodskaja zatčena v rámci případu „Kronika současných událostí“, která byla později soudem zrušena.
 |
| Vadim Delone s básníkem Vladimírem Bukovským, Paříž 1989. |
Jeho poezie byla vždy mnohem více žitá; stala se silným zdrojem vnitřního utrpení i vnější perzekuce. Za první „politicky škodlivé“ básně je považována Balada z nedůvěry, kterou autor dostal na Západ pomocí „Emissara NTS“.
Jeho publikované texty nepřesáhly často okruh věrných a přesvědčených. V roce 1979 vyšla v pařížském časopise Echo povídka Delone o lágru: Portréty v ostnatém rámu. V roce 1984, tedy již po jeho smrti, byla vydána sbírka Básně.1965–1983.
Téhož roku mu byla posmrtně udělena literární cena Dale.
Od roku 1989, kdy jeho básně začaly opět vycházet v SSSR, se stal básníkem vyhledávaným a ctěným.
Пуcкай грехи мне
не простят –
К тому предлогов слишком много,
Но если я просил
у Бога,
То – за других,
не за себя.
O odpuštění hříchů
– neprosím
Měl bych k tomu mnoho důvodů
Ale pokud jsem o něco prosil
– u Boha
Tak tedy za druhé
ne za sebe.
© přeložil Josef Brož
* (pozn. red: Jméno autora je ruským fonetickým přepisem původně francouzského jména Delauney, ponecháváme jej proto v této verzi)
Verše a biografie v ruštině naleznete například zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat