> kultura > film > Jean-Luc Godard > exkluzivně na Jehlice revue > vyšlo 11. srpna 2014
Někteří si o něm myslí, že je už dávno mrtvý. Ale není, stále není. Letošního roku odešel do filmařského nebe Alain Resnais, o němž se nedá říct, že by tvořil jádro tzv. nové vlny, Jean-Luc Godard je ale stále živý. To ale jako kdybyste srovnávali šampaňské a coca-colu. I když Godard v poslední době hlavně moralizuje, nabádá, a zdá se, že se odvrací od tohoto světa, jemuž sám přestává rozumět, stále tu je... Letošního května, v rámci Filmovém festivalu v Cannes uvedl svůj 47. film. Sám se nezúčastnil - nemá ten festival od roku 1968 rád...
Legendární švýcarsko-francouzský režisér Jean-Luc Godard (*1930) zato poskytl pro CPN - Canon Proffesional Network rozsáhlý rozhovor - (ve francouzštině s anglickými titulky) o své kariéře a o svém posledním filmu Adieu au langage (Sbohem, jazyku). Někteří mluví o„testamentu“, jiní parafrázují titul jeho prvního dlouhometrážního filmu s Jeanem-Paulem Belmondem, a píší: Godard u konce s dechem!
Režisér Jean-Luc Godard vždy dokázal překvapit, to samé se dá říct i o jeho posledním filmu. Nemusíte ho milovat, zajímat by jste se ale o něj měli. Není právě příliš k vidění, ani dostupný. Ani Godard, ani jeho film. Podobně jako na počátku své kariéry, přichází Jean-Luc Godard i dnes s novým pojetím filmového jazyka (tentokrát ve 3D). Nezklamal ani ve svém dávném zvyku: obsadit dosud neznámé herce.
Podle synopse se jedná o příběh vdané ženy a svobodného muže - a jednoho psa. Tak je to zdánlivě jednoduché, ale nic tu není (jako vždy) jednoduché.
Večerník Le Monde označil jeho film za "testament". Podle kritičky listu Isabelle Regnierové se jedná o jeho dosud nejsmutnější film. Je to „dopis na rozloučenou“.„Dopis člověka, který věnoval svůj život filmu, který hluboce proměnil dějiny svého umění, a jenž nám všem píše, svým divákům, z místa svého odpočinku v Rolle ve Švýcarsku, aby nám řekl, že skončil.“.
Měsíčník Cahiers du cinéma, kde Godard na konci 50. let začínal jako neohrožený kritik, vzdává Godardovi hold slovy: „Jsme tímto filmem jinde než na obyčejné filmové projekci, na té prskající ceremonii, jež nám nabízí stejný typ vzrušení jako rockový koncert a stejné tajemství jako první čtení básníků,kteří nás nepřestávají pronásledovat.“
Kritik Serge Kaganski v týdeníku Les Incrokuptibles soudí, že film nabízí: „druh montáže-koláže-mixáže na jednu stranu naprosto bez pravidel a zároveň pečlivě komponovaný mezi slovy a obrazy, obrazy a zvuky, výběr mezi starými filmy a historickými archivy, malá kutilství a bombardování citacemi našprtanými ve velké knihovně světa“.
Není nijak s podivem, že nejtvrdší odsudek dostává Godard z konzervativního listu Le Figaro, kde nerozumí ničemu, jak píše Blandine Le Cain: „Všechny interpretace jsou povoleny. Jsou pouze odpovědi, které filmař odmítá podat. V mnoha jeho filmech Jean-Luc Godard si hraje s publikem, využívajíce všech obvyklých filmařských kódů.“
Pro ty, kteří vzpomínají s bolestí v srdci na první objevení Jean Sebergové, Anny Kariny nebo Anny Wiazemské, možná tato jména potěší. Jedná se tentokrát, zapamatujme si ta jména, o: Héloïse Godet, Zoé Bruneau a Kamela Abdella.
Ta I. část rozhovoru, který se zabývá některými Godardovými filozofickými a estetickými východisky, pokračuje v II. části, věnované jeho počátkům ze 60. let minulého století.
I. část interview pro CPN - uvozuje režisér vysvětlením, že SMS není ve své podstatě (krátkou zprávou - Short Message Service), ale vzkazem jiným: Zachraňte mou duši (Save My Soul). Lidé se podle něj cítí osamoceni, a ta zpráva je prosbou o záchranu. Proč se ale jeho film jmenuje Sbohem jazyku? „Když říkám ´sbohem´, myslím tím ´sbohem´mému způsobu mluvení.“
Sám žije ve švýcarském kantonu Vaud, kde slovo „sbohem.“ má zcela jiný smysl - podle toho, jakým tónem je vyrčeno, zda se použije na konci nebo na začátku, poznamenává...
Legendární švýcarsko-francouzský režisér Jean-Luc Godard (*1930) zato poskytl pro CPN - Canon Proffesional Network rozsáhlý rozhovor - (ve francouzštině s anglickými titulky) o své kariéře a o svém posledním filmu Adieu au langage (Sbohem, jazyku). Někteří mluví o„testamentu“, jiní parafrázují titul jeho prvního dlouhometrážního filmu s Jeanem-Paulem Belmondem, a píší: Godard u konce s dechem!
Režisér Jean-Luc Godard vždy dokázal překvapit, to samé se dá říct i o jeho posledním filmu. Nemusíte ho milovat, zajímat by jste se ale o něj měli. Není právě příliš k vidění, ani dostupný. Ani Godard, ani jeho film. Podobně jako na počátku své kariéry, přichází Jean-Luc Godard i dnes s novým pojetím filmového jazyka (tentokrát ve 3D). Nezklamal ani ve svém dávném zvyku: obsadit dosud neznámé herce.
Večerník Le Monde označil jeho film za "testament". Podle kritičky listu Isabelle Regnierové se jedná o jeho dosud nejsmutnější film. Je to „dopis na rozloučenou“.„Dopis člověka, který věnoval svůj život filmu, který hluboce proměnil dějiny svého umění, a jenž nám všem píše, svým divákům, z místa svého odpočinku v Rolle ve Švýcarsku, aby nám řekl, že skončil.“.
Měsíčník Cahiers du cinéma, kde Godard na konci 50. let začínal jako neohrožený kritik, vzdává Godardovi hold slovy: „Jsme tímto filmem jinde než na obyčejné filmové projekci, na té prskající ceremonii, jež nám nabízí stejný typ vzrušení jako rockový koncert a stejné tajemství jako první čtení básníků,kteří nás nepřestávají pronásledovat.“
Není nijak s podivem, že nejtvrdší odsudek dostává Godard z konzervativního listu Le Figaro, kde nerozumí ničemu, jak píše Blandine Le Cain: „Všechny interpretace jsou povoleny. Jsou pouze odpovědi, které filmař odmítá podat. V mnoha jeho filmech Jean-Luc Godard si hraje s publikem, využívajíce všech obvyklých filmařských kódů.“
Pro ty, kteří vzpomínají s bolestí v srdci na první objevení Jean Sebergové, Anny Kariny nebo Anny Wiazemské, možná tato jména potěší. Jedná se tentokrát, zapamatujme si ta jména, o: Héloïse Godet, Zoé Bruneau a Kamela Abdella.
***
Ta I. část rozhovoru, který se zabývá některými Godardovými filozofickými a estetickými východisky, pokračuje v II. části, věnované jeho počátkům ze 60. let minulého století.
Sám žije ve švýcarském kantonu Vaud, kde slovo „sbohem.“ má zcela jiný smysl - podle toho, jakým tónem je vyrčeno, zda se použije na konci nebo na začátku, poznamenává...
II. část interview pro CPN - otevírá Jean-Luc Godard konstatováním, že začal s filmem velmi pozdě. „Nejsem jako ti, kteří říkají, že viděli myšáka Mickeyho, já jsem začal, když už byl film objevený..“ Jeho rodiče ovšem sledovali ještě film němý...
Je ale jasné, do jaké míry pro Godarda hrála roli literatura, neboť ve svých filmech se nevěnoval jenom obrazům, ale i slovům. A velmi často i poezii. Zaujetí novým filmovým jazykem, jenž je s tím literárním konfrontován, tvoří jeden ze základů jeho přemýšlení o filmu.
Je ale jasné, do jaké míry pro Godarda hrála roli literatura, neboť ve svých filmech se nevěnoval jenom obrazům, ale i slovům. A velmi často i poezii. Zaujetí novým filmovým jazykem, jenž je s tím literárním konfrontován, tvoří jeden ze základů jeho přemýšlení o filmu.
Žádné komentáře:
Okomentovat