vyšlo na www.literarni.cz, 13. srpna 2014
Rok 1968 znamenal tragédii českého národa a pohnul osudy mnoha jedinců. Osm statečných lidí, kteří protestovali na Rudém náměstí proti ruské okupaci Československa, nejsou příliš známí. Tvoří přitom pilíře sovětského disidentství. Prošli si svým utrpením, křížovou cestou. Proč tato jména nejsou v učebnicích dějepisu? Proč je nikdo nezná?
Dnes přinášíme příběh jedná ženy, Larisy Bogorazové-Bruchmanové, jejíž angažmá na podporu lidských práv označil New York Times ve svém nekrologu , za „morální tvrdohlavost, jež pomohla utvářet hnutí“.
Zatýkání, vězení, tábory – to byla pro Larisu Bogorazovou-Bruchmanovou škola, jíž neprochází každé dítě. Toto předurčení, jež postihlo část její rodiny, bylo rozhodující měrou přítomno i v jejím rozhodnutí zasazovat se v budoucnu o lidská práva.
Oba její rodiče si prošli občanskou válkou – pracovali v politickém oddělení aparátu armády. Otec Josif Bogoraz po vzniku Sovětského svazu působil jako člen Státní plánovací komise a vedoucí katedry ekonomické fakulty na univerzitě v Charkově. V druhé polovině 30. let byl obviněn z trockismu a zatčen. Byl odsouzen a v letech 1936-1941 si odpykával trest v nechvalně proslulém Vorkutlagu.
Larisa se narodila ještě předtím, 8. srpna roku 1929, v ukrajinském Charkově. Zde také absolvovala v roce 1950 filologickou fakultu Univerzity a vdala se za spisovatele a překladatele Julije Daniela. Narodil se jim o rok později syn Alexander. V Charkově ale nevydrželi dlouho, stěhují se do centra - nejprve v Kalužské oblasti a později přímo do Moskvy: oba pracovali jako učitelé ruského jazyka.
Dějství první: Proces Siňjavskij-Daniel
Rozhodujícím okamžikem jejího života bylo v roce 1965 zatčení jejího manžela Julia Daniela společně se literárním vědcem Andrejem Siňjavským. Byli obvinění z „protisovětské agitace a propagandy“ – a to na základě několika publikovaných povídek v zahraničí (pod pseudonymy Abram Terc a Nikolaj Aržak).
Siňjavskij dost sedm, Daniel pět let vězení. Proces, podle jmen odsouzený, Siňjavskij-Daniel, vyvolal v sovětské intelektuální komunitě velké rozhořčení. Na obranu tvůrců se tehdy postavil velký počet osobností, sdružených v tzv. „dopisu 62“. Publikován by Literárních novinách 19. listopadu 1966. Mezi osobnostmi, které se zastávali obviněných, byli například básnířka Bella Achmadulina, písničkář Bulat Okudžava nebo filmový režisér Andrej Tarkovskij.
Larisa Borogazová-Bruchmanová patřila logicky - byl to přece její manžel! - k nejbližšímu okruhu zastánců a organizátorů odporu proti justičním metodám. Nejen, že napsala dopis generálnímu prokurátoru s požadavkem "dodržování norem lidskosti a spravedlnost“, Společně s Marií Rozanovou zaznamenala slovo od slova celý proces, který se tak stal později dokumentem doby. Záznamy tvořily později základ tzv. Bílé knihy v celému případu.
Po letech ve svých vzpomínkách napsala: „Zadržení muže a Siňjavského ve mne nevyvolalo strach o ně, nebo o mne, ale pouze rozhořčení nad nezákonností a barbarstvím – jako kdybych celý život prožila za vlády spravedlnosti a právního státu!“ Cosi se v ní náhle zlomilo. „Od tohoto okamžiku jsem se ocitla v otevřené opozici vůči vládě, bezpečnosti a orgánům ministerstva vnitra – a můj odpor se stal všeobecně známým, zdaleka největším v té době.“
Rok 1968 znamenal tragédii českého národa a pohnul osudy mnoha jedinců. Osm statečných lidí, kteří protestovali na Rudém náměstí proti ruské okupaci Československa, nejsou příliš známí. Tvoří přitom pilíře sovětského disidentství. Prošli si svým utrpením, křížovou cestou. Proč tato jména nejsou v učebnicích dějepisu? Proč je nikdo nezná?
 |
| Larisa s prvním manželem Julijem Danielem a synem Alexandrem. |
Zatýkání, vězení, tábory – to byla pro Larisu Bogorazovou-Bruchmanovou škola, jíž neprochází každé dítě. Toto předurčení, jež postihlo část její rodiny, bylo rozhodující měrou přítomno i v jejím rozhodnutí zasazovat se v budoucnu o lidská práva.
Oba její rodiče si prošli občanskou válkou – pracovali v politickém oddělení aparátu armády. Otec Josif Bogoraz po vzniku Sovětského svazu působil jako člen Státní plánovací komise a vedoucí katedry ekonomické fakulty na univerzitě v Charkově. V druhé polovině 30. let byl obviněn z trockismu a zatčen. Byl odsouzen a v letech 1936-1941 si odpykával trest v nechvalně proslulém Vorkutlagu.
Larisa se narodila ještě předtím, 8. srpna roku 1929, v ukrajinském Charkově. Zde také absolvovala v roce 1950 filologickou fakultu Univerzity a vdala se za spisovatele a překladatele Julije Daniela. Narodil se jim o rok později syn Alexander. V Charkově ale nevydrželi dlouho, stěhují se do centra - nejprve v Kalužské oblasti a později přímo do Moskvy: oba pracovali jako učitelé ruského jazyka.
Navzdory poměrům se Larisa v rámci postgraduálního studia věnovala odbornému studiu: zabývala se matematickou a strukturální lingvistikou na Vysoké škole Akademie věd Sovětského svazu. V roce 1965 obhájila disertační práci )a získala doktorát) na fakultě filologie Univerzity v Novosibirsku.
Dějství první: Proces Siňjavskij-Daniel
Rozhodujícím okamžikem jejího života bylo v roce 1965 zatčení jejího manžela Julia Daniela společně se literárním vědcem Andrejem Siňjavským. Byli obvinění z „protisovětské agitace a propagandy“ – a to na základě několika publikovaných povídek v zahraničí (pod pseudonymy Abram Terc a Nikolaj Aržak).
 |
| Proces se spisovateli Danielem-Siňjavským vyvolal velkou pozornost |
Siňjavskij dost sedm, Daniel pět let vězení. Proces, podle jmen odsouzený, Siňjavskij-Daniel, vyvolal v sovětské intelektuální komunitě velké rozhořčení. Na obranu tvůrců se tehdy postavil velký počet osobností, sdružených v tzv. „dopisu 62“. Publikován by Literárních novinách 19. listopadu 1966. Mezi osobnostmi, které se zastávali obviněných, byli například básnířka Bella Achmadulina, písničkář Bulat Okudžava nebo filmový režisér Andrej Tarkovskij.
Larisa Borogazová-Bruchmanová patřila logicky - byl to přece její manžel! - k nejbližšímu okruhu zastánců a organizátorů odporu proti justičním metodám. Nejen, že napsala dopis generálnímu prokurátoru s požadavkem "dodržování norem lidskosti a spravedlnost“, Společně s Marií Rozanovou zaznamenala slovo od slova celý proces, který se tak stal později dokumentem doby. Záznamy tvořily později základ tzv. Bílé knihy v celému případu.
Po letech ve svých vzpomínkách napsala: „Zadržení muže a Siňjavského ve mne nevyvolalo strach o ně, nebo o mne, ale pouze rozhořčení nad nezákonností a barbarstvím – jako kdybych celý život prožila za vlády spravedlnosti a právního státu!“ Cosi se v ní náhle zlomilo. „Od tohoto okamžiku jsem se ocitla v otevřené opozici vůči vládě, bezpečnosti a orgánům ministerstva vnitra – a můj odpor se stal všeobecně známým, zdaleka největším v té době.“
 |
| Bílá kniha záznamu procesu Siňjavskij-Daniel |
Nebyla v tom zcela sama, ale lidí nebylo mnoho: všichni se tak trochu znali. A nad nimi bylo kladivo moci. „Samozřejmě, že jsem nebyla sama, stejný postoj zaujali i další lidé – s některými jsem se znala z dřívějška, s některými jsem se seznámila na tomto základě. Každého z nás mohli zatknout.“
Dějství druhé: „Sovětské tanky v Praze!“
V protestech Larisa ale nezůstala pouze při jedné kauze. V roce 1968 se postavila na obranu v tzv. procesu čtyř na stranu obviněných: Alexandra Ginzburga, Jurije Golanského, Alekseje Dobrovolského a Věry Laškové. Téhož roku, 25. srpna 1968, se podílela na svém největším protestu, jenž jí vynesl čtyři roky věznění.
Kvůli věznění se jí rozpadl i soukromý život. Zatímco Jurij Daniel stále ještě nebyl propuštěn, ona právě do vězení nastoupila. Manželství bylo rozvedeno.
V té době se seznámila se spisovatelem a politickým aktivistou Anatolijem Marčenkem, jehož děsivé svědectví o pokračujících metodách Sovětského režimu vyneslo autoru slávu – zejména jeho Мои показания (Moje svědectví), vycházející od roku 1966 v sovětském samizdatu V roce 1969 byla kniha pod názvem My Testimony publikována na Západě.
Tato sláva měla ovšem svůj rub – ve vězeních tohoto typu, známých jako gulagy, jež rozhodně neskončily smrti Josifa Stalina, prožil celých dvacet – nedožil se ani propuštění v čase perestrojky - zemřel na následky hladovky ve věznici v Čistopolu, republika Tatarstán, v prosinci 1986.
Dne 21. srpna 1968, kdy vstoupila vojska Varšavské smlouvy na čele se sovětskou armádou do Československa, si pamatuje Larisa velmi dobře: „Dne 21. srpna 1968. roku byl nahlášen soud nad Anatoljiem Marčenkem - i odveta za jeho knihu Moje svědectví, ale především za jeho dopis o Československu v zahraničním tisku. V noci předtím ke mně přišel Pavel Litvínov a jeho žena Nina Lipovská – chystali jsme se jít k soudu.“
Bylo časně ráno, nějakých šest nebo sedm hodin, vzpomíná. Zvoní telefon. Kdo to může být? „Vzala jsem ho. Nataša Gorbaněvská vzlyká a říká, že naše vojska vstoupily do Ceskoslovenska. ´Sovětské tanky v Praze´,“ opakovala. „Nemohla jsem tomu uvěřit!“ Sama ale věděla, že to musí být „jasné i dítěti“. Stalo se. A nakonec to pochopila i ona.
Čtyři roky prožila ve východní Sibiři (Čuna v Irkutské oblasti) na práci zejména v dřevozpracujících závodech.
Legenda sovětského disidentství
Po svém propuštění v disidentských aktivitách pokračovala. Editovala samizdatové listy Хроника текущих событий (Kronika aktuálních událostí), historický sborník Память (Paměť). V roce 1975 žádala Jurije Andropova, aby otevřel archivy KGB.
Bláhovost? Možná. Pro ni však nikoliv… V té době se jí narodil syn Pavel.
Larisa Borogorazová-Bruchmanová byla zkrátka legendou sovětského disidentství. V roce 1989 stála u založení Moskevské helsinského výboru, jenž dohlížel i po pádu železné opony na dodržování lidských práv. „Žila jsem jako svobodný člověk,“ řekla v jednom rozhovoru po rozpadu Sovětského svazu. „Ano, poslali mne do žaláře a vyhnanství, ale já věděla, že to, co jsem dělala, bylo správné a v souladu s mým přesvědčením.“
Jak myslela, tak i žila. Zemřela ve věku 74 let v Moskvě.
Citace použity z knihy vzpomínek autorky:
Богораз Л. И. Из воспоминаний - Минувшее (Ze vzpomínek na minulost) Paris: Atheneum, 1986; Прогресс; Феникс, 1990.
Dějství druhé: „Sovětské tanky v Praze!“
V protestech Larisa ale nezůstala pouze při jedné kauze. V roce 1968 se postavila na obranu v tzv. procesu čtyř na stranu obviněných: Alexandra Ginzburga, Jurije Golanského, Alekseje Dobrovolského a Věry Laškové. Téhož roku, 25. srpna 1968, se podílela na svém největším protestu, jenž jí vynesl čtyři roky věznění.
Kvůli věznění se jí rozpadl i soukromý život. Zatímco Jurij Daniel stále ještě nebyl propuštěn, ona právě do vězení nastoupila. Manželství bylo rozvedeno.
 |
| Larisa s druhým manželem Anatolijem Marčenkem a synem Pavlem |
Tato sláva měla ovšem svůj rub – ve vězeních tohoto typu, známých jako gulagy, jež rozhodně neskončily smrti Josifa Stalina, prožil celých dvacet – nedožil se ani propuštění v čase perestrojky - zemřel na následky hladovky ve věznici v Čistopolu, republika Tatarstán, v prosinci 1986.
Dne 21. srpna 1968, kdy vstoupila vojska Varšavské smlouvy na čele se sovětskou armádou do Československa, si pamatuje Larisa velmi dobře: „Dne 21. srpna 1968. roku byl nahlášen soud nad Anatoljiem Marčenkem - i odveta za jeho knihu Moje svědectví, ale především za jeho dopis o Československu v zahraničním tisku. V noci předtím ke mně přišel Pavel Litvínov a jeho žena Nina Lipovská – chystali jsme se jít k soudu.“
Bylo časně ráno, nějakých šest nebo sedm hodin, vzpomíná. Zvoní telefon. Kdo to může být? „Vzala jsem ho. Nataša Gorbaněvská vzlyká a říká, že naše vojska vstoupily do Ceskoslovenska. ´Sovětské tanky v Praze´,“ opakovala. „Nemohla jsem tomu uvěřit!“ Sama ale věděla, že to musí být „jasné i dítěti“. Stalo se. A nakonec to pochopila i ona.
Čtyři roky prožila ve východní Sibiři (Čuna v Irkutské oblasti) na práci zejména v dřevozpracujících závodech.
Legenda sovětského disidentství
Po svém propuštění v disidentských aktivitách pokračovala. Editovala samizdatové listy Хроника текущих событий (Kronika aktuálních událostí), historický sborník Память (Paměť). V roce 1975 žádala Jurije Andropova, aby otevřel archivy KGB.
Bláhovost? Možná. Pro ni však nikoliv… V té době se jí narodil syn Pavel.
Larisa Borogorazová-Bruchmanová byla zkrátka legendou sovětského disidentství. V roce 1989 stála u založení Moskevské helsinského výboru, jenž dohlížel i po pádu železné opony na dodržování lidských práv. „Žila jsem jako svobodný člověk,“ řekla v jednom rozhovoru po rozpadu Sovětského svazu. „Ano, poslali mne do žaláře a vyhnanství, ale já věděla, že to, co jsem dělala, bylo správné a v souladu s mým přesvědčením.“
Jak myslela, tak i žila. Zemřela ve věku 74 let v Moskvě.
Citace použity z knihy vzpomínek autorky:
Богораз Л. И. Из воспоминаний - Минувшее (Ze vzpomínek na minulost) Paris: Atheneum, 1986; Прогресс; Феникс, 1990.
Žádné komentáře:
Okomentovat