psáno pro www.reflex.cz
Spisovatel Patrick Modiano, sedmnáctý Francouz, který získal prestižní Nobelovu cenu za literaturu, je výsostným spisovatelem. V první reakci na udělení Nobelovy ceny označil Modiano tuto zprávu za „bizarní“. V tom slově „bizarní“ je ukryt celý Modiano.
Autor je rodem z toho druhu autorů, kteří sice netrhají komerční žebříčky, je to ovšem naléhavě tichý hlas, vytrvalý a neústupný, jakoby zdánlivě jen ohlasem vzpomínky na časy, kdy literatura promlouvala k těm, kteří se ještě nenechali ohlušit humbukem samotného mediálního cirkusu. Úkaz nad jiné zvláštní... Čtvrtečním večerem, kdy byla Nobelova cena za literaturu vyhlášena, jako kdyby se role změnily.
Kdo se kdy ale dostal k nějaké jeho knize – a v češtině jich opravdu pár vyšlo (bohužel ale je tomu již převážně dosti dávno, ještě za minulého režimu, a navíc se málokdy potkaly s poezií autora, byť tu snaha byla; k dostání většinou v antikvariátu za směšné peníze, díky bohu) – otevřel se mu v nich svět, naplněný temnými příběhy, zapadlými ulicemi a zapomenutými životy.
Ano, takový trochu antikvariát šedivého, přesto přitažlivého života. Za fasádou šedivých dní Modianových románů se totiž ale vždy skrývá zločin...
Svět neviditelného násilí
Modianův svět je plný neustále přítomného napětí, pocitu ohrožení, úzkosti a zdánlivě neviditelných nástrah. Je tomu tak od prvního románu La Place de l´Étoile (Náměstí Hvězdy), jímž hvězda mladého autora v roce 1968 vyletěla (za přispění a podpory Raymonda Quenaua). Je tomu tak i v dosud posledním opusu s názvem Pour que tu ne te perdes pas dans le quartier (Aby ses neztratil ve čtvrti), který nakladatelství Gallimard vydalo počátkem letošního října.
Na třicítka románů, ale i scénářů a dalších textů, věnovaná především hledání ztracené lidské identity, ale není opravdu „proustovská“, jakkoliv to zní velmi svůdně. V tomto ohledu si to Švédská akademie opravdu poněkud usnadnila, stejně jako úvahu nad tím, že popisuje nacistické zločiny, jež by neměly být zapomenuty. Nic není vzdálenější Modianovi, než proustovský jazyk, svět dekadentního snoba, jeho nekonečných souvětí – on píše naopak úsporně a jednoduše. A co se týče nacismu....
On totiž Modiano v zásadě popisuje násilí, nezávisle na ideologiích, násilí převážně neviditelné, o to ale záludnější a krutější. Může se ale týkat například francouzsko-alžírské války. Kdyby byl Modiano Čech, psal by možná o restitucích, náhlé změně adres, nenaplněných touhách a zradách ideálů. Jistě ne prvoplánově.
Co slepí a hluší nechtějí vnímat
Je ale samozřejmě naprosto skvělé, navzdory zjednodušením, že se tu obrací pozornost k někomu, jemuž záleží právě na tomto rysu západní civilizace, na rysu, nikoliv novém (již od Spenglera přes Nietzscheho, až po Adorna či Deleuze) neboť stmívání, téměř hmatatelné stmívání této civilizace, již probíhá opravdu velmi dlouho. Pouze slepí a hluší to nevidí a neslyší.
Je-li vůbec nějaké politikum, jehož bychom měli všímat v souvislosti s udělením letošní Nobelovy ceny za literaturu, nemáte tentokrát co do činění s propagandou; je to zejména tento rys – záznam postupného vymírání smyslu a vize západní civilizace, vyčerpané a hodnotově zcela vykořeněné. Modiano je pečlivým topografem rozpadu této civilizační fáze, nevydává se ale za hlasatele, je pouze citlivým seismografem.
Často v převleku za detektiva... což má i svůj humorný rys. Máte-li ovšem jako Franz Kafka smysl pro humor. Je to málo? Soudím, že vůbec ne.
Modiano navíc cílí k tomuto záznamu prostředky, jež se neuchylují k falešné filozofii a pseudomudrování (vlastní z našeho okruhu snad všem – nejvíce Milanu Kunderovi). Proto se některým také zdá, že Modianovy romány nejsou dostatečně silné a fabulačně vypjaté, a že se nudně opakují (za všechny překladatel Václav Jamek, jenž způsobil jeden překlad z roku 1978, a to klíčového díla Ulice temných krámků). Bylo by ale omylem pokoušet se v nich najít něco, co v nich není.
Autor je držitelem Goncourtovy ceny za zmíněný román z roku 1978. Stojí za poznámku, že vedle třicítky knih, desítky scénářů a adaptací, je rovněž autorem i písňových textů, například pro Françoise Hardyovou nebo Mony Hefterovou.
Spisovatel, co „přišel poté“
Patrick Modiano se narodil 30. července 1945 v Boulogne-Billancourtu. Dost pozdě na to, aby ještě mohl vidět hrůzy druhé světové války, ale stále dost včas, aby v něm zanechala nepřímé stopy – osudů lidé, kteří museli toto období přežít.
Přestože spisovatel sám německou okupaci Francie vyloženě nezažil, je přítomna ve většině jeho děl, ovšem způsobem, který není zřejmý na první čtení. Okupace, respektive Republika Vichy, ten zvláštní režim maršála Pétaina na jihu Francie, a jejího okupovaného severu, v níž žili jeho rodiče, má autor opředenu převážně mnoha hádankami, ne-li přímo mýty. Matka, Louisa Colpeynová, vlámského původu, jež nějaký čas usilovala o hereckou kariéru, se během ní setkala s Modianovým otcem, Albertem Modianem, původu židovského.
Modiano ve svých komentářích, pohybujících se na hraně „sněné autobiografie“, píše, že to „židovské“, vždy psal s malým „ž“. Nikoliv z důvodu pohrdání, ale protože sám nepraktikoval, a zároveň tím i převzal částečně dobový žargon, jenž židy pojímal ambivalentně i po válce – a tragédii holocaustu. Modianův otec ovšem, jakkoliv žid, nebyl přímo perzekuován, a podílel se za války snad i na nějakých „podivných obchodech“, pod falešnou identitou, jak v náznaku zmiňuje. Jeho bratr Rudy, jenž se narodil v roce 1947, umírá o deset let později. To přivádí Patricka na počátku dospělosti k úzkostlivému pocitu samoty, opuštěnosti – někde mezi penzionátem a blouděním pařížskými ulicemi.
Můžete ale otevřít jakoukoliv Modianovu knihu, nezáleží na první, ale ani na poslední, abyste putovali sami s autorem křivolakými ulicemi dětství, dospívání, zasutých vzpomínek a mysteriózních osudů. Po čase zjistíte, že začínáte jeho svět poznávat hned po prvních řádcích. Vždy je tu vypravěč, jenž vám o sobě příliš nic nesdělí, nemusí vám ani příliš sedět: je to mlčenlivý pozorovatel, bedlivý souputník, jenž hledá spřízněné duše; pokud se pokouší najít sám sebe, většinou se mu to moc nedaří, nemá-li rovnou problém zjistit vůbec, kdo je (to je zvláště problém v knize Ulice temných krámků, v níž vypravěč a hlavní hrdina ztratil paměť). Jak postava říká: „Nejsem ničím. Ničím jiným, než světlou siluetou tohoto večera na terase jedné kavárny“.
Spisovatel podobně jako postava i mluví, když o tom sám říká: „Vždy jsem měl dojem, že píši stejnou knihu. Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání…“ řekl před lety v rozhovoru pro týdeník L´Express. Modianovo dílo by se dalo přirovnat, a není to pouze estetické klišé, ke tkané tapisérii: jakýkoliv román totiž otevřete, jako kdybyste začali s novou osnovou, přesto víte, že k tragédii se schyluje už od počátku. Nevyhnutelně, nenápadně a příznačně.
Ponorná řeka zapomnění
Modiano je výtečný mistrem ve vytváření atmosféry – postavy jsou jakoby utkané z jemných vláken vzpomínek, onoho zvláštního, obskurního a nedořečeného ladění... Vynořují se jako přízraky z tekoucí řeky zapomnění: mají různá jména, stejně jako má vždy jiné jméno vypravěč. Jména, ale i typologie postav, tvoří zásadní rámec rámec koryta této ponorné řeky, jejímž průvodním znamením je „čas, který neléčí“… pouze proměňuje vztahy a jejich dřívější význam.
Nezbavuje nás pochybností nad tím, co se skrývá za vybledlými nápisy, ale ani nejistoty nad významem dokumentů, jež bývaly mnohdy určeny pouze k předběžnému záznamu před likvidací jedince. Prozaik sám připomíná, jak sám falšoval vlastní dokumenty, aby dodal své vlastní identitě jiný význam, podobně jako i se proměnuje identita i samotných lidí, kteří se již do identifikace nevešli. Důležitou roli tu hraje vždy Švýcarsko, zejména lyžařská letoviska Megève, Engadin... vše švýcarské je obestřeno zločinem, ale i pocitem bezpečí, úkrytu.
Romány Patricka Modiana se silně podobají dokumentárním filmům, jistému typu pátrání, jež mají svou vizualitu, ale i pravidelný estetický topos; místa, kde se odehrávají - a jejich příběhy, jsou často „obskurní“, nikoliv pouze „příšeřím“, ale jde i jejich podloudnou a vlastně podezřelou kvalitu. Všechna ta pololegální, často i kolaborantská prostředí míst a lidí s dvojakou tváří na hraně zločinu, šepotu a šantánu (prototypy prostitutek a modelek bývají často skvělým Modianovým komparsem).
V románu Villa triste jedna z postav o sobě tvrdí, že je „královnou Belgičanů“. Zjišťujete nejen, že jeho sexuální orientace není jasná, zároveň ale i chápete, že jeho zájmy vedou za hranice běžného vnímání – je totiž lékařem, jehož rukama procházejí v klidném švýcarském prostředí, nečekaně alžírští bojovníci za nezávislost. Ten mimořádný střih, s jakým to Modiano popisuje, bere doslova dech... Je to lepší než sto dokumentů.
Estetika polo-temné vzpomínky
Polo-temno je obvykle přítomno i v mysli mnoha postav a vypravěče, který v jednom opusu dokonce ztratil paměť (– Ulice temných krámků), a neví si tedy rady ani s tím, kdo vlastně je, a co ve skutečnosti prožil: pátrá po svém vlastním osudu, a osudu těch, kteří bývali jeho druhy a nejbližšími. Marně…
Často to bývá fotografie, útržek papíru, jež slouží autorovi jako východisko; vypravěč není schopen rozeznat obvykle skutečná jména postav, ani jejich rukopis. Pokud se už k tomu dopracuje, chybí datace a nakonec chybí vlastně i to, co „bylo poté“.
Zapomnění a likvidaci podléhají fatálně i místa, jako je tomu v enigmatickém románu Villa triste, v níž vypravěč popisuje, co vlastně zůstalo z míst, jež kdysi navštívil. O tom, kam zmizela ta překrásná dívka Yvonne se už nikdy nedozví… (román byl mimochodem dosti nešťastně zfilmován pod názvem Le Parfum d´Yvonne režisérem Patricem Lecontem v roce 1994).
Místa mizejí jako lidé, kteří své skutky proměňují za drobné mince daného okamžiku. Nejen za nacistické okupace Francie, ale i v čase dalších, téměř neviditelných válek, od Indočíny po Alžír. Vypravěč chce často někam po kafkovsku uniknout, nebýt, rozplynout se, ale nemůže zároveň ani on uniknout vlastnímu osudu. V tomto rysu bychom mu mohli zde ve střední Evropě více než rozumět.
Modianův rodný list
Nezáleží ale ani zdaleka na tom, zda Modianovy romány jsou pouze záznamem jeho Livret de famille (Rodného listu). Některé postavy se přemisťují z jednoho románu do druhého, nebo mají přibližně stejnou charakteristiku, jen jiná jména. Nechybí herci, kuplíři, prostitutky, legionáři, šlechtici, džokejové, ale ani snílci.
Ve výboru románů, který vyšel loni v nakladatelství Gallimard v edici Quarto, opatřil autor v úvodu černobílými fotografiemi. Můžeme se jen domnívat, nakolik jsou otištěné fotografie autentické, či slouží pouze jako vizuální ouvertura k tajemství jeho vlastních románů – na pomezí fikce a reality. Najdeme zde fotografie jeho matky, otce, ale i dalších z jeho „rodného listu“. Postupuje ale i po vlastní ose, proto je především také záznamem sobě samému (je tu jeho žena Dominique, obě dcery Zina i Marie). Máte-li sílu a nasazení pustit se po této silné modianovské řece, nemusíte být pouze dědici neodvolatelných životních ztrát, ale budete paradoxně odměněni i nálezy, jež jsou mimořádnými dary na pomezí života a smrti.
To křehké vlákno, které Modiano kdysi navlékl do svého stavu, se zdá být s postupujícím časem stále jemnější – úměrně s odstupem, úměrně s časem, jímž prošel kdysi nadějný mladík, jenž nyní stanul nejen na prahu skutečné životní moudrosti, jako držitel Nobelovy ceny za literaturu rovněž na vrcholu světské slávy.
Říkáte, že je to zvláštní? Kdo ale dnes vypráví o zločinech zapomnění? Bizarní autor úsporného stylu: Patrick Modiano. Bravo! Bravo!
 |
| Spisovatel Patrick Modiano je nejnovějším nositelem Nobelovy ceny za literaturu. "Bizzare?" |
Autor je rodem z toho druhu autorů, kteří sice netrhají komerční žebříčky, je to ovšem naléhavě tichý hlas, vytrvalý a neústupný, jakoby zdánlivě jen ohlasem vzpomínky na časy, kdy literatura promlouvala k těm, kteří se ještě nenechali ohlušit humbukem samotného mediálního cirkusu. Úkaz nad jiné zvláštní... Čtvrtečním večerem, kdy byla Nobelova cena za literaturu vyhlášena, jako kdyby se role změnily.
Kdo se kdy ale dostal k nějaké jeho knize – a v češtině jich opravdu pár vyšlo (bohužel ale je tomu již převážně dosti dávno, ještě za minulého režimu, a navíc se málokdy potkaly s poezií autora, byť tu snaha byla; k dostání většinou v antikvariátu za směšné peníze, díky bohu) – otevřel se mu v nich svět, naplněný temnými příběhy, zapadlými ulicemi a zapomenutými životy.
Ano, takový trochu antikvariát šedivého, přesto přitažlivého života. Za fasádou šedivých dní Modianových románů se totiž ale vždy skrývá zločin...
Svět neviditelného násilí
Modianův svět je plný neustále přítomného napětí, pocitu ohrožení, úzkosti a zdánlivě neviditelných nástrah. Je tomu tak od prvního románu La Place de l´Étoile (Náměstí Hvězdy), jímž hvězda mladého autora v roce 1968 vyletěla (za přispění a podpory Raymonda Quenaua). Je tomu tak i v dosud posledním opusu s názvem Pour que tu ne te perdes pas dans le quartier (Aby ses neztratil ve čtvrti), který nakladatelství Gallimard vydalo počátkem letošního října.
Na třicítka románů, ale i scénářů a dalších textů, věnovaná především hledání ztracené lidské identity, ale není opravdu „proustovská“, jakkoliv to zní velmi svůdně. V tomto ohledu si to Švédská akademie opravdu poněkud usnadnila, stejně jako úvahu nad tím, že popisuje nacistické zločiny, jež by neměly být zapomenuty. Nic není vzdálenější Modianovi, než proustovský jazyk, svět dekadentního snoba, jeho nekonečných souvětí – on píše naopak úsporně a jednoduše. A co se týče nacismu....
On totiž Modiano v zásadě popisuje násilí, nezávisle na ideologiích, násilí převážně neviditelné, o to ale záludnější a krutější. Může se ale týkat například francouzsko-alžírské války. Kdyby byl Modiano Čech, psal by možná o restitucích, náhlé změně adres, nenaplněných touhách a zradách ideálů. Jistě ne prvoplánově.
Co slepí a hluší nechtějí vnímat
Je ale samozřejmě naprosto skvělé, navzdory zjednodušením, že se tu obrací pozornost k někomu, jemuž záleží právě na tomto rysu západní civilizace, na rysu, nikoliv novém (již od Spenglera přes Nietzscheho, až po Adorna či Deleuze) neboť stmívání, téměř hmatatelné stmívání této civilizace, již probíhá opravdu velmi dlouho. Pouze slepí a hluší to nevidí a neslyší.
Je-li vůbec nějaké politikum, jehož bychom měli všímat v souvislosti s udělením letošní Nobelovy ceny za literaturu, nemáte tentokrát co do činění s propagandou; je to zejména tento rys – záznam postupného vymírání smyslu a vize západní civilizace, vyčerpané a hodnotově zcela vykořeněné. Modiano je pečlivým topografem rozpadu této civilizační fáze, nevydává se ale za hlasatele, je pouze citlivým seismografem.
Často v převleku za detektiva... což má i svůj humorný rys. Máte-li ovšem jako Franz Kafka smysl pro humor. Je to málo? Soudím, že vůbec ne.
Modiano navíc cílí k tomuto záznamu prostředky, jež se neuchylují k falešné filozofii a pseudomudrování (vlastní z našeho okruhu snad všem – nejvíce Milanu Kunderovi). Proto se některým také zdá, že Modianovy romány nejsou dostatečně silné a fabulačně vypjaté, a že se nudně opakují (za všechny překladatel Václav Jamek, jenž způsobil jeden překlad z roku 1978, a to klíčového díla Ulice temných krámků). Bylo by ale omylem pokoušet se v nich najít něco, co v nich není.
Autor je držitelem Goncourtovy ceny za zmíněný román z roku 1978. Stojí za poznámku, že vedle třicítky knih, desítky scénářů a adaptací, je rovněž autorem i písňových textů, například pro Françoise Hardyovou nebo Mony Hefterovou.
Spisovatel, co „přišel poté“
Patrick Modiano se narodil 30. července 1945 v Boulogne-Billancourtu. Dost pozdě na to, aby ještě mohl vidět hrůzy druhé světové války, ale stále dost včas, aby v něm zanechala nepřímé stopy – osudů lidé, kteří museli toto období přežít.
Přestože spisovatel sám německou okupaci Francie vyloženě nezažil, je přítomna ve většině jeho děl, ovšem způsobem, který není zřejmý na první čtení. Okupace, respektive Republika Vichy, ten zvláštní režim maršála Pétaina na jihu Francie, a jejího okupovaného severu, v níž žili jeho rodiče, má autor opředenu převážně mnoha hádankami, ne-li přímo mýty. Matka, Louisa Colpeynová, vlámského původu, jež nějaký čas usilovala o hereckou kariéru, se během ní setkala s Modianovým otcem, Albertem Modianem, původu židovského.
Modiano ve svých komentářích, pohybujících se na hraně „sněné autobiografie“, píše, že to „židovské“, vždy psal s malým „ž“. Nikoliv z důvodu pohrdání, ale protože sám nepraktikoval, a zároveň tím i převzal částečně dobový žargon, jenž židy pojímal ambivalentně i po válce – a tragédii holocaustu. Modianův otec ovšem, jakkoliv žid, nebyl přímo perzekuován, a podílel se za války snad i na nějakých „podivných obchodech“, pod falešnou identitou, jak v náznaku zmiňuje. Jeho bratr Rudy, jenž se narodil v roce 1947, umírá o deset let později. To přivádí Patricka na počátku dospělosti k úzkostlivému pocitu samoty, opuštěnosti – někde mezi penzionátem a blouděním pařížskými ulicemi.
Můžete ale otevřít jakoukoliv Modianovu knihu, nezáleží na první, ale ani na poslední, abyste putovali sami s autorem křivolakými ulicemi dětství, dospívání, zasutých vzpomínek a mysteriózních osudů. Po čase zjistíte, že začínáte jeho svět poznávat hned po prvních řádcích. Vždy je tu vypravěč, jenž vám o sobě příliš nic nesdělí, nemusí vám ani příliš sedět: je to mlčenlivý pozorovatel, bedlivý souputník, jenž hledá spřízněné duše; pokud se pokouší najít sám sebe, většinou se mu to moc nedaří, nemá-li rovnou problém zjistit vůbec, kdo je (to je zvláště problém v knize Ulice temných krámků, v níž vypravěč a hlavní hrdina ztratil paměť). Jak postava říká: „Nejsem ničím. Ničím jiným, než světlou siluetou tohoto večera na terase jedné kavárny“.
Spisovatel podobně jako postava i mluví, když o tom sám říká: „Vždy jsem měl dojem, že píši stejnou knihu. Každá nová kniha vymazává tu předchozí, jako by byla zasažena zapomněním, ale vzápětí se stále stejné scény vrací. Je to jako vlnobití, vlny bez ustání…“ řekl před lety v rozhovoru pro týdeník L´Express. Modianovo dílo by se dalo přirovnat, a není to pouze estetické klišé, ke tkané tapisérii: jakýkoliv román totiž otevřete, jako kdybyste začali s novou osnovou, přesto víte, že k tragédii se schyluje už od počátku. Nevyhnutelně, nenápadně a příznačně.
Ponorná řeka zapomnění
Modiano je výtečný mistrem ve vytváření atmosféry – postavy jsou jakoby utkané z jemných vláken vzpomínek, onoho zvláštního, obskurního a nedořečeného ladění... Vynořují se jako přízraky z tekoucí řeky zapomnění: mají různá jména, stejně jako má vždy jiné jméno vypravěč. Jména, ale i typologie postav, tvoří zásadní rámec rámec koryta této ponorné řeky, jejímž průvodním znamením je „čas, který neléčí“… pouze proměňuje vztahy a jejich dřívější význam.
Nezbavuje nás pochybností nad tím, co se skrývá za vybledlými nápisy, ale ani nejistoty nad významem dokumentů, jež bývaly mnohdy určeny pouze k předběžnému záznamu před likvidací jedince. Prozaik sám připomíná, jak sám falšoval vlastní dokumenty, aby dodal své vlastní identitě jiný význam, podobně jako i se proměnuje identita i samotných lidí, kteří se již do identifikace nevešli. Důležitou roli tu hraje vždy Švýcarsko, zejména lyžařská letoviska Megève, Engadin... vše švýcarské je obestřeno zločinem, ale i pocitem bezpečí, úkrytu.
Romány Patricka Modiana se silně podobají dokumentárním filmům, jistému typu pátrání, jež mají svou vizualitu, ale i pravidelný estetický topos; místa, kde se odehrávají - a jejich příběhy, jsou často „obskurní“, nikoliv pouze „příšeřím“, ale jde i jejich podloudnou a vlastně podezřelou kvalitu. Všechna ta pololegální, často i kolaborantská prostředí míst a lidí s dvojakou tváří na hraně zločinu, šepotu a šantánu (prototypy prostitutek a modelek bývají často skvělým Modianovým komparsem).
V románu Villa triste jedna z postav o sobě tvrdí, že je „královnou Belgičanů“. Zjišťujete nejen, že jeho sexuální orientace není jasná, zároveň ale i chápete, že jeho zájmy vedou za hranice běžného vnímání – je totiž lékařem, jehož rukama procházejí v klidném švýcarském prostředí, nečekaně alžírští bojovníci za nezávislost. Ten mimořádný střih, s jakým to Modiano popisuje, bere doslova dech... Je to lepší než sto dokumentů.
Estetika polo-temné vzpomínky
Polo-temno je obvykle přítomno i v mysli mnoha postav a vypravěče, který v jednom opusu dokonce ztratil paměť (– Ulice temných krámků), a neví si tedy rady ani s tím, kdo vlastně je, a co ve skutečnosti prožil: pátrá po svém vlastním osudu, a osudu těch, kteří bývali jeho druhy a nejbližšími. Marně…
Často to bývá fotografie, útržek papíru, jež slouží autorovi jako východisko; vypravěč není schopen rozeznat obvykle skutečná jména postav, ani jejich rukopis. Pokud se už k tomu dopracuje, chybí datace a nakonec chybí vlastně i to, co „bylo poté“.
Zapomnění a likvidaci podléhají fatálně i místa, jako je tomu v enigmatickém románu Villa triste, v níž vypravěč popisuje, co vlastně zůstalo z míst, jež kdysi navštívil. O tom, kam zmizela ta překrásná dívka Yvonne se už nikdy nedozví… (román byl mimochodem dosti nešťastně zfilmován pod názvem Le Parfum d´Yvonne režisérem Patricem Lecontem v roce 1994).
Místa mizejí jako lidé, kteří své skutky proměňují za drobné mince daného okamžiku. Nejen za nacistické okupace Francie, ale i v čase dalších, téměř neviditelných válek, od Indočíny po Alžír. Vypravěč chce často někam po kafkovsku uniknout, nebýt, rozplynout se, ale nemůže zároveň ani on uniknout vlastnímu osudu. V tomto rysu bychom mu mohli zde ve střední Evropě více než rozumět.
Modianův rodný list
Nezáleží ale ani zdaleka na tom, zda Modianovy romány jsou pouze záznamem jeho Livret de famille (Rodného listu). Některé postavy se přemisťují z jednoho románu do druhého, nebo mají přibližně stejnou charakteristiku, jen jiná jména. Nechybí herci, kuplíři, prostitutky, legionáři, šlechtici, džokejové, ale ani snílci.
Ve výboru románů, který vyšel loni v nakladatelství Gallimard v edici Quarto, opatřil autor v úvodu černobílými fotografiemi. Můžeme se jen domnívat, nakolik jsou otištěné fotografie autentické, či slouží pouze jako vizuální ouvertura k tajemství jeho vlastních románů – na pomezí fikce a reality. Najdeme zde fotografie jeho matky, otce, ale i dalších z jeho „rodného listu“. Postupuje ale i po vlastní ose, proto je především také záznamem sobě samému (je tu jeho žena Dominique, obě dcery Zina i Marie). Máte-li sílu a nasazení pustit se po této silné modianovské řece, nemusíte být pouze dědici neodvolatelných životních ztrát, ale budete paradoxně odměněni i nálezy, jež jsou mimořádnými dary na pomezí života a smrti.
To křehké vlákno, které Modiano kdysi navlékl do svého stavu, se zdá být s postupujícím časem stále jemnější – úměrně s odstupem, úměrně s časem, jímž prošel kdysi nadějný mladík, jenž nyní stanul nejen na prahu skutečné životní moudrosti, jako držitel Nobelovy ceny za literaturu rovněž na vrcholu světské slávy.
Říkáte, že je to zvláštní? Kdo ale dnes vypráví o zločinech zapomnění? Bizarní autor úsporného stylu: Patrick Modiano. Bravo! Bravo!
Žádné komentáře:
Okomentovat