>
literatura >
francouzská >
knihy > recenze Lidové noviny, 22. října 2014.
Poslední opus Emmanuela Carrèra: Le Royaume (Království), vydaný nakladatelstvím P. O. L., se ve Francii stal událostí. Mezi těmi 607 tituly na podzimních knižních pultech pultech, zaujímá mimořádné místo. Nejen formou, ale zejména obsahem.
Na 640 stranách se čtenáři tohoto díla rozevírá před očima široké panorama počátků velké epochy, epochy spjaté se svědectvím o životě, učení (a hlavně šíření) odkazu Ježíše Krista. Hlavní protagonisté, svatý Pavel a svatý Lukáš, Krista samého již nezažili, dokázali ale založit jeho církev. Ne jediný paradox jemuž se autor v knize věnuje.
Spisovatel, scenárista a esejista Emmanuel Carrère (*1957), jenž je u nás znám zejména díky nakladatelství Mladá fronta, vešel v širší známost svou knihou Limonov (2011, česky 2013), traktující anabázi ruského barda téhož jména. Získal za ni také po zásluze druhou významnou a prestižní literární Cenu Renaudot.
Velká část francouzské kritiky očekávala, že letos získá za své nejnovější dílo cenu nejprestižnější, totiž Cenu Goncourta. Ale nestalo se tak...
Bláznovství křesťanské víry
To ovšem nic nemění na faktu, že Království, jež zatím získalo ocenění večerníkem Le Monde, je knihou přehlédnutelnou. Naopak. Vše mluví v její prospěch, i když kulturní kontext, v němž vznikala, je přeci jenom silněji prodchnut zájmem o samotné spirituální zázemí, než jsou pouze o osudy výlučně křesťanské.
To ale Carrèrovi nebrání v šokujících srovnáních a provokativních otázkách. Ta zásadní zní: Je vlastně dnes možné věřit v něco tak šíleného, jako je zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše, syna božího, aniž bychom nebyli považování za blázny?
Kniha není ryzím románem, neboť – jak už jsme u tohoto autora zvyklí – spojuje své vyprávění s pravidelnými reflexemi, někdy silně nemístnými odbočkami, ale především s projekcí vlastní zkušenosti do tkaniva svého díla.
Pokud bychom chtěli být za každou cenu přesní, jde nejvíce o kombinaci velmi obeznámeného (až historicky důkladného) vyprávění se silnou autobiografií. Čte se ale jako román.
Sám k sobě obrácen
Autor v hledání odpovědí na své otázky nezamířil jen do míst, kde se odehrávaly první příběhy křesťanských věrozvěstů, zakládajících po celém Středozemí církve, nastudoval k tomu i autory povolané (za všechny například Ernesta Renana), ale především se obrátil k sobě samému.
Máme tak co do činění s knihou, kde vlastně hlavní postavou je autor sám, a to někdy až příliš; jde-li o otázku víry, působí to někdy až neskromně. Spisovatel ale protestuje. „Ono ´já´ je u mne vyjádřením pokory,“ odpovídá.. Součástí rozhlehlého pátrání za kořeny křesťanství spisovatel skutečně nešetří sám sebe.
Byl to totiž právě on, kdo se před nějakými dvaceti pěti lety stal téměř fanatickým křesťanem - a do doslova křesťanství se téměř zbláznil. Denně chodil na mši, pokřtil své děti, dělal si rozsáhlé zápisky z četby a svou víru podroboval detailnímu šetření.
Kým je vlastně tento člověk, jenž se tu s odstupem času ohlíží sám za sebou? Víme, jak čas mění v nesnesitelných paralelách nejen dobu, lidi a okolnosti kolem nás, ale i nás samé. Sám Carrère se považuje za agnostika, bez jeho zkušenost víry by ale ztratilo Království zásadní rozměr.
Panorama efektních srovnání
K tomu, aby člověk věřil, a věřil i sám sobě, je nutná jistá mír šílenství, jež byla patrně nevlastnější svatému Pavlu, domnívá se Carrère. Když při mši slyšíme jeho listy, jsou v něm ozvuky témat, která nám kupodivu neznějí dosud cize. Známý paradox Pavlova obrácení z pronásledovatele křesťanů po jejich odhodlaného a zapáleného vůdce, není jediným zdrojem úvah; Carrère svatého Pavla srovnává s Trockým, Jakuba zase se Stalinem. Odkazy na počátky „sekulární církve“ ruského komunismu se u něj vůbec objevují často.
Oproti Pavlovi vychází autorovi svatý Lukáš, pravděpodobný autor Skutků apoštolů jako rafinovaný kronikář času zrodu církve, obdařený mimořádným talent. Ano, budiž. Je ale možné srovnávat imperátora Tita, ničitele Jeruzaléma s prezidentem Vladimirem Putinem? Není přeci jen trochu slabší psát o vyhnání trhovců z chrámu a nabízet snahu o aktualizaci s protestními demontážemi restaurací McDonald´s?
Tato daň, jež spisovatel Carrère splácí dnešním čtenářů, je ale v celé kompozici toliko zanedbatelnou příchutí, jež koření jinak strhující dílo, psané dlouhých sedm let. Ohlas, jemuž se zatím ve Francii dostalo, podtrhují čísla u knihkupců (více než 100. 000 prodaných výtisků), a to navzdory skandální výpovědi Valérie Trierwelerové: Merci pour ce moment (Děkuji za ten okamžik), jež jinak letošnímu podzimnímu trhu nyní dominuje.
Emmanuel Carrère zůstává v hájemství světa, jenž nelimituje lásku pouze na efektně spalující vášeň a zoufalou zradu. Autor jistě nedrží klíče ke Království Božímu, jeho Království zůstává mnohem více snahou po upřímné zpovědi. Můžeme v ní zahlédnout ale i to, co je skryto v jeho křestním jménu. Bůh s námi...
Spisovatel, scenárista a esejista Emmanuel Carrère (*1957), jenž je u nás znám zejména díky nakladatelství Mladá fronta, vešel v širší známost svou knihou Limonov (2011, česky 2013), traktující anabázi ruského barda téhož jména. Získal za ni také po zásluze druhou významnou a prestižní literární Cenu Renaudot.
Velká část francouzské kritiky očekávala, že letos získá za své nejnovější dílo cenu nejprestižnější, totiž Cenu Goncourta. Ale nestalo se tak...
Bláznovství křesťanské víry
To ovšem nic nemění na faktu, že Království, jež zatím získalo ocenění večerníkem Le Monde, je knihou přehlédnutelnou. Naopak. Vše mluví v její prospěch, i když kulturní kontext, v němž vznikala, je přeci jenom silněji prodchnut zájmem o samotné spirituální zázemí, než jsou pouze o osudy výlučně křesťanské.
To ale Carrèrovi nebrání v šokujících srovnáních a provokativních otázkách. Ta zásadní zní: Je vlastně dnes možné věřit v něco tak šíleného, jako je zvěst o zmrtvýchvstání Ježíše, syna božího, aniž bychom nebyli považování za blázny?
Kniha není ryzím románem, neboť – jak už jsme u tohoto autora zvyklí – spojuje své vyprávění s pravidelnými reflexemi, někdy silně nemístnými odbočkami, ale především s projekcí vlastní zkušenosti do tkaniva svého díla.
Pokud bychom chtěli být za každou cenu přesní, jde nejvíce o kombinaci velmi obeznámeného (až historicky důkladného) vyprávění se silnou autobiografií. Čte se ale jako román.
Sám k sobě obrácen
Autor v hledání odpovědí na své otázky nezamířil jen do míst, kde se odehrávaly první příběhy křesťanských věrozvěstů, zakládajících po celém Středozemí církve, nastudoval k tomu i autory povolané (za všechny například Ernesta Renana), ale především se obrátil k sobě samému.
Máme tak co do činění s knihou, kde vlastně hlavní postavou je autor sám, a to někdy až příliš; jde-li o otázku víry, působí to někdy až neskromně. Spisovatel ale protestuje. „Ono ´já´ je u mne vyjádřením pokory,“ odpovídá.. Součástí rozhlehlého pátrání za kořeny křesťanství spisovatel skutečně nešetří sám sebe.
Byl to totiž právě on, kdo se před nějakými dvaceti pěti lety stal téměř fanatickým křesťanem - a do doslova křesťanství se téměř zbláznil. Denně chodil na mši, pokřtil své děti, dělal si rozsáhlé zápisky z četby a svou víru podroboval detailnímu šetření.
Kým je vlastně tento člověk, jenž se tu s odstupem času ohlíží sám za sebou? Víme, jak čas mění v nesnesitelných paralelách nejen dobu, lidi a okolnosti kolem nás, ale i nás samé. Sám Carrère se považuje za agnostika, bez jeho zkušenost víry by ale ztratilo Království zásadní rozměr.
Panorama efektních srovnání
K tomu, aby člověk věřil, a věřil i sám sobě, je nutná jistá mír šílenství, jež byla patrně nevlastnější svatému Pavlu, domnívá se Carrère. Když při mši slyšíme jeho listy, jsou v něm ozvuky témat, která nám kupodivu neznějí dosud cize. Známý paradox Pavlova obrácení z pronásledovatele křesťanů po jejich odhodlaného a zapáleného vůdce, není jediným zdrojem úvah; Carrère svatého Pavla srovnává s Trockým, Jakuba zase se Stalinem. Odkazy na počátky „sekulární církve“ ruského komunismu se u něj vůbec objevují často.
Oproti Pavlovi vychází autorovi svatý Lukáš, pravděpodobný autor Skutků apoštolů jako rafinovaný kronikář času zrodu církve, obdařený mimořádným talent. Ano, budiž. Je ale možné srovnávat imperátora Tita, ničitele Jeruzaléma s prezidentem Vladimirem Putinem? Není přeci jen trochu slabší psát o vyhnání trhovců z chrámu a nabízet snahu o aktualizaci s protestními demontážemi restaurací McDonald´s?
Tato daň, jež spisovatel Carrère splácí dnešním čtenářů, je ale v celé kompozici toliko zanedbatelnou příchutí, jež koření jinak strhující dílo, psané dlouhých sedm let. Ohlas, jemuž se zatím ve Francii dostalo, podtrhují čísla u knihkupců (více než 100. 000 prodaných výtisků), a to navzdory skandální výpovědi Valérie Trierwelerové: Merci pour ce moment (Děkuji za ten okamžik), jež jinak letošnímu podzimnímu trhu nyní dominuje.
Emmanuel Carrère zůstává v hájemství světa, jenž nelimituje lásku pouze na efektně spalující vášeň a zoufalou zradu. Autor jistě nedrží klíče ke Království Božímu, jeho Království zůstává mnohem více snahou po upřímné zpovědi. Můžeme v ní zahlédnout ale i to, co je skryto v jeho křestním jménu. Bůh s námi...
Žádné komentáře:
Okomentovat