vyšlo na Britských listech, 30. října 2014
 |
| Michelangelo Caravaggio: Narcis, 1597-1599, Palazzo Barberini, Řím |
Předchozí díl nalezne laskavý čtenář, zde.
Měla to být původně recenze, zejména na knihu Andrey Sedláčkové: Moje pařížská revoluce, ale protože tamtamy duní, zdálo se mi to jako dobrý důvod, zmínit rovněž Moniku Pajerovou (MacDonagh – nemohu si na to jméno stále zvyknout) a její „vzpomínky a deníky z let 1980-1990“: Vezměte s sebou květinu. Oboje to ostatně vydává nakladatelství Prostor. Zatímco Andrea, zdá se mi, usiluje o upřímnou výpověď, byť se ani ona neubrání stylizaci (autofikce, jak správě poznamenala), Monika k celému tématu přistoupila zcela jinak. Cítím za tím skutečně ulilitární selekci, jen aby se náhodou nestalo něco, co by snad její obraz v zrcadle dějin nějakým způsobem poškodilo. Titulu odpovídá pouze jedna kapitola. Má tam navíc chyby v dataci i dokumentaci (škoda). Andrea se naopak nebojí sama sebe ukázat i v nelichotivém světle, což posiluje i velký trabl s jejím otcem, jenž je kontrapunktem její knihy.
 |
| Obálka knihy Vezměte s sebou květinu, Prostor 2014 |
Monika je ale po celou dobu pouze a převážně sebelítostivá (až sebedestruktivní) – a trable má taky (ne v ideologickém směřování její rodiny, to dá rozum). Obě ovšem hnal nějaký vnitřní impuls vpřed: u Andrey je to jistě také touha zalíbit se, u Moniky ale vedle toho také často objevuje jakási zvláštní racionální mechanika, násobená stupňovanou úzkostí. Ne, ani Monika se v zásadě nebrání citovým analýzám; oproti Andree ale z toho člověka po deseti minutách bolí hlava, a ptá se znovu a znovu sám sebe: proč? Noblesa, nadhled, snad i pokora – včetně různých komických momentů s různými milenci (za všechny velmi zábavný playboy Skolil) – to vše činí z knihy Andrey osvěžující pramen živé vody. Proč se ale Monika odhodlala k popisu tak sebezničující rodinné anabáze? Nevím. A kde jsou, prosím, ty zástupy milenců, jako u Andrey? Monika snad byla taková sexuální abstinentka?
Dějiny „sexuálních vztahů“, tak podceňované a tak často zastírané, přeci hrály velmi významnou roli v každé epoše, v každém okamžiku lidských dějin. Stačí si jen přečíst, jakou roli měly ženy u rozhodnutí diktátorů, a ne ledajakých, viz: Diana Ducretová: Ženy diktátorů (JOTA, 2011). To, co je u Andrey velmi cenné, zůstává u Moniky zcela skryto. Nebo se musí člověk zase naučit číst mezi řádky, hledat ve slově „přítel“, „velký obdiv“ nebo „krásný kluk“ nějaké zárodky, jež autorka sama nakonec zakope pro jistotu hluboko pod povrch? Sirotci pravdy, dezertéři lásky...
 |
| Obálka knihy Ženy diktátorů, JOTA 2011 |
***
Když jsem odcházel 25. září 1989 na pražské Hlavní nádraží na vlak do Vídně, byl to výsledek dlouhých úvah, nekonečných pochybností, a velkého zmatku. Bylo to nakonec velmi jednoduché. Pokladní, kterou jsem nějaký čas před odjezdem požádal o lístek, se na mne nejprve zamračeně podívala a zeptala se více než komisně.
„Tam a zpátky?“ pravila rutinně.
„Pouze tam,“ řekl jsem - co možná nejvíce neutrálně.
Vytřeštila na mne nejprve oči, usmála se ale potom znenáhla, jak jen to šlo, a když mi podávala ten tlustý lístek, bylo to již téměř spiklenecké gesto.
„Hezký zbytek života, přeji!“ řekla. Ano, bylo to přátelské, více než přátelské gesto ze světa, kde jsem již nehledal žádnou záchranu. A nechtěl jsem v něm být už ani den.
Z filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsem byl vyloučen na počátku léta 1989 pro „nesplnění studijních povinností“, jak se eufemisticky říkalo způsobům, jimiž mi pedagogové na pokyn ideologické proděkanky Růženy Mužíkové, vládnoucí sice ochabující, ale stále dosti železnou pěstí, pečlivě prověřili. Ne každý, a ne za každou cenu. Pamatuji se, jak mi filmový historik Jan Bernard, co si o seminářích četl ostentativně samizdatové Lidové noviny, dal „za tři“, protože věděl, že na mne soudružka Mužíková uspořádala hon, deklarujíc všude možně, že jsem přece „napojen na tu Chartu 77“. Když mi to někdo potutelně sdělil, musel jsem se trpce usmát. Znal jsem pouze jednu korektorku ve Svobodném slově, kam jsem jako začínající divadelní kritik přispíval, a to, že podepsala Chartu 77 jsem ani netušil.
Dozvěděl jsem se to až mnohem, mnohem později. Celé to stejně vykrývala báječná redaktorka Irena Gerová z kulturní rubriky listu, která občas sice pronesla cosi o dramatiku Václavu Havlovi, ale to znělo jako zpráva z jiné planety, byť někteří její návštěvníci a přátelé v pasáži Rokoko, kde se uchylovala na svůj pravidelný fernet (Jaroslav Kořán, Jan Rejžek, Jan Lukeš, Martin Hrabák), vypadali někdy jako skutečně velcí spiklenci. Tohle ale nevěděla ani profesorka Mužíková, ani profesor Milan Lukeš, toho času perestrojkový šéf činohry Národního divadla, který mne blahosklonně vyhodil ze zkoušky z historických her Shakespeara ve své ředitelské pracovně – a to po právu. Měl jsem vůbec problém v tom počínajícím létě, coby student divadelní a filmové vědy, číst vůbec historické Shakespearovy hry. Zatímco spolužák Honza Smrž dostal ještě další termín, se mnou byl konec. Byli jsme na té zkoušce spolu.
Monika mi to tehdy vyčítala. Byla skoro zuřivá, když pobíhala po tom krásném bytě v Hradešínské na Vinohradech, jejž pravidelně krájely světelné pruhy světla, a snažila se být působivá. Slušelo jí to. Věděl jsem, že ona by nic takového nikdy nedopustila, byla vždy perfekcionistka, dřela od rána do noci, a k tomu ještě na krku svou roztomilou jednoroční dceru Emičku, kterou průběžně přebalovala a krmila. - Emma si to již nepamatuje, ale měli jsme spolu takový zvláštní jazyk. Nevěděla o tom ani Monika, ani nikdo. Nebyl to jazyk slov, ale jednoho posunku, který tak ráda opakovala po mně. Něco na způsob jazzového zabreptnutí, když se trumpetista mezi nádechy - rozhodne vypustit vzduch. Emmo?
Dnes si čtu v Moničinných vzpomínkách, že mi snad i vyčítala, že vůbec odjíždím z Československa do Francie. „Bilance: časopis Situace,“ píše Monika, „má za sebou dvě čísla a šéfredaktora dnes právě definitivně vyhozeného z fakulty.“ Bylo to to samozřejmě mnohem dříve než 21. září, kdy si to zapsala do deníku, ale to není podstatné. „Josef Brož nese svůj úděl statečně, dokonce připravil ještě nové složení rubrik a jejich vedoucích. Materiály k rozsáhlému třetímu číslu máme skoro posbírané, a přesto – zlobím se na něj, že to nechal tak daleko dojít. Jsem asi jediná, kdo ví, že příští týden odjíždí do Vídně za již emigrantem Davidem Zelingerem, a zdá se mi jasné, že bez něj bude rychlý konec. Škoda té dřiny s rozhovory z léta – všechny ty lidi najít a získat jejich důvěru a pak mluvit a nahrávat a přepisovat a editovat a pořád dokola a pak se modlit, abych to přes hranice převezla a aby to vyšlo a aby si to někdo přečetl. A teď to Josef balí.“ (s. 212)
Psal jsem o tom okamžiku i do Českého rozhlasu, když už se blíží to výročí: zde.
Monika mi to tehdy vyčítala. Byla skoro zuřivá, když pobíhala po tom krásném bytě v Hradešínské na Vinohradech, jejž pravidelně krájely světelné pruhy světla, a snažila se být působivá. Slušelo jí to. Věděl jsem, že ona by nic takového nikdy nedopustila, byla vždy perfekcionistka, dřela od rána do noci, a k tomu ještě na krku svou roztomilou jednoroční dceru Emičku, kterou průběžně přebalovala a krmila. - Emma si to již nepamatuje, ale měli jsme spolu takový zvláštní jazyk. Nevěděla o tom ani Monika, ani nikdo. Nebyl to jazyk slov, ale jednoho posunku, který tak ráda opakovala po mně. Něco na způsob jazzového zabreptnutí, když se trumpetista mezi nádechy - rozhodne vypustit vzduch. Emmo?
***
Dnes si čtu v Moničinných vzpomínkách, že mi snad i vyčítala, že vůbec odjíždím z Československa do Francie. „Bilance: časopis Situace,“ píše Monika, „má za sebou dvě čísla a šéfredaktora dnes právě definitivně vyhozeného z fakulty.“ Bylo to to samozřejmě mnohem dříve než 21. září, kdy si to zapsala do deníku, ale to není podstatné. „Josef Brož nese svůj úděl statečně, dokonce připravil ještě nové složení rubrik a jejich vedoucích. Materiály k rozsáhlému třetímu číslu máme skoro posbírané, a přesto – zlobím se na něj, že to nechal tak daleko dojít. Jsem asi jediná, kdo ví, že příští týden odjíždí do Vídně za již emigrantem Davidem Zelingerem, a zdá se mi jasné, že bez něj bude rychlý konec. Škoda té dřiny s rozhovory z léta – všechny ty lidi najít a získat jejich důvěru a pak mluvit a nahrávat a přepisovat a editovat a pořád dokola a pak se modlit, abych to přes hranice převezla a aby to vyšlo a aby si to někdo přečetl. A teď to Josef balí.“ (s. 212)
Psal jsem o tom okamžiku i do Českého rozhlasu, když už se blíží to výročí: zde.
 |
| Na nádraží se se mnou přišli rozloučit: (zleva) Roman Vávra, Elena Strešková a Zdena Plotěná. Foto Tomáš Kobolka |
S Andreou, která přijela do Paříže dříve, jsme se ocitli na nepatrný okamžik ve světě, který se měl za necelé dva měsíce změnit. Ano, změnit, ale ten svět se přece zas tak nezměnil, že? To jenom lidé se mění, a nechtějí si pamatovat to, co se jim nehodí do krámu.
Je to velmi osobní, že? Ale ano, jinak to být nemůže. Známe se přeci všichni tak velmi dobře, že i ty malé vyslovené historické lži nabírají bizarních podob.
V Paříži na počátku podzimu 1989 jsem ovšem prožil nejkrásnější chvíle svého života. Zbavil jsem se tíhy toho, o čem píše i Andrea, totiž oné „morální povinnosti“ něco dělat pro změnu toho československého režimu, jenž se zdál být zanícen, vyhníval, ale rozhodně nedával najevo, že by se hodlal zřítit jako domeček z karet. Kdo to tehdy věděl? Pouze básníci, pouze lháři...
Uprostřed léta jsem šel toho 21. srpna 1989 na Václavské náměstí, a tam – nikdo nebyl. Nikdo. Lidé se tu procházeli uprostřed léta bezstarostně, zatímco Monika se svou dcerou prožívala nějaká „muka obraznosti“, a trpěla pod rozpáleným sluncem ve svém „neuvěřitelném vztahu“, jenž jí ovšem umožnil přemisťovat se jako zázrakem přes železnou oponu. Oblečená v tričku Lacoste - trpící. Neskonale trpící. Emička byla trochu jako rukojmí, raneček, který si balila s sebou. Přece nebudou zavírat do vězení matka s malou holčičkou, že? Zahraniční rádio potom hlásilo, že se několik zahraničních studentů pokoušelo dělat nějaký rozruch – pokud si to pamatuji správně, byli to nějací italští eurokomunisté, a snad i někdo z maďarského hnutí Fidesz od Viktora Orbána? Snad...
Čekal jsem celé léto, až se Monika vrátí. Čas se nepočítal v tehdejším létě na konci jedné epochy. A když z Paříže přistávala v Praze, byl jsem na letišti, čekal jsem na ni. Vzali jsme si taxi a jeli tou podvečerní Prahou, jež svým úsporným osvětlením působila skutečně depresivně, špinavě, jako z nějakého špatného filmu. To byl náš život, tenhle film. Jeli jsme autem fofrem k Inter-continentalu, vpravo tonuly Hradčany ve tmě. Monika mlčela, běželo jí snad hlavou něco, co ještě neměla zcela srovnané sama se sebou? Emička se tvářila spokojeně ve svém dětském hájemství, co taky asi měla dělat. Šťastné dětství...
Monika ovšem chytila svůj pravidelný paranoidní náhled na situaci, když pronesla do ticha taxíku, oči navrch hlavy, jako vždy:
„Pepo, tady je nějaká tma!“ Ne, to nebylo „město světel“, krásná Paříž krásných lidí a vysoké oblohy, průsvitného nebe mezi průhlednými lidmi.
„To je tady přece vždycky,“ slyším sám sebe, jak do ticha odpovídám.
(pokračování příště)
Je to velmi osobní, že? Ale ano, jinak to být nemůže. Známe se přeci všichni tak velmi dobře, že i ty malé vyslovené historické lži nabírají bizarních podob.
V Paříži na počátku podzimu 1989 jsem ovšem prožil nejkrásnější chvíle svého života. Zbavil jsem se tíhy toho, o čem píše i Andrea, totiž oné „morální povinnosti“ něco dělat pro změnu toho československého režimu, jenž se zdál být zanícen, vyhníval, ale rozhodně nedával najevo, že by se hodlal zřítit jako domeček z karet. Kdo to tehdy věděl? Pouze básníci, pouze lháři...
Uprostřed léta jsem šel toho 21. srpna 1989 na Václavské náměstí, a tam – nikdo nebyl. Nikdo. Lidé se tu procházeli uprostřed léta bezstarostně, zatímco Monika se svou dcerou prožívala nějaká „muka obraznosti“, a trpěla pod rozpáleným sluncem ve svém „neuvěřitelném vztahu“, jenž jí ovšem umožnil přemisťovat se jako zázrakem přes železnou oponu. Oblečená v tričku Lacoste - trpící. Neskonale trpící. Emička byla trochu jako rukojmí, raneček, který si balila s sebou. Přece nebudou zavírat do vězení matka s malou holčičkou, že? Zahraniční rádio potom hlásilo, že se několik zahraničních studentů pokoušelo dělat nějaký rozruch – pokud si to pamatuji správně, byli to nějací italští eurokomunisté, a snad i někdo z maďarského hnutí Fidesz od Viktora Orbána? Snad...
Čekal jsem celé léto, až se Monika vrátí. Čas se nepočítal v tehdejším létě na konci jedné epochy. A když z Paříže přistávala v Praze, byl jsem na letišti, čekal jsem na ni. Vzali jsme si taxi a jeli tou podvečerní Prahou, jež svým úsporným osvětlením působila skutečně depresivně, špinavě, jako z nějakého špatného filmu. To byl náš život, tenhle film. Jeli jsme autem fofrem k Inter-continentalu, vpravo tonuly Hradčany ve tmě. Monika mlčela, běželo jí snad hlavou něco, co ještě neměla zcela srovnané sama se sebou? Emička se tvářila spokojeně ve svém dětském hájemství, co taky asi měla dělat. Šťastné dětství...
Monika ovšem chytila svůj pravidelný paranoidní náhled na situaci, když pronesla do ticha taxíku, oči navrch hlavy, jako vždy:
„Pepo, tady je nějaká tma!“ Ne, to nebylo „město světel“, krásná Paříž krásných lidí a vysoké oblohy, průsvitného nebe mezi průhlednými lidmi.
„To je tady přece vždycky,“ slyším sám sebe, jak do ticha odpovídám.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat