vyšlo na portálu týdeníku Reflex, dne 8.prosince 2014
Nástup Nicolase Sarkozyho na čelo pravicového Svazu pro lidové hnutí (UMP)vyvolává skřípání zubů. Vrací se do stejné řeky, odkud před pádem svého předchůdce, bývalého prezidenta Jacquese Chiraca, vzešel. Nevyvolává ale ani přílišná očekávání, natož naději. Je to návrat osamělého střelce. V okamžiku, kdy krize režimu - v jedné z nejsilnějších zemí Evropy - připomíná svoji hloubkou krizi samotné demokracie.
Nikdo o tom příliš nepochyboval. Nicolas Sarkozy, staronový šéf Svazu pro lidové hnutí, se vrací ke zdrojům. Stal se o posledním listopadovém víkendu vítězem boje o předsednictví nejsilnější pravicové strany s úctyhodným výsledkem 64,5 procenta. Krátce po nástupu začaly v sídle strany velké manévry. Francouzský list Le Monde o tom píše jako o „diktatuře sdružení“. Sarkozy hraje o všechno, vždyť má několik korupčních afér v zádech...
Šéf HR na čele UMP
„UMP, nebo komedie štěstí?“ ptá se deník 20 minutes, jenž popisuje způsob, jakým se Sarkozy, od něhož se všeobecně očekává nový nástup do boje o prezidentské křeslo v Élysejském paláci za dva a půl roku, snaží rozehrávat „své hry“ na čele UMP. „Od okamžiku svého vítězství na čelo strany, se stal Nicolas Sarkozy hercem i režisérem představení s názvem: Sdružení politické rodiny,“ píše 20 minutes. Podobně to popisuje i večerník Le Monde, jenž cituje hned několik zdrojů uvnitř uskupení.
Sotva čtyři dny po svém vítězství se v pařížské ulici Vaugirard v osmém patře usídlil muž, jenž se stal nyní „hlavním náborářem“ Sarkozyho. Nový ředitel HR (human ressources) nabírá lidi, nové „lidské zdroje“, kteří by utvořili po dvou letech „společného vládnutí“ trojice premiérů: Fillon-Juppé-Raffarin jádro nové UMP – nový tým, a to s úmyslem transformovat ji na sdružení, jež by vykrylo prostor od pravice do středu.
Věru nesnadný úkol. V prvních dnech ale sídlem strany prošly všechny hlavní postavy strany: Alain Juppé, François Fillon, oba kandidáti na stejnou pozici, o níž se pokouší Sarkozy. „Děkuji, za tvůj příchod. Je důležité, abychom spolu mluvili,“ opakuje Sarkozy každému, kdo se uvolil dorazit. Nechybí poplácání po zádech, sympatická slova a dokonce i několik komplimentů, popisuje Le Monde strategiii Sarkozyho, který je o poznání příjemnější, než tomu bylo před měsícem ve své kanceláři, v hlavním stanu, odkud vedl boj o své politické přežití, v pařížské ulici Miromesnil.
Sarkozy ale umí, a ví, co má dělat. Se svými hosty sjíždí těch osm pater, aby je vyprovodil až na ulici. Z centrály UMP si udělal svůj „malý Élysejský palác“, a podobně jako tomu bylo na slavném perónu prezidentského paláce, i zde se rád Sarkozy ukazuje při každé „události“ ve světle kamer a blesků fotografů.
Přirozený kandidát s problémem identity
Přirozený prezidentský kandidát, jímž by se chtěl Sarkozy stát, má ovšem hned několik potíží. Nejsou to jen různé korupční aféry – ale i problém legitimity uvnitř pravice. Ti, kteří ještě před rokem mluvili o „bilanci“ jeho vládnutí, dnes trochu skřípou zuby. Na prvním místě François Fillon, ten „zrádce“, jak řekl Sarkozy loni při vyhlášení jeho prezidentské kandidatury. Navzdory obecnému zdání přátelství a budoucí spolupráce, byla Fillonova vizitka první, jež zmizela z centrály UMP.
Zdá se, že Sarkozy je doslova posedlý tím, aby vytvořil dojem, že UMP je stranou, kde dochází ke koncentraci politické moci. Měl by to být „magnetický pól“, od něhož se nelze odtrhnout. „Je posedlý myšlenkou sdružení a věnuje se tomu naplno,“ uvádí jeden ze zdrojů listu Le Monde. Místy to dokonce vypadá, že to „sdružení“ je mu vším.
I personál strany, kde pracuje na plný úvazek na osmdesát zaměstnanců, pocítilo Sarkozyho návrat okamžitě. „Šéf se vrací,“ znělo kuloáry. „Do okamžiku, než se Sarkozy vrátil, se dům probouzel někdy kolem 9.30 hodin,“ popisuje jeden ze zaměstnanců UMP. „Nyní jsou tu všichni již v 7.30 hodin, protože vědí, že šéf přichází na osmou hodinu,“ směje se. „Jediné, co skutečně u Sarkozyho nezměnilo, je jeho netrpělivost,“ dodává, protože „všechno musí běžet rychle“.
Přesto oproti starému Sarkozymu je to již trochu jiný Sarkozy. Dozrál a nechce být již všude, už to není je „hypersarko“. Stále ovšem vyvolává jistý druh napětí. Nápad utvořit „radu bývalých premiérů“ jako poradní orgán, nepřijali bývalý premiéři Alain Juppé, ani Jean-Pierre Raffarin právě s nadšením. Juppé označil tuto radu na svém blogu za „naftalínovou“, a odmítl v ní zasednout. Někteří, jako Dominique de Villepin, se zatím tváří na myšlenku orgánu, s jistou mírou zaujetí.
Bývalý premiér Juppé, se k tomu vyjádřil jasně: „Přál bych si pomoci, ovšem zcela reálným způsobem,“ řekl Juppé, „a ne v nějaké komisi, kde budeme mít na hlavě klobouky s péry, které nejsou k ničemuů“. Je zjevné, že ne každý přijímá Sarkozyho za „přirozeného kandidáta“, obzvláště ne ti, kteří jsou jeho faktickými konkurenty.
Snahy Sarkozyho rozdělovat lidi na spolupracovníky v rámci tohoto politického sdružení, vnímají jako „diktaturu sdružení“. „Buď jste uvnitř, a všechno je v klidu, nebo to odmítnete, a stanete se okamžitě zrádcem!“ komentuje Sarkozyho styl jeden z politiků pro večerník Le Monde.
NKM a nový generální sekretář
Mezi těmi, kteří od minulého týdne tvoří nejužší okruh nové UMP pod vedením Sarkozyho jsou: Natalie Kosciuzková-Morizetová (NKM), kandidátka na pařížskou radnici a jeho bývalá mluvčí, a Laurent Wauquiez, bývalý ministr, který se stal jeho generálním sekretářem. Jenže každý reprezentuje trochu jiný pohled na budoucí strategii strany.
Nástup Nicolase Sarkozyho na čelo pravicového Svazu pro lidové hnutí (UMP)vyvolává skřípání zubů. Vrací se do stejné řeky, odkud před pádem svého předchůdce, bývalého prezidenta Jacquese Chiraca, vzešel. Nevyvolává ale ani přílišná očekávání, natož naději. Je to návrat osamělého střelce. V okamžiku, kdy krize režimu - v jedné z nejsilnějších zemí Evropy - připomíná svoji hloubkou krizi samotné demokracie.
Nikdo o tom příliš nepochyboval. Nicolas Sarkozy, staronový šéf Svazu pro lidové hnutí, se vrací ke zdrojům. Stal se o posledním listopadovém víkendu vítězem boje o předsednictví nejsilnější pravicové strany s úctyhodným výsledkem 64,5 procenta. Krátce po nástupu začaly v sídle strany velké manévry. Francouzský list Le Monde o tom píše jako o „diktatuře sdružení“. Sarkozy hraje o všechno, vždyť má několik korupčních afér v zádech...
Šéf HR na čele UMP
„UMP, nebo komedie štěstí?“ ptá se deník 20 minutes, jenž popisuje způsob, jakým se Sarkozy, od něhož se všeobecně očekává nový nástup do boje o prezidentské křeslo v Élysejském paláci za dva a půl roku, snaží rozehrávat „své hry“ na čele UMP. „Od okamžiku svého vítězství na čelo strany, se stal Nicolas Sarkozy hercem i režisérem představení s názvem: Sdružení politické rodiny,“ píše 20 minutes. Podobně to popisuje i večerník Le Monde, jenž cituje hned několik zdrojů uvnitř uskupení.
Sotva čtyři dny po svém vítězství se v pařížské ulici Vaugirard v osmém patře usídlil muž, jenž se stal nyní „hlavním náborářem“ Sarkozyho. Nový ředitel HR (human ressources) nabírá lidi, nové „lidské zdroje“, kteří by utvořili po dvou letech „společného vládnutí“ trojice premiérů: Fillon-Juppé-Raffarin jádro nové UMP – nový tým, a to s úmyslem transformovat ji na sdružení, jež by vykrylo prostor od pravice do středu.
Věru nesnadný úkol. V prvních dnech ale sídlem strany prošly všechny hlavní postavy strany: Alain Juppé, François Fillon, oba kandidáti na stejnou pozici, o níž se pokouší Sarkozy. „Děkuji, za tvůj příchod. Je důležité, abychom spolu mluvili,“ opakuje Sarkozy každému, kdo se uvolil dorazit. Nechybí poplácání po zádech, sympatická slova a dokonce i několik komplimentů, popisuje Le Monde strategiii Sarkozyho, který je o poznání příjemnější, než tomu bylo před měsícem ve své kanceláři, v hlavním stanu, odkud vedl boj o své politické přežití, v pařížské ulici Miromesnil.
Sarkozy ale umí, a ví, co má dělat. Se svými hosty sjíždí těch osm pater, aby je vyprovodil až na ulici. Z centrály UMP si udělal svůj „malý Élysejský palác“, a podobně jako tomu bylo na slavném perónu prezidentského paláce, i zde se rád Sarkozy ukazuje při každé „události“ ve světle kamer a blesků fotografů.
Přirozený kandidát s problémem identity
Přirozený prezidentský kandidát, jímž by se chtěl Sarkozy stát, má ovšem hned několik potíží. Nejsou to jen různé korupční aféry – ale i problém legitimity uvnitř pravice. Ti, kteří ještě před rokem mluvili o „bilanci“ jeho vládnutí, dnes trochu skřípou zuby. Na prvním místě François Fillon, ten „zrádce“, jak řekl Sarkozy loni při vyhlášení jeho prezidentské kandidatury. Navzdory obecnému zdání přátelství a budoucí spolupráce, byla Fillonova vizitka první, jež zmizela z centrály UMP.
Zdá se, že Sarkozy je doslova posedlý tím, aby vytvořil dojem, že UMP je stranou, kde dochází ke koncentraci politické moci. Měl by to být „magnetický pól“, od něhož se nelze odtrhnout. „Je posedlý myšlenkou sdružení a věnuje se tomu naplno,“ uvádí jeden ze zdrojů listu Le Monde. Místy to dokonce vypadá, že to „sdružení“ je mu vším.
I personál strany, kde pracuje na plný úvazek na osmdesát zaměstnanců, pocítilo Sarkozyho návrat okamžitě. „Šéf se vrací,“ znělo kuloáry. „Do okamžiku, než se Sarkozy vrátil, se dům probouzel někdy kolem 9.30 hodin,“ popisuje jeden ze zaměstnanců UMP. „Nyní jsou tu všichni již v 7.30 hodin, protože vědí, že šéf přichází na osmou hodinu,“ směje se. „Jediné, co skutečně u Sarkozyho nezměnilo, je jeho netrpělivost,“ dodává, protože „všechno musí běžet rychle“.
Přesto oproti starému Sarkozymu je to již trochu jiný Sarkozy. Dozrál a nechce být již všude, už to není je „hypersarko“. Stále ovšem vyvolává jistý druh napětí. Nápad utvořit „radu bývalých premiérů“ jako poradní orgán, nepřijali bývalý premiéři Alain Juppé, ani Jean-Pierre Raffarin právě s nadšením. Juppé označil tuto radu na svém blogu za „naftalínovou“, a odmítl v ní zasednout. Někteří, jako Dominique de Villepin, se zatím tváří na myšlenku orgánu, s jistou mírou zaujetí.
Bývalý premiér Juppé, se k tomu vyjádřil jasně: „Přál bych si pomoci, ovšem zcela reálným způsobem,“ řekl Juppé, „a ne v nějaké komisi, kde budeme mít na hlavě klobouky s péry, které nejsou k ničemuů“. Je zjevné, že ne každý přijímá Sarkozyho za „přirozeného kandidáta“, obzvláště ne ti, kteří jsou jeho faktickými konkurenty.
Snahy Sarkozyho rozdělovat lidi na spolupracovníky v rámci tohoto politického sdružení, vnímají jako „diktaturu sdružení“. „Buď jste uvnitř, a všechno je v klidu, nebo to odmítnete, a stanete se okamžitě zrádcem!“ komentuje Sarkozyho styl jeden z politiků pro večerník Le Monde.
NKM a nový generální sekretář
Mezi těmi, kteří od minulého týdne tvoří nejužší okruh nové UMP pod vedením Sarkozyho jsou: Natalie Kosciuzková-Morizetová (NKM), kandidátka na pařížskou radnici a jeho bývalá mluvčí, a Laurent Wauquiez, bývalý ministr, který se stal jeho generálním sekretářem. Jenže každý reprezentuje trochu jiný pohled na budoucí strategii strany.
Zatímco Wauquiez patří k těm, kteří podporují témata, v nichž se UMP snaží přiblížit k rétorice nacionalistické a populistické Národní fronty, a zaujmout část jejího elektorátu, Kosciuzková-Morizetová tvoří směr, jenž se silně vůči extrémní pravici vymezuje. Dala si také za podmínku, že bude mít „naprostou svobodu slova“. „Nechtěla jsem žádný post v UMP,“ komentovala to v rozhovoru pro rádio RTL.
Osamocenost zadluženého střelce
Do zápasu o nejvyšší pozici ve státě se ovšem vrací Sarkozy velmi oslaben, s narušenou image, o čemž svědčí jeho slabá pozice ve veřejném mínění. V první reakci na jeden ze skandálů, jehož ho zapletl do aféry s nesplaceným osobním dluhem, reagoval velmi rychle. Zůstává stále vysoce vybraným, ale osamělým střelcem. Dluh ve výši hrubých 400 000 (363 615 euro) sice vyrovnal, aby dále nepoškozoval UMP. Zda to bude stačit, není zřejmé...
Patrně to vůči Juppému, jenž je stále favoritem na pravici – s potenciálním spojenectvím s politickým středem, zejména Françoise Bayroua, ale i novým šéfem Svazu demokratů a nezávislých (UDI), Jeana-Christopha Lagarda – nebude mít vůbec snadné. UDI nevylučuje svého kandidáta na prezidentské klání a Bayrou, který podporuje Juppého, se stále ještě může rozhodnout kandidovat na poslední chvíli také.
Dekadence Hollandovy republiky sice dnes Sarkozymu nahrává, ale mnohem více nahrává Marine Le Penové, jež uplynulý měsíc vyhrála na kongresu strany v Lyonu se skórem 100 procent, které připomíná trochu jiná období a v jiných režimech, třeba v Severní Koreji. Ona sama se již vidí ve druhém kole prezidentských voleb. Francie v tyto dny připomíná, že demokracie a Evropa se ocitla v krizi nejen finanční, ale i v krizi mnohem vážnější. V krizi samotné demokracie.
Osamocenost zadluženého střelce
Do zápasu o nejvyšší pozici ve státě se ovšem vrací Sarkozy velmi oslaben, s narušenou image, o čemž svědčí jeho slabá pozice ve veřejném mínění. V první reakci na jeden ze skandálů, jehož ho zapletl do aféry s nesplaceným osobním dluhem, reagoval velmi rychle. Zůstává stále vysoce vybraným, ale osamělým střelcem. Dluh ve výši hrubých 400 000 (363 615 euro) sice vyrovnal, aby dále nepoškozoval UMP. Zda to bude stačit, není zřejmé...
Patrně to vůči Juppému, jenž je stále favoritem na pravici – s potenciálním spojenectvím s politickým středem, zejména Françoise Bayroua, ale i novým šéfem Svazu demokratů a nezávislých (UDI), Jeana-Christopha Lagarda – nebude mít vůbec snadné. UDI nevylučuje svého kandidáta na prezidentské klání a Bayrou, který podporuje Juppého, se stále ještě může rozhodnout kandidovat na poslední chvíli také.
Dekadence Hollandovy republiky sice dnes Sarkozymu nahrává, ale mnohem více nahrává Marine Le Penové, jež uplynulý měsíc vyhrála na kongresu strany v Lyonu se skórem 100 procent, které připomíná trochu jiná období a v jiných režimech, třeba v Severní Koreji. Ona sama se již vidí ve druhém kole prezidentských voleb. Francie v tyto dny připomíná, že demokracie a Evropa se ocitla v krizi nejen finanční, ale i v krizi mnohem vážnější. V krizi samotné demokracie.
Žádné komentáře:
Okomentovat