komentář vysílán na Českém rozhlasu Plus, dne 13. ledna 2015
Nabídka vyvolává poptávku. Týden po smrti 12 redaktorů satirického týdeníku Charlie Hebdo tento zažívá nelíčený zájem. Oproti obvyklým 60.000 kusů se tuto středu prodává v nákladu 3 milionů.
Na titulní straně je plačící prorok Mohammed s cedulkou: Je suis Charlie (Jsem Charlie) a na zeleném pozadí nápis: Tout est pardonné (Vše je odpuštěno).
Téměř dva miliony Francouzů se rozhodly uplynulou neděli manifestačně přihlásit k památce postřílených, a středa bude v celé Francii dalším demonstračním dnem „republikánské jednoty“.
Již dnes je ale jasné, že události kolem Charlie Hebdo dostávají stále silnější politický rozměr – nejen pro různé deklarace jednoty, zdůrazňování hodnot, ale i k obyčejnému politickému manévrování.
Vypadá to trochu jako karneval demokracie. Mnozí politici dokonce neváhají opakovat, že se rozhodli si týdeník předplatit...
Kreslíři z týdeníku se prostě již nyní stávají ikonami, soudím ale, že nepotřebují zdaleka takovou reklamu. Celá akce vypovídá ostatně mnohem více o francouzské kultuře, kde exhibice a snaha předvést se za každou cenu – v tom morálně správném světle – vrcholí zcela nebývalou měrou.
A má to parametry silného pokrytectví – nikdo tu náhle nemluví o krizi západní demokracie, nikdo tu nemluví o nezaměstnanosti, nikdo se neodvažuje připomínat francouzské angažmá v zahraničí.
Prezident François Hollande hraje již delší dobu vabank, a jeho slova o tom, že se v neděli stala Paříž „hlavním městem Evropy“, s ohledem na přítomnost čtyřicítky světových státníků, odpovídá jeho politickému kalkulu. On sám ale není tím, kdo dosud tvořil pilíř „národní jednoty“, byť by tuto roli rád sehrál.
Výroky Marine Le Penové, předsedkyně Národní fronty, jež se nedělního „pochodu svobody“ nezúčastnila, a vybrala si raději jedno město, kde má strana radnici, míří fakticky do černého. Není ji ale příliš slyšet...
Také ona hraje o svoji budoucnost, protože je v tuto chvíli jediná, kdo se distancuje od této „orgie jednoty“, a její další političtí kolegové opakují, že Francouzi se nenechají touto masáží zcela zmanipulovat.
Nedělní akci, na niž nedorazila Le Penová, mimochodem neorganizoval Elysejský palác, ale odboráři a komunisté.
Až opadnou emoce, Francouzi se vrátí ke svým obyčejným starostem. První výsledky veřejného mínění ukáží, jaká politická strana a jaké osobnosti se na žebříčku popularity zvedly, a které propadly.
To je rub, odvrácená tvář těchto dnů, kterou nikdo nechce zatím vidět. Pátá mocnost světa prožívá svůj sen o výjimečnosti, na troskách dávné velikosti, na troskách lidských práv – té revoluční triády: rovnosti – svornosti – bratrství.
Jaký bude smích Charlie Hebdo za týden a za další týden, kolik z těch politiků si ho ještě bude kupovat?
Zatím se mu dostává neplacené reklamy. Ta reklama ale stála život celkem 17 obětí, 12 redaktorů. Zdá se, že ti, co přežili, hodlají pokračovat v neměnném duchu – už nějaký čas ale z Francie jiní odjíždějí. A jsou to většinou židé...
 |
| Vše odpuštěno? Není to vůbec jasné! |
Na titulní straně je plačící prorok Mohammed s cedulkou: Je suis Charlie (Jsem Charlie) a na zeleném pozadí nápis: Tout est pardonné (Vše je odpuštěno).
Téměř dva miliony Francouzů se rozhodly uplynulou neděli manifestačně přihlásit k památce postřílených, a středa bude v celé Francii dalším demonstračním dnem „republikánské jednoty“.
Již dnes je ale jasné, že události kolem Charlie Hebdo dostávají stále silnější politický rozměr – nejen pro různé deklarace jednoty, zdůrazňování hodnot, ale i k obyčejnému politickému manévrování.
Vypadá to trochu jako karneval demokracie. Mnozí politici dokonce neváhají opakovat, že se rozhodli si týdeník předplatit...
Kreslíři z týdeníku se prostě již nyní stávají ikonami, soudím ale, že nepotřebují zdaleka takovou reklamu. Celá akce vypovídá ostatně mnohem více o francouzské kultuře, kde exhibice a snaha předvést se za každou cenu – v tom morálně správném světle – vrcholí zcela nebývalou měrou.
A má to parametry silného pokrytectví – nikdo tu náhle nemluví o krizi západní demokracie, nikdo tu nemluví o nezaměstnanosti, nikdo se neodvažuje připomínat francouzské angažmá v zahraničí.
Prezident François Hollande hraje již delší dobu vabank, a jeho slova o tom, že se v neděli stala Paříž „hlavním městem Evropy“, s ohledem na přítomnost čtyřicítky světových státníků, odpovídá jeho politickému kalkulu. On sám ale není tím, kdo dosud tvořil pilíř „národní jednoty“, byť by tuto roli rád sehrál.
Výroky Marine Le Penové, předsedkyně Národní fronty, jež se nedělního „pochodu svobody“ nezúčastnila, a vybrala si raději jedno město, kde má strana radnici, míří fakticky do černého. Není ji ale příliš slyšet...
Také ona hraje o svoji budoucnost, protože je v tuto chvíli jediná, kdo se distancuje od této „orgie jednoty“, a její další političtí kolegové opakují, že Francouzi se nenechají touto masáží zcela zmanipulovat.
Nedělní akci, na niž nedorazila Le Penová, mimochodem neorganizoval Elysejský palác, ale odboráři a komunisté.
Až opadnou emoce, Francouzi se vrátí ke svým obyčejným starostem. První výsledky veřejného mínění ukáží, jaká politická strana a jaké osobnosti se na žebříčku popularity zvedly, a které propadly.
To je rub, odvrácená tvář těchto dnů, kterou nikdo nechce zatím vidět. Pátá mocnost světa prožívá svůj sen o výjimečnosti, na troskách dávné velikosti, na troskách lidských práv – té revoluční triády: rovnosti – svornosti – bratrství.
Jaký bude smích Charlie Hebdo za týden a za další týden, kolik z těch politiků si ho ještě bude kupovat?
Zatím se mu dostává neplacené reklamy. Ta reklama ale stála život celkem 17 obětí, 12 redaktorů. Zdá se, že ti, co přežili, hodlají pokračovat v neměnném duchu – už nějaký čas ale z Francie jiní odjíždějí. A jsou to většinou židé...
Žádné komentáře:
Okomentovat