Rufinova věrnost příběhu psí zrady

Obálka českého vydání Rufinovy knihy,
Garamond 2014.

recenze (s drobnými úpravami, toto je neupravená) vyšla v Lidových novinách, 4. března 2015, s. 8.

Nejlepší románové příběhy píše život sám. I ten, který napsal Jean-Christophe Rufin v románu Červený obojek (Collier rouge, Garamond 2014), k nim patří. Autor, nositel Goncourtovy ceny za román Rudá Brazílie (Rouge Brésil, Gallimard 2001), a člen Francouzské akademie od roku 2008, jej publikoval jaksi vpředvečer oslav výročí 100 let od vypuknutí Velké války (a dobře se prodávala).

Hrdina ve psích časechPříběh cti, věrnosti a zrady, jenž v brilantním opusu Rufin skládá, má dvě hlavní postavy, vojenského soudce a vězně, hrdinu však pouze jediného. Tím je pes. Takový, jakých v té První světové válce bylo mnoho. Přítel nejvěrnější, zejména v časech, kdy by psa ven nevyhnal. Válka ale byla často bezčasím. Útlý Rufinův román je ale také a především moralitou. Hrdinou v psích časech nemohli být lidé.

Stále mladý a perspektivní soudce Hugues Lantier du Grez je vyslán do vesnice Berry, aby vyřešil svůj poslední válečný případ, než odejde definitivně do civilu. Píše se rok 1919, a nikdo už o válce ani slyšet. Je tu ale jeden vězeň, vzpupný vesničan Jacques Morlac, jenž se dopustil zhanobení vlasti. Přitom je držitelem Čestné legie za hrdinství.
Dekor vesnice, zalité sluncem a nedýchatelným vedrem, kam Lantier přijíždí narušuje pouze pes. Štěká ve dne, i v noci. A nenechá si říct. Má jednu zvláštnost, přestává, když se začne o něm mluvit. A soudce zjišťuje, že mu tento „přítel člověka“, Morlacův věrný válečný druh, někoho připomíná.

Pravda revoluce a stavovská čestČervený obojek, jak překládá Iveta Picková román, má v sobě ukrytý více vrstev. Není to jen kniha o válce a věrnosti, ale i o pýše. Na obou stranách pomyslného světa, zastupovaného dvěma typy osobností, mezi nimiž je rozloženo svého druhu konverzační drama – román by snesl i divadelní, natož filmový přepis – nestojí toliko nepřekonatelný konflikt sociální, ale i společenský.

V tomto ohledu není název románu jen vyjádřením barvy obojku psa, na nějž při oslavách vítězství 14. července připne Morlac svou medaili, aby vyjádřil své opovržení válkou, ale i rudou, v tom revolučním smyslu slova. Morlac není sice revolucionářem, ale své hrdinství získal jaksi navzdory svému přesvědčí, a díky revolučnímu úmyslu: sbratřit obě strany konfliktu v nesmyslném a vyčerpávajícím konci. Nakladatelství a překladatelka se rozhodly pro „červenou“ tam, kde by měla být „rudá“. Pes, nazývaný po německém císaři Vilém, ale rudý nebyl... i když rudý obojek nosil.

Mimochodem, překlad Rufinova románu, jenž neruší, je ale přesto v mnoha směrech protkán nepřesnostmi. Soudce má v češtině hodnost majora, ačkoliv je jenom velitel (commandant), občas vypadávají drobná jména (dívka Perrine, co nosí víno do vězení), výrazy emocí jsou nepřesné (gêné není naštvaný), a některé hříčky jsou trochu vedle (hadi se tu plaší dupáním, i když jde o jejich plašení).

Je ale zřejmé, že ne vše lze přeložit, přesto Morlac jako hrdina je spíše tím, čemu se ve francouzštině číká „poilu“ (chlupáč), tedy tím hrdinou, jenž přežil a neholil se, neboť i to byl stav, v něm se nacházely vojenské jednotky. Zaneseni špínou, zoufalstvím a válečnou vřavou, někteří snili o revoluci na zemi. To ale nebyl případ soudce, i když se choval k vězni laskavě, ale s patřičnou bohorovnou přehlíživostí svého stavu.

Pýcha, jež je nakonec oním slovem, jež stojí mezi nimi, tu ale hraje dvojí úlohu. Oběma jim umožnila přežít, ale ani jeden není přesvědčen o tom, že dokáže nahradit lidskost.

Cherchez la femme...Za vším ale, jak známo, hledej ženu. Ani spisovatel Rufin – a patrně ani skutečný příběh – se bez ní neobešel. Valentine, žijící na okraji Velleney, má blízko nejen k vojáku Morlacovi, ale nakonec i k soudci Lantieru. Ona je nejen za psem, ale i mezi oběma muži; závěr může být interpretován jako její vítězství.

Možná to bylo tím, že dokázala překonat stavovské rozdíly, a nepodlehnout ani třídnímu boji, byť vychovávána v revolučních ideálech svého otce. Pes patří nakonec tomu, kdo dokáže zapomenout zradu kvůli své pýše. Nebo prostě proto, že mu sice zachránil život, ale pohřbil jeho sny. Autor věnoval knihu památce svého přítele fotografa Benoîta Gysembegha, Ta památka je ale i poctou vzpomínce a pamětí jeho dědečka, jenž v té Velké válce byl – tedy i poctou jeho paměti– a svůj příběh mu vyprávěl.

Kniha se čte na jeden zátah, v tomto ohledu je skvělou ukázkou literárního řemesla, a mohla by být kvalitním doplňkem knihy jiné, trochu silnější, totiž: románu Pierra Lemaitra Na shledanou tam nahoře, jež nedávno vydalo v překladu nakladatelství Odeon.