 |
| Režisér Petr Lébl na snímku Bohdana Holomíčka s rodiči, 1997. |
Mělo to svou logiku, neboť právě Vlasta Smoláková pečuje mírou nezměrnou nad Léblovým odkazem, což dokázala hned dvěma knihami pod souhrnným názvem, Fenomén Lébl (dva svazky, Pražské scéna 1996, 2005), k nimž nyní přidala ještě jednu, kde nechybí ani DVD – právě k Léblovým nedožitým padesátinám. Režisér Grossman, jemuž se teatrologové, ale i literární vědci věnují hojně – dva svazky i s doplňky Textů o divadle (Pražské scéna 2000, 2001) nedávno rozšířila kritická edice Petra Šrámka ve dvou svazcích s názvem Mezi divadlem a literaturou (Torst, 2014).
Obě osobnosti jsou nesouměřitelné, Grossman je přeci jenom klasikem na mimořádné intelektuální úrovni, a byl to on, který také výrazným způsobem přispěl k analytickému pojetí divadla, jež tu vyneslo do výšin evropských zejména dramatika a bývalého kulisáka divadla – jistého Václava Havla. To je obecně známo. Přínos Petra Lébla je poněkud jiný, neboť důraz, jenž kladl na vizuální exploze, ale i tzv. plný prostor, jak své divadlo nazýval (v narážce na Brookův „prázdný prostor“) si ještě bude vyžadovat trochu odstup.
Zatím se totiž nelze zbavit dojmu, že i přes velký talent a schopnost prosadit si své, pěstuje se nyní něco na způsob Léblova kultu. Vrcholem této snahy byla zejména kniha Radky Denemarkové: Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla (Host, 2008). Viděl jsem téměř všechny jeho inscenace – již od památné Vonnegutovy Grotesky, inscenace v Dopravních podnicích – včetně velmi esteticky provokativního Eliadova Hada (1987) - ještě v čase amatérského souboru Doprapo, ale i později v rámci Jak se vám jelo (nebo JELO). Působení Na zábradlí si uchovalo cosi z původní výbušnosti, ale stále se obávám, že s Antonem Pavlovičem Čechovem se prostě Lébl minul.
To ale nic nemění na faktu, že je vždy dobré připomínat si věci a události, spjaté s výraznými a originálními zjevy českého divadla: tentokrát tedy „z oprášených a odtajněných archivů“, jak zní eufemisticky výběr, který v jednom večeru uspořádalo divadlo 24. května. Podobně, jako tomu již bylo u večerů na připomínku tvorby Václava Havla, i zde šlo převážně o „čtení s projekcí“, kterou zajistili herci Magdaléna Sidonová, Petra Špalková, Jiří Ornest – a překvapivě neexaltovaný Tomáš Palatý, jeden z prvních herců ještě z časů Léblova amatérského provozu.
Co k tomu říct? Videa byla často velmi špatná, rozostřená, přesvětlená, kompozičně téměř nesledovatelná, ale nebylo tomu tak u všech (nejhorší to bylo u Pitínského Pokojíčku, který Lébl režíroval v roce 1993 ještě j. h. Na zábradlí); místy se nešlo ubránit dojmu, že vido-sekvence byly zbytečně dlouhé (zvláště u Uhdeho Výběrčího, 1990) a poznámky, v nichž Lébl glosoval ve vzkazech „jevištního mistra“ až zbytečně natahované.
„Stejně nás pomluví,“ pravila u sklenky vína teatroložka Smoláková. Pod stanem v chladném podvečeru jsem si ale především připadal s některými svými bývalými spolužáky jako pozůstalý na večírku, který se neměl nikdy konat. To by to ale Petr Lébl (1976-1999) v životě musel vyhodnotit jinak. Duch Petra Lébla je totiž v tomto divadle přítomen stále. Nebo se mýlím?
Zatím se totiž nelze zbavit dojmu, že i přes velký talent a schopnost prosadit si své, pěstuje se nyní něco na způsob Léblova kultu. Vrcholem této snahy byla zejména kniha Radky Denemarkové: Smrt, nebudeš se báti aneb příběh Petra Lébla (Host, 2008). Viděl jsem téměř všechny jeho inscenace – již od památné Vonnegutovy Grotesky, inscenace v Dopravních podnicích – včetně velmi esteticky provokativního Eliadova Hada (1987) - ještě v čase amatérského souboru Doprapo, ale i později v rámci Jak se vám jelo (nebo JELO). Působení Na zábradlí si uchovalo cosi z původní výbušnosti, ale stále se obávám, že s Antonem Pavlovičem Čechovem se prostě Lébl minul.
To ale nic nemění na faktu, že je vždy dobré připomínat si věci a události, spjaté s výraznými a originálními zjevy českého divadla: tentokrát tedy „z oprášených a odtajněných archivů“, jak zní eufemisticky výběr, který v jednom večeru uspořádalo divadlo 24. května. Podobně, jako tomu již bylo u večerů na připomínku tvorby Václava Havla, i zde šlo převážně o „čtení s projekcí“, kterou zajistili herci Magdaléna Sidonová, Petra Špalková, Jiří Ornest – a překvapivě neexaltovaný Tomáš Palatý, jeden z prvních herců ještě z časů Léblova amatérského provozu.
Co k tomu říct? Videa byla často velmi špatná, rozostřená, přesvětlená, kompozičně téměř nesledovatelná, ale nebylo tomu tak u všech (nejhorší to bylo u Pitínského Pokojíčku, který Lébl režíroval v roce 1993 ještě j. h. Na zábradlí); místy se nešlo ubránit dojmu, že vido-sekvence byly zbytečně dlouhé (zvláště u Uhdeho Výběrčího, 1990) a poznámky, v nichž Lébl glosoval ve vzkazech „jevištního mistra“ až zbytečně natahované.
„Stejně nás pomluví,“ pravila u sklenky vína teatroložka Smoláková. Pod stanem v chladném podvečeru jsem si ale především připadal s některými svými bývalými spolužáky jako pozůstalý na večírku, který se neměl nikdy konat. To by to ale Petr Lébl (1976-1999) v životě musel vyhodnotit jinak. Duch Petra Lébla je totiž v tomto divadle přítomen stále. Nebo se mýlím?
Žádné komentáře:
Okomentovat