> politika/kultura/filozofie > nekrolog vyšel v revue Listy č. 6/2015
 |
| Filozof André Glucksmann měl rád polemiky, ale i obdiv mladých žen. |
Nebyl sám, bylo jich více. Když ale v úterý 10. listopadu přišla zpráva, že André Glucksmann ve věku 78 let zemřel, vypadalo to, jako kdyby ze světa odešel poslední z nich. Není to ale pravda: „noveaux philosophes“, jak si v 70. letech říkali, sice ztratili jednoho z posledních, ale stále je tu jeho velký souputník Bernad-Henri Lévy, řečený v akronymu BHL.
Právě BHL také vzápětí napsal na památku svého přítele dlouhý nekrolog do liberálně-levicového večerníku Le Monde a odpověděl na všetečné otázky konzervativnímu listu Le Figaro. Takováto komunikace – public relations, chcete-li – byla pro „nové filozofovy“ typická. Měli mnoho stoupenců, ale našli se i zavilí odpůrci. Jeden z nich, filozof Gilles Deleuze, o nich dokázal mluvit, jak ironicky poznamenal již v roce 1977, pouze z pohledu teratologického – ve smyslu vědní disciplíny studující příčiny a vznik vývojových vad. Měl Deleuze pravdu?
André Glucksmann, podobně jako i jiní filozofové, byl na počátku především „revoltujícím mužem“. Není bez půvabu, že jeho první kniha, jež mu získala nesmírnou popularitu – totiž Kuchařka a pojídač lidí – úvahy o státu, marxismu a koncentračních táborech – v Česku nikdy nepřeložená, přesto zásadní, srovnává nyní BHL s díly Alberta Camuse a dokonce i Jeana-Paula Sartra.
U nás je znám již především jako salónní intelektuál s bílou hřívou, který na Fóru 2000, kam ho pravidelně zvával prezident Václav Havel, rád pomrkával po mladých dívkách... a elegantně mluvil o porušování lidských práv (podle vlastního uvážení, kde si toho zrovna všiml). Ještě sametovou revoluci v Praze, kam dorazil jen s malým zpožděním, ale vnímal více srdcem, než hlavou.
Glucksmann byl totiž na počátku v přímé linii hnutí konce 60. let velmi radikální anarcho-maoista, pro něhož byl stát nástrojem útlaku, jenž je třeba zrušit a nastolit vládu proletariátu. Jako takový žil třídním bojem a působil nějaký čas rovněž v ilegalitě. Na rozdíl od svého dávného přítele filozofa Alaina Badioua ale prošel proměnou, na jejímž konci stála podpora americkým intervencím v Iráku a Afghánistánu – a kandidatury radikálně konzervativního Nicolase Sarkozy na prezidentský úřad. Nedá se ale říct, že by Glucksmann byl kdy, včetně posledních okamžiků, konzervativní – radikální ano, ale slovníkem marxistů by se u něj dalo mluvit spíše o revizionismu.
Východiskem mu byla kritika ruských gulagů, jež považoval za zásadní obrat v pojetí perspektivy komunismu, obhajoba Alexandra Solženicyna (až do posledních chvil včetně jeho příklonu k autoritářsví); marxismus se mu stal předmětem zvrácené kritické nenávisti, jež dokázal dovést ad absurdum v dnes již překonané snaze reflektovat jej z perspektivy tehdy se rodivší školy totalitarismu. Je stále zajímavé sledovat jeho diskuse v televizi, která se stala pro Glucksmanna (a všechny „nové filozofy“) tribunou mnohem důležitější, než jejich původní maoistické sny na barikádách. Sám sebe ale proměnil v produkt politického mediálního marketingu (proti levici jako takové), v jeho vystoupních byla vždy důležitějí efektní zkratka, než samotná obtížná myšlenka.
Míra narcismus, s jakou se promenoval médii, byla ale vždy svého druhu pozoruhodná. Jeho carnet de route obsahoval mnoho -ismů. Touha měnit svět mu zůstala, i když v cela jiném gardu, než na počátku, kdy snil o Maovi, Leninovi a Stalinovi – vystupoval nyní proti Putinovi, podproval Čečence a Ameriku.
Měl rád sofistické obraty, a rád se zašťiťoval Montaignem: „Ten, který následuje jiného, nesleduje nic. Nic nenachází, ani nic nenalézá.“ Byl v tom smutek procitlého ítětě. Když Sarkozy uprostřed svého mandátu učinil nečekaný obrat ke kritice motivů studentské bouře roku 1968, probudil se i v něm onen starý revolucionář – a napsal o tom se svým synem knihu.
André Glucksmann, jehož rodiče, rakousko-němečtí Židé (matka Martha pocházela z Prahy), ho přivedli na svět bez odvolání, přežil mnohé bouře; snad nyní nalezl klid. Být filozofem v čase médií je svého druhu vždy zrada filozofie. Dokázat projít všemi bouřemi je ale prostě nemožné.
Kdesi v hlubině své duše ale zůstalo André Glucksmannovi – skryto to „štěstí“ („Gluck“) malého dítěte, jež stále dokáže vykříčet do světa tu věčnou nespravedlnost zrození. Je ale vlastně myšlení po „nových filzofech“ ještě možné? To je otázka, jichž bychom si měli klást... nad hrobem Glucksmannovým.
U nás je znám již především jako salónní intelektuál s bílou hřívou, který na Fóru 2000, kam ho pravidelně zvával prezident Václav Havel, rád pomrkával po mladých dívkách... a elegantně mluvil o porušování lidských práv (podle vlastního uvážení, kde si toho zrovna všiml). Ještě sametovou revoluci v Praze, kam dorazil jen s malým zpožděním, ale vnímal více srdcem, než hlavou.
Glucksmann byl totiž na počátku v přímé linii hnutí konce 60. let velmi radikální anarcho-maoista, pro něhož byl stát nástrojem útlaku, jenž je třeba zrušit a nastolit vládu proletariátu. Jako takový žil třídním bojem a působil nějaký čas rovněž v ilegalitě. Na rozdíl od svého dávného přítele filozofa Alaina Badioua ale prošel proměnou, na jejímž konci stála podpora americkým intervencím v Iráku a Afghánistánu – a kandidatury radikálně konzervativního Nicolase Sarkozy na prezidentský úřad. Nedá se ale říct, že by Glucksmann byl kdy, včetně posledních okamžiků, konzervativní – radikální ano, ale slovníkem marxistů by se u něj dalo mluvit spíše o revizionismu.
Východiskem mu byla kritika ruských gulagů, jež považoval za zásadní obrat v pojetí perspektivy komunismu, obhajoba Alexandra Solženicyna (až do posledních chvil včetně jeho příklonu k autoritářsví); marxismus se mu stal předmětem zvrácené kritické nenávisti, jež dokázal dovést ad absurdum v dnes již překonané snaze reflektovat jej z perspektivy tehdy se rodivší školy totalitarismu. Je stále zajímavé sledovat jeho diskuse v televizi, která se stala pro Glucksmanna (a všechny „nové filozofy“) tribunou mnohem důležitější, než jejich původní maoistické sny na barikádách. Sám sebe ale proměnil v produkt politického mediálního marketingu (proti levici jako takové), v jeho vystoupních byla vždy důležitějí efektní zkratka, než samotná obtížná myšlenka.
Měl rád sofistické obraty, a rád se zašťiťoval Montaignem: „Ten, který následuje jiného, nesleduje nic. Nic nenachází, ani nic nenalézá.“ Byl v tom smutek procitlého ítětě. Když Sarkozy uprostřed svého mandátu učinil nečekaný obrat ke kritice motivů studentské bouře roku 1968, probudil se i v něm onen starý revolucionář – a napsal o tom se svým synem knihu.
André Glucksmann, jehož rodiče, rakousko-němečtí Židé (matka Martha pocházela z Prahy), ho přivedli na svět bez odvolání, přežil mnohé bouře; snad nyní nalezl klid. Být filozofem v čase médií je svého druhu vždy zrada filozofie. Dokázat projít všemi bouřemi je ale prostě nemožné.
Kdesi v hlubině své duše ale zůstalo André Glucksmannovi – skryto to „štěstí“ („Gluck“) malého dítěte, jež stále dokáže vykříčet do světa tu věčnou nespravedlnost zrození. Je ale vlastně myšlení po „nových filzofech“ ještě možné? To je otázka, jichž bychom si měli klást... nad hrobem Glucksmannovým.
Žádné komentáře:
Okomentovat