Sirotci pravdy, dezertéři lásky – VII. část

literatura > fejeton na pokračování

Alexandre Cabanel: Ophelia, 1883.

Už si skoro nepamatuji, kde jsem minule skončil. Odette, ano – o ní jsem psal víc, než bylo patrně zdrávo, prostě se mi to trochu – sakra, vymklo – mi v čase připomněla, že s časem není radno si hrát. Ani s tím, co je kdo - ke komu ochoten cítit, nyní a dnes, když na to přijde. Čas plyne jako řeka. Dívám se na různé obrazy, kde Ofélie padá do řeky: ano, připadám si jako tahle Ofélie. Je to výraz slabosti, nebo nějaký módní transvestitní axiom? Uplynulo od posledního dílu tolik vody... že se bojím vkročit do stejné řeky.

Přichází ale jaro, květiny i stromy se ucházejí o naši pozornost. Ptáci zpívají... ráno, v poledne i večer, naposledy jsem zůstal u VI. části: ZDE. To bylo ještě v době, kdy jsem tento cyklus psával pro Britské listy. Už tento cyklus na tomto portálu, laskavý čtenáři, nenajdeš. Bude už jenom na Jehlice revue, protože Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, mi na Facebooku veřejně sdělil, že si nepřeje, abych k němu již psal. Yes!

Ano... Čas neléčí, když nechce...

Myslel jsem si, že by mi to třeba mohl šéfredaktor Britských listů napsat i v nějakém osobně laděném mailu, třeba: „Vážený pane, s velkou lítostí...“ nebo něco tak, třeba: „Bylo mi ctí a potěšením po ta léta s Vámi spolupracovat, ale...“ Co s tím, že? Ale to je už asi jenom otázka vkusu, patrně... Čulík prostě není gentleman. Dnes je soukromí veřejné. Veřejná intimita. Není to prostituce? Pokud se v médiu, jež vede, ztratí definitivně pluralita, a za novinářskou práci se vydává sektářský názor (jedno, jak a kam je směřován, možná i s dobrým úmyslem, jímž je dlážděn), cosi tu zavání – a není to již zajímavé. Protože právě pluralita byla tím, proč jsem před těmi více dvaceti lety, na tento portál začal psát. A bylo to vždy hysterické, jistě, já vím, dnes je to ale hysterické flagelantsky, nemá to prostě vůbec úroveň.

***

Ale Odette plakala, a slzy jí tekly po tváří jako potoky. Měla tvář červenou - jako scvrklé rajče. Nenamalovaná Odette, co se tolik líbí Ivanovi. „Byla jako svlečená,“ řekl okouzleně, „když přišla do Blatouchu.“ Ta žena, která se umí usmát nosem i ušima. Co se umí zapýřit. Bavili jsme se o Abnousse Shalmaniové a její knize Chomejní, Sade a já, co vydal Petr Himmel ve svém nakladatelství Garamond. (Petr na mne mrká okem). Nikdy jsem ale takhle neviděl ženu plakat, to Odette opravdu umí. Pláč je skutečně její největší zbraní.

„Co na mne koukáš?“ vyštěkla, a bylo to, jako kdyby bodla dýkou. „No, co!“

„No, koukám... jak jsi špatná herečka!“ zkusil jsem své oblíbené divadelní téma.

„Ale já nehraju! Ty to nechápeš, ty to nechápeš!“ chytila se za hlavu. Její zrzavé vlasy se vzepjaly do svatozáře.
„A co mám jako chápat?!
„Tys mne zklamal!“

Ženy neodpouštějí zklamání. Natož... opuštění. Moje matka nikdy otci neodpustila, že se s ní rozvedl, byť žádost o rozvod podala - ona sama. „On mne zradil, víš?“ říkávala. Otci jsem to řekl ve dnech, kdy matka zemřela. Nebylo to právě citlivé. Ale já byl taky nakonec pozůstalý, nebo ne? Podíval se na mne pohledem, který nikdy nezapomenu. „To vážně říkala?“ zeptal se. - „Ano, tati.“ Otec se mi tím zdál zraněný. Jak vysvětlit dítěti – ano, stále jsem si ve třinácti připadal jako dítě -, že mu chybí „pohled z druhé strany“. Já ale ten pohled měl - tati, a nebyl příliš lichotivý. Žena, jeho druhá žena, kterou si vzal, chodila s velkou oblibou do půl pasu, nestoudně se prohýbala, aby předvedla vše, čím jí příroda obdařila. Viděl jsem to - tati. Otci se to líbilo. Každému chlapovi se to asi líbí. „Ona je nemocná,“ řekl mi jednou večer šeptem. Nevěděl jsem, jaká nemoc to je, co tím otec myslí, ale spojil jsem si to s její nahotou. Měla nemoc jinou, nikdy jsem ale nezkoumal jakou... a neměla nikdy žádné děti.

Alespoň trochu toho štěstí. Trochu. Zradu ženy neodpouštějí. Ale zrazují přeci i ženy. Není vlastně žena sama synonymem zrady? Ach, ta zjednodušení! Tehdy, když ženy něco slíbí, tehdy, když to nemohou splnit. Když ženy napíší něco, co si už druhý den nepamatují. Ženské emoce. Ach, ty ženské emoce. Já ale Odettu nezradil, já ne. Odette zradila, možná, sama sebe (téma zrady je vůbec velmi nebezpečné). „Ale kdo jsem já, abych soudil,“ řekl by patrně Svatý Otec František. Promiň...

Odette se ztotožnila s Abnousse, a mluví o tom, že ona, Abnousse, je „přece duševní mrzák“. Proč? Musela nosit šátek a muži ji tyranizovali, tyranizoval ji totalitní režim. Odette se cítí jako Abnousse, Proč? Kdo tyranizoval ji? Spolužáci? Abnousse je ale náhle Odette. Nemám rád, když někdo najednou ví něco, co nezažil. Třeba se pletu. Není dobré někomu vysvětlovat své vlastní urpení, ten druhý může mít i větší. Nikdy jsem, pokud vím, ve své podstatě v totalitním režimu nežil, nikdy (to Československo, které jsem znal si dnes nazývám „stranicko-státně-monopolním kapitalismem“) a šátek nepovažuji za výraz totality, termínu, jenž se hodí (jako narativ) stejně dobře jako antikomunismus – pro hrdiny pozdní doby. Ale ta dívka, co svoji knihu představila v Praze, ta Abnousse, působí sympaticky. Ona to přece žila – do svých osmi let. Má rozvrkočené vlasy, je to taková „malá holka“ v černém apartním kostýmku (v knize tvrdí, že je nemá ráda), co se nebojí. „Rozumíš, jak musí být odvážná?“ říká mi Odette. Ano, rozumím, ale ona ve své podstatě, byť kniha je živá a (často řízeně) spontánní, píše Abnousse pořád dokola to samé. Binárně. Hystericky. Pravda a lež. Írán a Francie. Jaké štěstí, žít v té skvělé Francii, utéct z toho strašného Íránu. „Ona vůbec nic nenapsala o šáhovi, nic o Mosaddekovi,“ oponuji. Ale ano, volá mi, psala o šáhovi... psala. A psala o Foucaultovi. Ale co? O Mohammadu Mosaddekovi nic. Michel Foucault, jeden z vrcholných francouzských intelektuálních zjevů, byl uhranut Íránem. „Byl to teoretik, ona to žila!“ říká Odette. „Ale on to taky žil,“ odpovídám.

Byl tam dvakrát, Foucault, jako exkluzivní filozof-reportér italského deníku Corriere della Sera – v září listopadu 1978. A napsal reportáže a úvahy, jež se zabývaly tématem, jež dnes opravdu, ale opravdu, nejsou příliš známé, pokud jste zrovna nečetli jeho Dits et Écrits, jež vyšly před patnácti lety u Gallimarda. Tam také najdete termín, ten kritický termín: „politická spiritualita“. Viděli a cítili jste, prosím, někdy a někde v poslední době nějakou spiritualitu? Západ je snad plný spirituality? Za kolik se dá, prosím, koupit? Foucault v jednom ze svých článků, který byl publikován na podzim 1978, popsal, kterak šáh nechal střílet do shromážděného davu (jako tatíček Masaryk v Duchcově?). Foucault napsal: „Jaký smysl má pro lidi, kteří obývají íránskou zemi, hledat za každou cenu, za cenu jejich života, to něco, co jsme my kdysi měli, my ostatní, a co jsme od renesance a velkých krizí křesťanství zapomněli: politickou spiritualitu. Už slyším, jak se Francouzi smějí, ale já vím, v čem se pletou.“ Přesné.

To téma dosud není překonané. Naštěstí Írán již není pod americkým embargem, což je inteligentnější způsob, než kdyby se tam vysílaly ocelové drony. Pokud totiž existuje ona tolik popíraná a zesměšňovaná „spiritualita“, Západ může hasit co chce, a porod islámského státu počíná někde tady. Ten oheň hoří v srdcích lidí. Oni umírají jako „mučedníci“ - proti šáhovi, Bushovi, komukoliv – a Západ má jen zbraně a základny (respektive Američané). Kulturní vyčerpání, ztráta spirituality (a zánik v dohlednu, tak to je se stavem) Západu, stojícího nad propastí. Ne Lehman Brothers, spekulace, finanční krize, žádný růst, ne uprchlíci, ale ta spiritualita. O čem vlastně píše ten zavrhovaný Houellebecq? Sakra!

***

Původně jsem si myslel, že odjedu s Abnousse do Paříže. Nechal jsem si od ní napsat věnování do knihy, a protože jsme ji chtěli s Petrem pobavit, Petr sám připomněl, jak jsem u něho koncem roku 1989 bydlel na pařížské koleji Concordia. Petr to podal velmi galantně, což mne dovedlo k upřesňující větě: „Já jsem vlastně u něho squattoval!“ Ona se zasmála, jako kdyby věděla, co tím myslím. Nikdy jsem neviděl tolik švábů, špíny a bídy - jako v Paříži. Myslím, že to taky poznala. V Concordii ale bylo teplo, i když tam na pokoje chodila česká „děžůrnaja“, co studenty na stipendiích kontrolovala. Jak se vlastně jmenovala?

Na pokoji Petr tehdy nebydlel sám, spal v pokoji s doktorem (nebyl to jeho lékař, ale přítel Jiří, s kterým jsem potom chodil na sandwich k malým sestrám chudých; později vystudoval práva) takže jsem ležel hlavou někde mezi bidetem a umyvadlem. „Vstáváme, vstáváme!“ halasil jsem. Ploužili jsme se potom s Jiřím mátožně jako stíny ranní Lucemburskou zahradou – mlha se zvedala a my viděli první klošárdy, co pojídali potají na lavičce sandwich (píšu to znovu tahle, protože tehdy žádné „sendviče“ v Čechách nebyly, ani na Slovensku, pokud já vím); odhadovali jsme z dálky, jestli bude tentokrát jambon, podle toho, že jednou ten klošárd seděl pod keřem, nebo bude terrine, když seděl pod sochou královny, nebo třeba fromage – putain!

V té smrduté frontě jsme potom stáli dva, a Jiřího jednou kontroloval místní policista, který mu říká: „Pourquoi vous faites, ici, la queu?“ Ano, jistě si Jiří připadal trochu jako studentský „vocas“ v té frontě, a nějakou chvíli nechtěl vůbec chodit, šermoval rukama, takže jsem za „sestrami“ chvíli chodil sám. Jiří potom tesknil, že ten, co nám dává „un petit sandwich“ bude jistě nějaký bývalý, pokud možno zavržený kněz (mnich). Jiří chtěl být také kdysi mnichem. Skutečně si nás ale měřil „ten kněz“ velmi káravým pohledem, jestli na ten kus bílého chleba (na jambon, terrine nebo fromage) máme vůbec nějaký nárok! Potom sáhl pomalu, velmi pomalu do koše a podal tu zabalenou bolavou nohu. Byla to moje první věta: „Donnez-moi, s´il vous plaît ,“ opakoval jsem, „un petit sandwich.“ Dostal jsem ho vždycky. A ta Abnousse to hned dala do věnování: „Pour Joseph qui a eu un bon goût partager la chambre à Paris avec mon super éditeur!“ Ty ženy... Jenže. Nešel jsem s ní na večeři pod kuratelou Francouzského institutu, který se nyní hodně snaží, prostě jsem si řekl, a řekl jsem to i nahlas: „Je me casse!“ Zasmála se perlivým smíchem, obklopena mnoha muži, co nasávali tu její „perskost“: „Chodá háfez“ - „Já nemluvím farsi!“ - „Jakto, nelitujete toho?“ - „Každý den toho lituji!“ - Její prvotina byla mezi nejzajímavějšími knihami tohoto „literárního čtvrtku“. Ona odjela, ale přesto řekla: „Tu viens?“ - „No, merci!“

Důležitá citace odjinud: „Spiritualita je promyšlená forma; praktikování prostřednictvím něhož se subjekt pokouší proměnit, aby dosáhl pravdy, za použití vnějších prostředků; přelamuje okovy nezbytnosti, a otřásá malátností dějin,“ napsal Philippe Chevalier jezuitský pedagog z Lille k výše uvedenému tématu. Bylo to nejen o Foucaultovi.

Odette tvrdí, že by měli být muži v klecích. Něco ve stylu Piera Paola Pasoliniho? To je krásná představa – představa budoucnosti? Ženy bez mužů...

„A ty jim budeš ústy sát jejich semeno?“
„No jo!“
„A nebudou tě ohrožovat!“
„Přesně!“

(pokračování příště)

Předchozí části >>>> najdete zde (níže):

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, I. část

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, II. část 

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, III. část

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, IV. část

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, V. část

Sirotci pravdy, dezertéři lásky, VI. část