Aféra, která může otřást prezidentem Emmanuelem Macronem? Již dva týdny cloumá francouzskou politikou aféra ministra Richarda Ferranda, jednoho z nejbližších prezidentových spolupracovníků. Děje se tak před rozhodujícím politickým kláním parlamentních voleb 11. a 18. června.
Obě kola parlamentních voleb by měla potvrdit, zda prezident Emmanuel Macron získá po svém vítězství také prezidentskou většinu v parlamentu. Ta bude rozhodujícím mocenským faktorem pro prezidentův pětiletý mandát. Výzkumy Harrisova institutu a Opinionway/Orpi předpovídají, že prezidentští kandidáti hnutí La République en marche! (Republika na pochodu!) mají šanci získat parlamentní většinu v rozpětí 335 – 355 křesel z 577.
Jupiterský Macron a nepotismus ministra Ferranda
Je tu ale jeden problém. A první skutečná aféra, jež vypukla jen krátce poté, co prezident v prezidentských volbách 7. května triumfálně zvítězil. Do Élysejského paláce, sídla francouzských prezidentů, vstoupil Emmanuel Macron o týden později – a za lehkého kuropění se prošel po nedalekých Élysejských polích.
Prezident, jenž slavil před královských Louvrem a pozval ruského prezidenta Vladimira Putina do Versailles, aby s ním otevřel ve Velkém Trianonu výstavu o Petru Velikém a jeho historické návštěvě před 400 lety, si evidentně potrpí na symboly.
Jakou symbolickou kvalitu ale přináší ministr Richard Ferrand? Zatímco prezident touží po tom, aby se stal Jupiterem, „bohem bohů“, jak ohlásil již na podzim loňského roku v rozhovoru pro magazín Challenges, jeho ministr reprezentuje styl, jenž odpovídá všemu možnému, jen ne potřebě změny francouzské politiky. Kariéra Richarda Ferranda, ministra územní celistvosti v nové vládě Édouarda Philippa, byla dlouhou dobu spjata se Socialistickou stranou (PS), do které vstoupil již v roce 1980 a za niž byl zvolen nakonec také poslancem v roce 2012. Byl ovšem v říjnu 2016 prvním poslancem, který se přidal k Macronovu hnutí En marche! (Na pochod!), jehož se stal vzápětí generálním sekretářem.
Když satirický týdeník Le Canard enchaîné oznámil ve svém vydání z 24. května, že ministr Ferrand, dosud nepříliš známý francouzský politik, se podílel na zvýhodnění své partnerky Sandrine Doucenové při získání budovy Mutuelles de Bretagne, bretaňské zdravotní pojišťovny, k pronájmu, ale i zaměstnával svého syna jako parlamentního asistenta, vstoupil konečně Ferrand do světel reflektorů.
Informace, které by nebyly samy o sobě až tak šokující, kdyby se právě Macronova aliance s Françoisem Bayrouem, předsedou Demokratického hnutí (MoDem) a čerstvým ministrem spravedlnosti, nezaklínala tzv. moralizací politického života. Ministr Bayrou koncem týdne představil návrh svého zákona, odkud „moralizaci“ pro jistotu odstranil a nahradil slovem „důvěra“. Jeho název totiž zní: Zákon o důvěře v náš demokratický život.
Ferrand není Fillon, ale stejně...
Jaké je vlastně morálka (respektive důvěra v) ministra Ferranda? Ještě minulý týden ministr tvrdil, že nemá důvod se zodpovídat ze své činnosti, neboť neučinil nic, co by nebylo zcela legální. Trochu to připomínalo obhajobu prezidentského kandidáta Françoise Fillona, jenž čelil v průběhu kampaně výtkám stejného týdeníku, že zaměstnával svou ženu i děti jako asistenty, abychom se později dozvěděli, že přijímal i neobvyklé dary (konkrétně obleky za 48 000 euro, které platil cash).
Aféra ministra Ferranda by se možná zdála být uzavřena, kdyby po zveřejnění podrobností hned několika finančních operací, s nimiž přišel liberálně-levicový večerník Le Monde, při nichž profitovali jeho blízcí a věrní, neměla Ferrandova činnost čistou povahu nepotismu a klientelismu.
Nejenže se ministr Ferrand, jenž stál na čele bretaňské soukromé společnosti v letech 2008–2012, zasloužil o zakázky pro svou ženu, zaměstnával jako asistenta krátce svého syna, ale byl i placen za prosazení zvýhodnění pojišťoven v parlamentu. Jeho nástupkyně ve funkci, po získání mandátu, měla tu čest, že i její syn měl možnost krátce vykonávat asistenta svému „parlamentnímu strýčkovi“.
Ferrand jako pokropený kropič!
Co to vlastně říkal ministr Ferrand, když vypukla Fillonova aféra? V logice věci oznámil, že aféra hraje ve prospěch kandidátky a předsedkyně Národní fronty (FN) Marine Le Penové, jež je pro Francii „nebezpečím“. V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici France Inter v březnu Ferrand na adresu Fillona odhodlaně a za použití katolického slovníčku řekl: „Fillon se prezentuje, jako kdyby byl svatý, a zaujímá navíc pozici mučedníka. To poskvrňuje všechny volené zástupce Francie.“
Vláda premiéra Philippa donedávna neviděla v odhaleních satirického týdeníku nic významného. Zvláště, když bretaňská prokuratura nejprve oznámila, že nevidí důvod, aby se kauzou ministra Ferranda vůbec zabývala. Za několik dní ovšem změnila názor. Složku s ministrem otevřela a počátkem měsíce června dokonce sáhla i k domovní prohlídce. Jupiterský prezident mlčí, premiér mlčí.
Advokát Gilles-William Goldnadel k tomu den předtím na stránkách konzervativního listu Le Figaro napsal: „Žijeme ve schizofrenních časech. Francouzská společnost by chtěla být vedena světskými světci, zatímco je řízena především náboženstvím peněz a rozkoše za každou cenu.“ Je to trochu jako v tom slavném filmu Louise Lumièra Pokropený kropič, jenž se dnes stal již klasikou nejen filmovou, ale i metaforou současného francouzského politického života.
Bayrouova skepse a Ferrandova důvěra
Sám ministr Ferrand doufá, že se mu navzdory jeho kauze podaří obhájit znovu svůj parlamentní mandát. Pro agenturu AFP, jejíž vyjádření přinesl pravicový týdeník Le Point, se vyslovil následovně: „Mám důvěru v budoucnost kraje a v mé kapacity pokračovat mu sloužit.“ Tím „krajem“ je 6. okres departmentu Finistère nacházející se v Bretani. Během výšlapu na Rosnoën působil zjevně odhodlaně, když říkal, že ho nic před vítězstvím nezastaví, ani vyšetřování: „Lidé mne tu znají, pocházím odtud, pracuji pro tento kraj velmi dlouho, existují tu tedy vztahy důvěry, jež mají svou stálost.“
Ministr Ferrand svého druhu doufá, že bude „lidovou volbou“ očištěn. Ministr spravedlnosti Bayrou ví, že právě tato aféra přišla naprosto nevhod pro první zákon Macronovy „nové éry“. Může vlastně „zákon o důvěře“, který vypočítává pravidla, jimiž by se měli francouzští politici řídit – a jimiž by ministr Ferrand neprošel, ani kdyby byl nakrásně velbloudem – může takový zákon obnovit důvěru Francouzů v politiku?
Sám ministr Bayrou o tom pochybuje: „Jsem v tomto ohledu skeptický,“ řekl, „neboť kontext je špatný.“ A doplnil, aniž by se přímo jako zainteresovaný ministr, jemuž zákon ukládá zdrženlivost, zmínil o Ferrandovi, všichni to ale pochopili, když mluvil o tom, že špatnost nelze zcela vymýtit, protože tu „budou stále lháři, falzifikátoři, manipulátoři, kamarádíčkové a darebáci“.
Je tu ale jeden problém. A první skutečná aféra, jež vypukla jen krátce poté, co prezident v prezidentských volbách 7. května triumfálně zvítězil. Do Élysejského paláce, sídla francouzských prezidentů, vstoupil Emmanuel Macron o týden později – a za lehkého kuropění se prošel po nedalekých Élysejských polích.
Prezident, jenž slavil před královských Louvrem a pozval ruského prezidenta Vladimira Putina do Versailles, aby s ním otevřel ve Velkém Trianonu výstavu o Petru Velikém a jeho historické návštěvě před 400 lety, si evidentně potrpí na symboly.
Jakou symbolickou kvalitu ale přináší ministr Richard Ferrand? Zatímco prezident touží po tom, aby se stal Jupiterem, „bohem bohů“, jak ohlásil již na podzim loňského roku v rozhovoru pro magazín Challenges, jeho ministr reprezentuje styl, jenž odpovídá všemu možnému, jen ne potřebě změny francouzské politiky. Kariéra Richarda Ferranda, ministra územní celistvosti v nové vládě Édouarda Philippa, byla dlouhou dobu spjata se Socialistickou stranou (PS), do které vstoupil již v roce 1980 a za niž byl zvolen nakonec také poslancem v roce 2012. Byl ovšem v říjnu 2016 prvním poslancem, který se přidal k Macronovu hnutí En marche! (Na pochod!), jehož se stal vzápětí generálním sekretářem.
Informace, které by nebyly samy o sobě až tak šokující, kdyby se právě Macronova aliance s Françoisem Bayrouem, předsedou Demokratického hnutí (MoDem) a čerstvým ministrem spravedlnosti, nezaklínala tzv. moralizací politického života. Ministr Bayrou koncem týdne představil návrh svého zákona, odkud „moralizaci“ pro jistotu odstranil a nahradil slovem „důvěra“. Jeho název totiž zní: Zákon o důvěře v náš demokratický život.
Ferrand není Fillon, ale stejně...
Jaké je vlastně morálka (respektive důvěra v) ministra Ferranda? Ještě minulý týden ministr tvrdil, že nemá důvod se zodpovídat ze své činnosti, neboť neučinil nic, co by nebylo zcela legální. Trochu to připomínalo obhajobu prezidentského kandidáta Françoise Fillona, jenž čelil v průběhu kampaně výtkám stejného týdeníku, že zaměstnával svou ženu i děti jako asistenty, abychom se později dozvěděli, že přijímal i neobvyklé dary (konkrétně obleky za 48 000 euro, které platil cash).
Aféra ministra Ferranda by se možná zdála být uzavřena, kdyby po zveřejnění podrobností hned několika finančních operací, s nimiž přišel liberálně-levicový večerník Le Monde, při nichž profitovali jeho blízcí a věrní, neměla Ferrandova činnost čistou povahu nepotismu a klientelismu.
Nejenže se ministr Ferrand, jenž stál na čele bretaňské soukromé společnosti v letech 2008–2012, zasloužil o zakázky pro svou ženu, zaměstnával jako asistenta krátce svého syna, ale byl i placen za prosazení zvýhodnění pojišťoven v parlamentu. Jeho nástupkyně ve funkci, po získání mandátu, měla tu čest, že i její syn měl možnost krátce vykonávat asistenta svému „parlamentnímu strýčkovi“.
Ferrand jako pokropený kropič!
Co to vlastně říkal ministr Ferrand, když vypukla Fillonova aféra? V logice věci oznámil, že aféra hraje ve prospěch kandidátky a předsedkyně Národní fronty (FN) Marine Le Penové, jež je pro Francii „nebezpečím“. V rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici France Inter v březnu Ferrand na adresu Fillona odhodlaně a za použití katolického slovníčku řekl: „Fillon se prezentuje, jako kdyby byl svatý, a zaujímá navíc pozici mučedníka. To poskvrňuje všechny volené zástupce Francie.“
Vláda premiéra Philippa donedávna neviděla v odhaleních satirického týdeníku nic významného. Zvláště, když bretaňská prokuratura nejprve oznámila, že nevidí důvod, aby se kauzou ministra Ferranda vůbec zabývala. Za několik dní ovšem změnila názor. Složku s ministrem otevřela a počátkem měsíce června dokonce sáhla i k domovní prohlídce. Jupiterský prezident mlčí, premiér mlčí.
Bayrouova skepse a Ferrandova důvěra
Sám ministr Ferrand doufá, že se mu navzdory jeho kauze podaří obhájit znovu svůj parlamentní mandát. Pro agenturu AFP, jejíž vyjádření přinesl pravicový týdeník Le Point, se vyslovil následovně: „Mám důvěru v budoucnost kraje a v mé kapacity pokračovat mu sloužit.“ Tím „krajem“ je 6. okres departmentu Finistère nacházející se v Bretani. Během výšlapu na Rosnoën působil zjevně odhodlaně, když říkal, že ho nic před vítězstvím nezastaví, ani vyšetřování: „Lidé mne tu znají, pocházím odtud, pracuji pro tento kraj velmi dlouho, existují tu tedy vztahy důvěry, jež mají svou stálost.“
Sám ministr Bayrou o tom pochybuje: „Jsem v tomto ohledu skeptický,“ řekl, „neboť kontext je špatný.“ A doplnil, aniž by se přímo jako zainteresovaný ministr, jemuž zákon ukládá zdrženlivost, zmínil o Ferrandovi, všichni to ale pochopili, když mluvil o tom, že špatnost nelze zcela vymýtit, protože tu „budou stále lháři, falzifikátoři, manipulátoři, kamarádíčkové a darebáci“.
Žádné komentáře:
Okomentovat