Sotva měsíc před svými 95. narozeninami zemřela 21. září nejbohatší žena světa. Liliane Bettencourtová, dědička francouzské kosmetické společnosti L´Oréal, jež založil v roce 1907 její otec, podporovatel režimu Vichy a sympatizant nacismu, se sama stala v posledních letech aktérem jedné z nejsledovanějších finančně-politických afér.„Byla jsem jedinou dcerou svého otce,“ řekla. Jako taková se stala v roce 1957, po jeho smrti, také jedinou dědičkou společnosti. Její jmění, řadící se k těm nejbohatším, dosahovalo podle časopisu Forbes 44 miliard dolarů z obratu společnosti L´Oréal; ona sama si udržela 33% kapitálu, jejíž kapitalizace přesáhla částku 100 miliard euro.
Dcera Françoise Bettencourtová-Meyersová oznámila její zesnutí agenturám slovy: „Zemřela ve středu večer pokojně.“ To se ale rozhodně nedá říct o posledních patnácti letech, v nichž byla stará dáma předmětem různých spekulací a tvrzení, do nichž byly zapleteny nejvyšší špičky francouzské politické moci – včetně bývalého prezidenta Nicolase Sarkozy a jeho ministra Erica Woertha.
Pokojná ale nebyla ani předchozí léta a desetiletí, kdy si Liliane v průběhu času utvářela svůj vlastní vztah nejen ke svému otci, ale i jeho přátelům.
Ztráta, která nebyla vyplněna
Její matka, Louise Doncieuxová, vyučovala hudební teorii, hrála na piano a zpívala. Dcera si ale na matku moc nepamatovala, neboť jedné noci náhle zemřela na selhání jater. Bylo jí pouhých pět let, její otec dovršil čtyřiceti. Dalších deset let byla vychovávána dominikány v Lyonu.
Později na ten okamžik vzpomínala: „Má matka mi strašlivě chyběla, chyběla mi jako dutina, kterou nelze vyplnit.“ Zůstal jí tedy otec... a později i jeho přátelé, mezi nimiž našla svého budoucího muže, novináře a později také politika, jistého Andrého Bettencourta (1919-2007).
Její otec Eugène Schuller (1881-1957), vzděláním chemik, ale také - v době, nazývané dnes jako Belle époque - prodavač plátna a rovněž kolportér, stál v roce 1907 u vynálezu prvního syntetického kapilárního barviva na vlasy. To bylo tehdy, kdy extravagantní návrhářka Coco Chanel a podobně i excentrická herečka Louise Brooks, provokovaly svými prvními krátkými (barvenými) účesy. Když ve Francii, pod vlivem Lidové fronty, zavedli „placenou dovolenou“, přišel Schuller s prvními opalovacími mléky.
Propagoval po velké válce také rozvoj hygienické výchovy, k čemuž prodával mýdla značky Monsavon a šampóny Dop. Jeho společnost se nejprve jmenovala L’Auréale, později v roce 1939 přejmenovaná na nynější název světově proslulého kosmetického gigantu L´Oréal. Značka dnes zahrnuje Lancôme, Maybelline, Helena Rubinstein, Giorgio Armaniho a další. Zaměstnává na 77 000 lidí ve 130 zemích světa.
To bylo ale až mnohem později, od 70. let. Kdo by si je nepamatoval? Andie McDowellová, Cindy Crawfordová, Sheron Stonová, Monica Belluciová, Christy Turlingtonová, Jennifer Aristonová, Nastassja Kinská...
Ve vzpomínkách ale dosud zůstává výrok, který pronesla Bettencourtová ve chvíli, kdy jedna z jejich egerií měla dosáhnout toho věku, v němž ze z půvabné dívky stává zralá žena (v případě Isabelly Rosselliniové to byl věk 43 let). L´Oréal o ní uvažoval jako o velvyslankyni značky. Bettencourtová se to doslechla a vyjekla: „Ale ambasadorkou L´Oréalu jsem přece já!“
Malé velké aranžmá mezi dědici
Ve vzpomínkách mnohých zůstával dlouho Eugène Schuller, její otec a zakladatel společnosti, vždy pracovitý a úctyhodný muž. Zejména po druhé světové válce, kdy se díky vlivných svědectvím dostal z podezření, že jeho sympatie k pronacistickému režimu Vichy a nacismu jako takovému, měly nějaké vážnější opodstatnění. Rozhodující roli nehrál nikdo menší, než budoucí socialistický prezident François Mitterrand, v té době stojící na čele organizace válečných vězňů. Byl mezi nimi i mladý katolický novinář André Bettencourt, s nímž se již před válkou seznámil.
Všechny tři spojovala minulost a spolupráce s organizaci, známou jako La Cagoule (Kutna), respektive ilegální národně-branným uskupením Organisation secrète d'action révolutionnaire nationale (Tajná organizace národní revoluční akce, zkratkou OSARN). V té době se Bettencourt písemně podílel na kampani proti židům, podporoval udávání a jeho výroky patří k těm nejodpudivějším, kterých se kdo ve Francii proti svým spoluobčanům dopustil. On sám se za ně na sklonku svého života omluvil s odkazem na „hříchy mládí“.
Skutečnost, že Schuller, stejně jako Bettencourt nebyli po válce postaveni před soud, souviselo paradoxně s Bettencourtovým pozdějším angažmá v protinacistickém odboji. Ačkoliv se objevila i svědectví, která toto angažmá posouvají až na konec války, byl to právě Bettencourt, kdo měl mimo jiné pomoci Mitterrandovi v noci z 15. na 16. listopadu 1943, jak sám vzpomínal, opustit okupovanou Francii a dostat se do Londýna.
Bettencourt byl za války zadržen Gestapem v Nancy a vězněn: podařilo se mu ale utéct a potom měl údajně sloužit jako spojka francouzské Národní rady odboje ve Švýcarsku, působit měl v Bernu jako člen delegace nové francouzské exilové vlády, ustavené v Alžírsku. Bettencourt získal po válce několik vyznamenání včetně ocenění Válečným křížem a čestnou legií. Po válce prohlásil, že jeho budoucí tchán ukrýval židy a odbojáře. V polovině 90. let se ale objevily informace, že L´Oréal za války zabral v Německu nemovitosti, jež patřily židům.
Sňatek Liliane Schullerové s Andrém Betencourtem v roce 1950 se dá vnímat také jako potvrzení vzájemných přátelských vztahů mezi politickou a finanční mocí. André téhož roku, kdy si bral dceru zakladatele, vstoupil do L´Oréalu, kde vydržel (v rámci skupiny Nestlé, jež z obavy před znárodněním prodala část podílu švýcarské skupině) čtyřicet pět let. Viditelně ale především vykonával politickou kariéru a po žebříčku stoupal nezadržitelně vzhůru.
Bettencourt byl starostou, radním, předsedou regionu, ministrem hned v několika vládách od roku 1966 do roku 1977 - podílel se například jako ministr zahraničních věcí na organizaci návštěvy Georgese Pompidoua v Číně v roce 1973 - po nichž následovaly mandáty parlamentní až do roku 1995. Bettencourt byl vlivný muž, byl zvyklý se pohybovat ve velkém světě financí i politiky.
Ale byla to mezi Liliane a Andrém láska na první pohled? Nebo jen takové „malé velké aranžmá v rodině“? Toto aranžmá bylo řešením na věčné časy. Oba se nakonec stali dědici.
Aféry, aféry a zase aféry
Poslední patnáct let bývá jméno Liliane Bettencourtové spjato s aférami. Není jich málo, a nesou stopy dědictví, na nichž byla společnost L´Oréal založena. Spojení politiky a obchodu se jí stalo fatálním. Po smrti Andrého Bettencourta, jenž se těšil dlouho, až do poloviny 90. let,vážnosti nejen pro své politické angažmá, ale i filantropické aktivity, přichází melodramatický závěr.
Osud Liliane Bettencourtové, tak úzce spjatý s rodinou - Andrém přivedli v roce 1953 na svět dceru Françoise – náhle přebírá i politický rozměr po svém muži. Na rozdíl od něj nedokázala zcela vzdorovat všem těm, kteří natahovali dlaně. A nebylo jich málo. Dědička, jež vlastnila apartmán v nejbohatší části Paříže (Neuilly-sur-Seine), jejíž domy v různých částech Francie byly nadité uměleckými předměty a originály děl Matisse, Moneta, Picassa a Mondriana, disponovala jachtami v Karibiku i ve Středomoří (včetně ostrovů na Seychellech), se stala objektem parazitního zneužívání. Chodili k ní politici, tak jako byli dříve zvyklí chodit za jejím mužem, ona sama ale zůstávala sama – dávala, kde mohla.
Dávala na vzdělávání, milióny na zdravotní výzkumy, humanitární projekty, muzea i umění. Dlouho podporovala konzervativní vládu – není bez významu, že budoucí prezident Nicols Sarkozy byl právě dlouholetým starostou Neuilly, a její aprtmán navštěvoval velmi často.
První aféra, jež se podobá telenovele, a podle níž vznikla i jedna divadelní hra, souvisí s fotografem Francoisem-Marie Banierem, známým mondénním svůdníkem a společenským dandym, jenž se od stárnoucí, o dvacet pět starší ženy, nechával opečovávat - její dcera se o tom dozvěděla víceméně náhodou. Vrcholem mělo být, že kromě dárků (obrazy, předměty i jeden z ostrovů) usiloval o více – chtěl být adoptován a stát se tak „univerzálním dědicem“.
Druhá aféra, jdoucí paralelně s první, souvisí s politicko-finanční lobby, jež usilovala o financování politické činnosti a zejména Sarkozyho prezidentské kampaně v roce 2007 – což prozradil prostřednictvím nahrávek komorník. Ministr rozpočtu v pravicové vládě a pokladník Strany pro lidové hnutí (UMP) Ěric Woerth, jehož žena Florence pracovala pro Clymène, jednu z filiálek Téthysu, spravující majetek Bettencourtové, ale i filiálky společnosti L´Oréal, měl údajně zajistit pokrytí části nákladů – a převzít na 150 000 euro v obálce.
Psychologové konstatovali, že jejich pacientka trpí anosognózií, tedy nemocí, opři níž si neuvědomuje, čím trpí.
L´Oréal nemá být ohrožen
Dcera Françoise Bettencourtová-Meyersová již dala najevo, že se v L´Oréalu v zásadě nic nezmění. Dědictví bylo vyřešeno již v roce 1992, tedy mnohem dříve, než se objevily první obtíže, jež vyvolaly takový zájem. Do společnosti vstoupil již v roce 2012 i vnuk Jean-Victor Meyers.
Paradox rodinné historie může být, že Jean-Pierre Meyers, manžel její jediné dcery Françoise, je vnukem rabína, jež zahynul v Osvětimi. Jean-Pierre Meyers je od roku 1994 vice-prezidentem administrativní rady a v roce 2010 se stal generálním ředitelm Téthysu, rodinného holdingu.
Malá pomsta dějin?
Žádné komentáře:
Okomentovat