> politika > společnost > Francie > text vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 22. února 2018
Vypadá to, z noci na den, že Francie – ta země, kde ještě nezapomněli žít (umění „savoir vivre“ patřilo v této zemi kultury, krásných žen a revoluce - a dvě stě čtyřiceti druhů sýrů, alespoň podle Charlese de Gaulla – k tomu největšímu bohatství) – bude brzy označována za zemi sexuálních predátorů.
Již dva ministři vlády premiéra Édouarda Philippa, totiž ministr „akce a veřejných účtů“ Gérald Darmanin a ministr „ekologického přechodu“ Nicolas Hulot, jsou obviňováni z „nepříkladného sexuálního chování“. Vypadá to, že měsících, kdy dolehl na Paříž a další části země sníh a plískanice, neuplyne dne, aby se překvapení Francouzi nedozvídali, kdo že jim vládne. Co na to ústa bdělého oka božského prezidenta Emmanuela Macrona? Obvinění označuje za „pomluvy“.
Jak tomu rozumět? Jedná se o dozvuky americké aféry Weinstein na evropském kontinentu? Nebo jde o nějakou novou difamační kampaň, jejímž cílem nejsou ani jeden z ministrů? Dosud byli oba ministři, navzdory různým politickým kotrmelcům, považováni za zcela bezúhonné.
Skrytý milostný život a konec „exception française“
Když favorizovaný kandidát socialistů Dominique Strauss-Kahn ve svém newyorském hotelovém pokoji, patřící francouzskému řetězci Sofitel, sáhl neobratně na černošskou pokojskou Nafissatou Diallo, přišlo to jako blesk z čistého nebe. A sexuální predátor byl na světě! Onoho osudného 14. května 2011 byly sečteny dny i noci jednoho z talentovaných finančníků, ale především politika. Co se stalo, rozebírali všichni. Někdo dával vinu Nicolasi Sarkozymu, jenž tím odstranil soka…
Co by se ale stalo, kdyby se to nestalo? Nevládl by patrně o rok později slabý socialista François Hollande, a mladého finančníka Emannuela Macrona, by jistě ani nenapadlo, že by se měl snažit jít „Na pochod“ (En Marche!). Příznačné je, že se tak stalo v Americe, v zemi, kde se poměřuje ostrým metrem sexuální, a špinavé prádlo se pere na veřejnosti – a hlavně v soudních síních. Dříve tomu bylo, alespoň ve Francii, dosti jinak.
Socialistická sfinga François Mitterrand třicet dva let tajil svůj nemanželský poměr, tajil dokonce i nemanželskou dceru Mazarinne. „Ukradli mi život,“ řekla již dospělá dcera Mazarinne. „Sešitá ústa“ se stala námětem i její stejnojmenné knihy; milostné dopisy jejího otce Anne Pingeotové, její matce, ovšem pod názvem Lettres à Anne (Dopisy Anně) se ale loňského roku staly betsellerem nakladatelství Gallimard. Pikantérií nynějších skandálů je, že ministr Hulot měl zneužívat Mitterrandovu vnučku Pascale (ministr Darmanin se spokojil s bývalou call-girl).
Prezidentům (Pompidouovi, Giscardovi d´Estaing, Chiracovi) se dlouho odpouštělo všechno (korupční vliv i milostné nevěry). Snad proto, že jim předcházel příkladný katolík a „spasitel Francie“ Charles de Gaulle, který si v Élysejském paláci platil i účty a své ženě Yvonne byl příkladně věrný.
To se změnilo. Jedno z největších tabu bylo prolomeno. Francie nejen nedokázala vrátit své zemi předválečný politický rozměr, ale ztratila i vliv kulturní – středisko politické moci i umění se přesunulo do Ameriky. Nepomohla tomu ani skutečnost, že svět přestal být bipolární. Pád železné opony a Berlínské zdi, tak nechtěný nevěrným Mitterrandem, znamenal i konec „exception française“.
Z Ameriky přichází kulturní kontrarevoluce
O francouzských politicích se dnes dozvídáme nepěkné věci. Ministr Darmanin i Hulot měli své ženské protějšky… znásilnit – nebo minimálně donutit ke styku „pod nátlakem“. Zcela v duchu amerického puritanismu, pro němuž vystoupily v souvislosti s aférou produkčního Weinsteina, jenž se měl dopouštět „nemravného chování“ na herečkách, vystoupily téměř jedním hlasem obě ikony francouzského filmu: Catherine Deneuvová i Brigitte Bardotová.
Každá obhajovala, že veřejné ostouzení sexuálního chování, může mít za následek nástup nového totalitarismu. To, za co bojoval studentský vůdce Daniel Cohn-Bendit i herečka Anne Wiazemsky, jak jsme mohli vidět i v kinech díky snímku Obávaný) – zdá se, bere za své. Přichází z Ameriky dnešních dní kulturní kontrarevoluce? Vypadá to tak.
Sexuální revoluce 60. let přinesla mnohé, paradoxně způsobila i vznik nové podoby feminismu, jež nyní prochází revizí. Mít právo na své tělo (a potraty – viz zákon Simone Veilové, 1975), se stalo „věci veřejnou“. Právo na intimitu a osobní život (tedy i sexuální právo na styk stejných pohlaví) ale nikdy nebylo otázkou transparentnosti.
Zmatek vyvolal v řadách francouzských spoluobčanů i nový mladý prezident Emmanuel Macron. Filozof Régis Debray upozornil na podzim ve svém pamfletu Le Nouveau Pouvoir (Nová moc, Cerf 2017) nejen na skutečnost, že Macron umí anglicky, ale i na to, co nazval „globalizovaným neo-protestantismem“. „Ukaž mi, jak žiješ, s kým žiješ, ukaž mi své faktury a své potomstvo, a já ti řeknu, za co stojí tvůj program,“ napsal.
Tajemství a odpuštění, nebo pravda a láska?
Ne, ani Hulot, ani Darmanin, nejsou reprezentanty starého dobrého katolicismu, jež ctí „tajemství víry“, a dbá na možnost „odpuštění a usmíření“, ale způsob, jakým jsou dnes vystaveni morálnímu lynči – často za skutečnosti, jež byly zařazeny ad acta – vyvolává nové otázky. Macronův protikandidát François Fillon prohrál kvůli tomu, že zatajil nákup drahých obleků a zaměstnávání své ženy Penelope. Ne, tady neprohrávají politické myšlenky, ale něco zcela jiného.
V Česku zatím ještě nezvítězil „slušný kandidát“ – i když parazitní „pravda a láska“ se na sociálních sítích často tváří jako ta jediná, jež má právo dávat palec nahoru, či dolu. Jak to říkával tatíček Masaryk: „Nebát se a nekrást!“
Ale my jsme přece národ bezvěrců…
Autor je publicista, konzultant think-tanku Institute of European Democrats.
Vypadá to, z noci na den, že Francie – ta země, kde ještě nezapomněli žít (umění „savoir vivre“ patřilo v této zemi kultury, krásných žen a revoluce - a dvě stě čtyřiceti druhů sýrů, alespoň podle Charlese de Gaulla – k tomu největšímu bohatství) – bude brzy označována za zemi sexuálních predátorů.
Již dva ministři vlády premiéra Édouarda Philippa, totiž ministr „akce a veřejných účtů“ Gérald Darmanin a ministr „ekologického přechodu“ Nicolas Hulot, jsou obviňováni z „nepříkladného sexuálního chování“. Vypadá to, že měsících, kdy dolehl na Paříž a další části země sníh a plískanice, neuplyne dne, aby se překvapení Francouzi nedozvídali, kdo že jim vládne. Co na to ústa bdělého oka božského prezidenta Emmanuela Macrona? Obvinění označuje za „pomluvy“.
Jak tomu rozumět? Jedná se o dozvuky americké aféry Weinstein na evropském kontinentu? Nebo jde o nějakou novou difamační kampaň, jejímž cílem nejsou ani jeden z ministrů? Dosud byli oba ministři, navzdory různým politickým kotrmelcům, považováni za zcela bezúhonné.
Skrytý milostný život a konec „exception française“
Když favorizovaný kandidát socialistů Dominique Strauss-Kahn ve svém newyorském hotelovém pokoji, patřící francouzskému řetězci Sofitel, sáhl neobratně na černošskou pokojskou Nafissatou Diallo, přišlo to jako blesk z čistého nebe. A sexuální predátor byl na světě! Onoho osudného 14. května 2011 byly sečteny dny i noci jednoho z talentovaných finančníků, ale především politika. Co se stalo, rozebírali všichni. Někdo dával vinu Nicolasi Sarkozymu, jenž tím odstranil soka…
Co by se ale stalo, kdyby se to nestalo? Nevládl by patrně o rok později slabý socialista François Hollande, a mladého finančníka Emannuela Macrona, by jistě ani nenapadlo, že by se měl snažit jít „Na pochod“ (En Marche!). Příznačné je, že se tak stalo v Americe, v zemi, kde se poměřuje ostrým metrem sexuální, a špinavé prádlo se pere na veřejnosti – a hlavně v soudních síních. Dříve tomu bylo, alespoň ve Francii, dosti jinak.
Prezidentům (Pompidouovi, Giscardovi d´Estaing, Chiracovi) se dlouho odpouštělo všechno (korupční vliv i milostné nevěry). Snad proto, že jim předcházel příkladný katolík a „spasitel Francie“ Charles de Gaulle, který si v Élysejském paláci platil i účty a své ženě Yvonne byl příkladně věrný.
To se změnilo. Jedno z největších tabu bylo prolomeno. Francie nejen nedokázala vrátit své zemi předválečný politický rozměr, ale ztratila i vliv kulturní – středisko politické moci i umění se přesunulo do Ameriky. Nepomohla tomu ani skutečnost, že svět přestal být bipolární. Pád železné opony a Berlínské zdi, tak nechtěný nevěrným Mitterrandem, znamenal i konec „exception française“.
Z Ameriky přichází kulturní kontrarevoluce
O francouzských politicích se dnes dozvídáme nepěkné věci. Ministr Darmanin i Hulot měli své ženské protějšky… znásilnit – nebo minimálně donutit ke styku „pod nátlakem“. Zcela v duchu amerického puritanismu, pro němuž vystoupily v souvislosti s aférou produkčního Weinsteina, jenž se měl dopouštět „nemravného chování“ na herečkách, vystoupily téměř jedním hlasem obě ikony francouzského filmu: Catherine Deneuvová i Brigitte Bardotová.
Každá obhajovala, že veřejné ostouzení sexuálního chování, může mít za následek nástup nového totalitarismu. To, za co bojoval studentský vůdce Daniel Cohn-Bendit i herečka Anne Wiazemsky, jak jsme mohli vidět i v kinech díky snímku Obávaný) – zdá se, bere za své. Přichází z Ameriky dnešních dní kulturní kontrarevoluce? Vypadá to tak.
Zmatek vyvolal v řadách francouzských spoluobčanů i nový mladý prezident Emmanuel Macron. Filozof Régis Debray upozornil na podzim ve svém pamfletu Le Nouveau Pouvoir (Nová moc, Cerf 2017) nejen na skutečnost, že Macron umí anglicky, ale i na to, co nazval „globalizovaným neo-protestantismem“. „Ukaž mi, jak žiješ, s kým žiješ, ukaž mi své faktury a své potomstvo, a já ti řeknu, za co stojí tvůj program,“ napsal.
Tajemství a odpuštění, nebo pravda a láska?
Ne, ani Hulot, ani Darmanin, nejsou reprezentanty starého dobrého katolicismu, jež ctí „tajemství víry“, a dbá na možnost „odpuštění a usmíření“, ale způsob, jakým jsou dnes vystaveni morálnímu lynči – často za skutečnosti, jež byly zařazeny ad acta – vyvolává nové otázky. Macronův protikandidát François Fillon prohrál kvůli tomu, že zatajil nákup drahých obleků a zaměstnávání své ženy Penelope. Ne, tady neprohrávají politické myšlenky, ale něco zcela jiného.
V Česku zatím ještě nezvítězil „slušný kandidát“ – i když parazitní „pravda a láska“ se na sociálních sítích často tváří jako ta jediná, jež má právo dávat palec nahoru, či dolu. Jak to říkával tatíček Masaryk: „Nebát se a nekrást!“
Ale my jsme přece národ bezvěrců…
Autor je publicista, konzultant think-tanku Institute of European Democrats.
Žádné komentáře:
Okomentovat