> politika > Francie > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 28. dubna 2018.
Rok 1. po zvolení prezidentem, vyvolává Emmanuel Macron, ambiciózní mladý muž na čele Francie, stále vysoká očekávání. Říká se tomu Macronie. Měla to být původně vláda Revoluce. Prezident má ve své zemi, i v Evropě, mnoho stoupenců – má je i v Americe. Odpůrci, kteří nechybí, jsou zatím v defenzívě. Co Macron může skutečně změnit? Mnozí mu přezdívají Jupiter: po bohu, jenž v římské mytologii vládl nebi i zemi...
Titulní stránky časopisů ovládl za poslední rok mladý prezident, synonymem nového světa, v němž nebude již nic jako předtím. Jak se to zatím projevilo v zemi galského kohouta? Jak to vypadá v Evropě? A dokáže Macron dvěma francouzskými polibky proměnit prezidenta Donalda Trumpa z ošklivé žabičky (alespoň) v okouzlujícího kachnu?
Revoluce Na pochodu: nový casting, nové formáty
Před rokem to připomínalo loupež. Rozhodnutí bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda nekandidovat opět do úřadu, vyvolalo vlnu, po níž následovaly další. Vlnobití na přelomu roku 2016-2017 odstavilo od moci socialisty, ale i umírněnou pravici. Galaxie, která se rozzářila nad politickou scenérií Francie, nepřipomínala nic z toho, na co jsme byli zvyklí za posledních 30 let.
Na čele tohoto pohybu stanul devětatřicetiletý úředník a bývalý bankéř Emmanuel Macron, který nechtěl již více být svému předchůdci pouze vděčný, že mu mohl být nablízku, ale využil příležitosti, aby se pokusil sám o změnu. To, co sám ve své knize nazval Revoluce, uskutečňuje prostředky, v nichž kombinuje instituční autoritářství a silnou komunikační magii. Někdy to vypadá spíše jako Kontrarevoluce.
Politici z různých politických břehů se po založení jeho hnutí En Marche! (Na pochod!) dali v do pohybu, a smetli ty, co byť jen chvíli stáli opodál. Vítězství na počátku května loňského roku přivedlo k moci politika, jehož vize překračuje rámec Páté republiky. Navzdory protestům vůči jeho reformám, disponuje po červnových volbách stále dosti luxusní většinou v parlamentu, jež uvádí zákony v platnost. Říká se tomu v novém slovníku: transformace.
Jaké jsou její dosavadní výsledky? Změnilo se něco kromě castingu? Jistě, v Macronově galaxii najdeme bývalé socialisty (Gérald Collombe, Jean-Yves Le Drian, Richard Ferrand), republikány (Édouard Philippe, Bruno Le Maire, Gérald Darmanin), i centristy (Francois Bayrou, Marielle de Sarnez, Jean-Louis Bourlanges) – většinu této vlny ale tvoří zcela noví poslanci, neškolení a neokoukaní, jež mají svůj klub Republiky na pochodu (LREM).
Základní změna je v zásadě ve formě: zákony nejsou již schvalovány silově paragrafem 49-3, jako za premiéra Manuela Vallse, jenž se mimochodem k Macronii také přidal, ale formou tzv. ordonancí, urychleným řízením na úrovni dekretů. Počet 312 z 577 poslanců stačí pohodlně na všechno, potíže mohou ústavně nastat pouze při reformě institucí.
Macronovská revoluce nezačala reformami společenskými, ale ekonomickými a sociálními: prosazením nového zákoníku práce, modifikacemi sociálních plateb a daní (snížení zdanění firmám, zrušení plateb za bydlení, zrušení milionářské daně), pojištění a podpory v nezaměstnanosti. Konjunktura Macronovi nahrála ve snížení rozpočtového deficitu (na 2, 6%), ale i u nezaměstnanosti, méně již v malém růstu (1, 9%) a stále vysokých převodech povinných poplatků (47, 6%). Je to revoluce, která není zatím moc vidět.
Macronie nasadila všechny páky k tomu, aby „reforma každý týden“ nevyvolala ve společnosti zděšení a paniku. Macron je připraven ustoupit, „neobsazuje“, ale „obchází bunkry“. Při stávce železničářů proti reformě SNCF, jež nebyla původně na pořadu dne, se to ukázalo v televizi: změna statutu se bude týkat jenom nových zaměstnanců – Macronův dědeček byl přece „také u dráhy“.
Henri de Castries, předseda Institutu Montaigne, která vydala bilanční zprávu o „12 Jupiterových měsících“ soudí, že nejzávažnější reforma je ta strukturální, jež se ale projeví až později. Kritizovaná reforma univerzitní, označovaná za selektivní, se zatím setkala s největším odporem, zvláště ultralevicových studentů, kteří touží po 50 letech po novém jaro 1968.
Macron říká: „France is back!"
Macron má v sobě mnoho z politického populismu. Je to ale populismus, když ve Štrasburku připomene, že „lid je rozhněván“, protože „vzdělanci zradili“? Je to skandál, když prezident vyzve ve Francii katolíky, aby se „politicky angažovali“? Politolog Dominique Moïsi tvrdí, že Macron není hrozbou pro demokracii, je naopak jedním z posledních, kdo věří v sílu liberální demokracie.
Jaká je ale „síla autority demokracie“, o níž Macron mluví, když se politici (nejen v Maďarsku a v Polsku) rádi vyžívají ve vyvolávání zlých duchů? Byl to ale nakonec prezident Macron, kdo zrušil mimořádný stav tím, že ho... uvedl do legislativy.
Američané rádi slyší, když se z Evropy ozve nový hlas, kterému rozumějí: Macron umí anglicky, ale dokáže říct i to, co chtějí slyšet: „France is back!“ (Francie je zpátky!) A v Sýrii to raketami předvedl názorně. Dokáže Macron probudit svými náměty i většinově kakofonní Evropu?
Někdy to vypadá, že Macron – znalý historie i filozofie (o tom, že chce být Jupiterem je jeho bonmot) – touží ve Francii po nové monarchii. Jeho poslanci jsou mu oddaní, lid stále doufá (42%) a léto ukáže, co zůstane z očekávané reformy institucí. Před rokem měl po 1. kole jako kandidát z Francie pouze jednu čtvrtinu voličů. Ty tři čtvrtiny tu stále jsou, stejně jako ti, co nevolili – a nezmizejí ani s polibky, ani máváním mediálním kouzelných proutků.
Autor je publicista, konzultant Institute for European Democrats.
Titulní stránky časopisů ovládl za poslední rok mladý prezident, synonymem nového světa, v němž nebude již nic jako předtím. Jak se to zatím projevilo v zemi galského kohouta? Jak to vypadá v Evropě? A dokáže Macron dvěma francouzskými polibky proměnit prezidenta Donalda Trumpa z ošklivé žabičky (alespoň) v okouzlujícího kachnu?
Revoluce Na pochodu: nový casting, nové formáty
Před rokem to připomínalo loupež. Rozhodnutí bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda nekandidovat opět do úřadu, vyvolalo vlnu, po níž následovaly další. Vlnobití na přelomu roku 2016-2017 odstavilo od moci socialisty, ale i umírněnou pravici. Galaxie, která se rozzářila nad politickou scenérií Francie, nepřipomínala nic z toho, na co jsme byli zvyklí za posledních 30 let.
Na čele tohoto pohybu stanul devětatřicetiletý úředník a bývalý bankéř Emmanuel Macron, který nechtěl již více být svému předchůdci pouze vděčný, že mu mohl být nablízku, ale využil příležitosti, aby se pokusil sám o změnu. To, co sám ve své knize nazval Revoluce, uskutečňuje prostředky, v nichž kombinuje instituční autoritářství a silnou komunikační magii. Někdy to vypadá spíše jako Kontrarevoluce.
Politici z různých politických břehů se po založení jeho hnutí En Marche! (Na pochod!) dali v do pohybu, a smetli ty, co byť jen chvíli stáli opodál. Vítězství na počátku května loňského roku přivedlo k moci politika, jehož vize překračuje rámec Páté republiky. Navzdory protestům vůči jeho reformám, disponuje po červnových volbách stále dosti luxusní většinou v parlamentu, jež uvádí zákony v platnost. Říká se tomu v novém slovníku: transformace.
Jaké jsou její dosavadní výsledky? Změnilo se něco kromě castingu? Jistě, v Macronově galaxii najdeme bývalé socialisty (Gérald Collombe, Jean-Yves Le Drian, Richard Ferrand), republikány (Édouard Philippe, Bruno Le Maire, Gérald Darmanin), i centristy (Francois Bayrou, Marielle de Sarnez, Jean-Louis Bourlanges) – většinu této vlny ale tvoří zcela noví poslanci, neškolení a neokoukaní, jež mají svůj klub Republiky na pochodu (LREM).
Základní změna je v zásadě ve formě: zákony nejsou již schvalovány silově paragrafem 49-3, jako za premiéra Manuela Vallse, jenž se mimochodem k Macronii také přidal, ale formou tzv. ordonancí, urychleným řízením na úrovni dekretů. Počet 312 z 577 poslanců stačí pohodlně na všechno, potíže mohou ústavně nastat pouze při reformě institucí.
Macronovská revoluce nezačala reformami společenskými, ale ekonomickými a sociálními: prosazením nového zákoníku práce, modifikacemi sociálních plateb a daní (snížení zdanění firmám, zrušení plateb za bydlení, zrušení milionářské daně), pojištění a podpory v nezaměstnanosti. Konjunktura Macronovi nahrála ve snížení rozpočtového deficitu (na 2, 6%), ale i u nezaměstnanosti, méně již v malém růstu (1, 9%) a stále vysokých převodech povinných poplatků (47, 6%). Je to revoluce, která není zatím moc vidět.
Macronie nasadila všechny páky k tomu, aby „reforma každý týden“ nevyvolala ve společnosti zděšení a paniku. Macron je připraven ustoupit, „neobsazuje“, ale „obchází bunkry“. Při stávce železničářů proti reformě SNCF, jež nebyla původně na pořadu dne, se to ukázalo v televizi: změna statutu se bude týkat jenom nových zaměstnanců – Macronův dědeček byl přece „také u dráhy“.
Henri de Castries, předseda Institutu Montaigne, která vydala bilanční zprávu o „12 Jupiterových měsících“ soudí, že nejzávažnější reforma je ta strukturální, jež se ale projeví až později. Kritizovaná reforma univerzitní, označovaná za selektivní, se zatím setkala s největším odporem, zvláště ultralevicových studentů, kteří touží po 50 letech po novém jaro 1968.
Macron říká: „France is back!"
Macron má v sobě mnoho z politického populismu. Je to ale populismus, když ve Štrasburku připomene, že „lid je rozhněván“, protože „vzdělanci zradili“? Je to skandál, když prezident vyzve ve Francii katolíky, aby se „politicky angažovali“? Politolog Dominique Moïsi tvrdí, že Macron není hrozbou pro demokracii, je naopak jedním z posledních, kdo věří v sílu liberální demokracie.
Jaká je ale „síla autority demokracie“, o níž Macron mluví, když se politici (nejen v Maďarsku a v Polsku) rádi vyžívají ve vyvolávání zlých duchů? Byl to ale nakonec prezident Macron, kdo zrušil mimořádný stav tím, že ho... uvedl do legislativy.
Američané rádi slyší, když se z Evropy ozve nový hlas, kterému rozumějí: Macron umí anglicky, ale dokáže říct i to, co chtějí slyšet: „France is back!“ (Francie je zpátky!) A v Sýrii to raketami předvedl názorně. Dokáže Macron probudit svými náměty i většinově kakofonní Evropu?
Někdy to vypadá, že Macron – znalý historie i filozofie (o tom, že chce být Jupiterem je jeho bonmot) – touží ve Francii po nové monarchii. Jeho poslanci jsou mu oddaní, lid stále doufá (42%) a léto ukáže, co zůstane z očekávané reformy institucí. Před rokem měl po 1. kole jako kandidát z Francie pouze jednu čtvrtinu voličů. Ty tři čtvrtiny tu stále jsou, stejně jako ti, co nevolili – a nezmizejí ani s polibky, ani máváním mediálním kouzelných proutků.
Autor je publicista, konzultant Institute for European Democrats.
Žádné komentáře:
Okomentovat