Vypadá to jako konec jedné epochy. Německá kancléřka Angela Merkelová ohlásila, že se nebude již ucházet o žádné další politické úřady: ani na čele Křesťansko-demokratické unie (CDU), a logicky tím pádem, ani na čele země jako kancléřka. Oznámení, které včera otřáslo politickým mikrosvětem, má ale jedno velké „ale“. Angela Merkelová tu stále je. Proč neodstoupila okamžitě?
Ne, „mutter Angela“ zatím nikam neodchází hned, stala se z ní pouze „kulhavá kachna“, která tu ještě alespoň tři roky bude. Co to vlastně znamená?Výsledek uvážlivosti, nebo jen politické gesto?
Hlavní otázka, již jsme tu položili, je nejtěžší ze všech. „Nebudu kandidovat na předsedkyni CDU. Současně mé čtvrté volební období je také mé poslední volební období v úřadu kancléřky,” prohlásila a vzápětí dodala: „Jsem připravena dokončit mandát a přispět k tomu, aby vláda pracovala pro blaho této země.”
Tento sémantický rébus vysvětluje vše podstatné. Kancléřka prostě neodchází, pouze oznámila své rozhodnutí více nekandidovat. Není to ale to samé? Ne, pokud nedojde k předčasným volbám, kancléřčino oslabení z posledních voleb, v nichž se výsledky její CDU propadly, si naopak tímto vyhlášením moc posiluje.
Kdo by nechtěl vládnout, aniž by byl napadnutelný? Je to ale možné? Jestliže kancléřka oznámila, že je „připravena dokončit mandát“, neztrácí v politice ale to podstatné, totiž legitimitu? Proč vlastně nechce již vládnout? Podle jejích slov stojí za jejím rozhodnutím obraz německé vlády, tvořící věčné spojenectví konzervativní unie CDU-CSU ve spolupráci se sociální demokracie (SPD). Ten obraz je u veřejnosti nepřijatelný a musejí podle ní přijít změny. „Musím vyhodnotit práci vlády,” řekla. K tomu ale, aby práci vyhodnotila, má přece všechny mocenské nástroje. CDU v nedělních volbách v Hesensku navíc vyhrála – co by za to daly v jiných zemích jiné strany, kdyby dosáhly 27 procent?
Jistě, oproti minulým volbám je to ztráta o deset procent. A pro CDU je to nejhorší volební výsledek v této spolkové zemi od roku 1966. „Musíme hovořit o neúspěchu. Je to politováníhodné,” komentovala Merkelová.
Za Merkeliným šalamounským sdělením, čteme-li její slova bez ukvapenosti, se dá rozeznat silná, snad až trochu kožená „míra uvážlivosti“, jež patrně maskuje především únavu. „Mám pocit, že přišel čas otevřít novou kapitolu,“ uvedla, než přistoupila ke dvěma výše komentovaným sdělením. Nezapomínejme, že kancléřka Angela Merkelová, pokud skutečně dokončí svůj mandát v roce 2021, jak by si zodpovědně přála, bude ve své funkci srovnatelně s délkou svého předchůdce Helmuta Kohla. Její předchůdci byli samí muži, ne nadarmo se jí v Německu říká „mutter Angela“ (matka Anděla). Je ale možné vydržet ještě tři roky?
Kancléřka Merkelová patrně věří tomu, že následující tři roky umožní, aby uvnitř konzervativního uskupení CDU-CSU vyrostla nová osobnost, jež by ji nahradila. Někteří již vystrkují růžky. Zatím ale na čele koaliční vlády disponuje komfortní většinou. Faktem ale zůstává, že i v Německu dochází k sesuvu politické tradice, jež byla založena na politickém konsensu. Rozhodnutí Merkelové můžeme tedy brát jako výstřel ze signální pistole.
Dvě tváře politiky Made in Willkommenskultur
Ti, kteří píší v tyto dny kancléřce Merkelové politické nekrology, by neměli zapomínat, že „mutter Angela, spojila svůj osud nejen s osudem Německa, ale především s otázkou migrace. Slavný výrok z 31. srpna 2015, kdy řekla: „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), se stal výrokem, který měl svou sílu. Byl synonymem toho, čemu se v němčině říká: Willkommenskultur (Kultura přijetí) - toto slovo se mimochodem stalo v Rakousko slovním spojením roku 2015), a to ve chvíli chvíli, kdy uprostřed Evropy vrcholila migrační krize.
Toto spojení narazilo ale na své limity: dnes se jí vrací jako bumerang. Přesto je zapotřebí vidět tuto kancléřku jako političku, jež dokázala zosobňovat politiku, jež byla pro Německo posledních 50 let, nechceme-li hledat její počátky již v poválečném období, velmi typická.V našem českém kulturním kontextu rádi demystifikujeme to, čemu se jinde spíše obdivují. Je zjevné, že kancléřka Merkelová čelila v posledních třech letech neuvěřitelnému tlaku, přesto její politika, jež vyvolala mnoho problémů, přinesla Německu velký obdiv za způsob, jakým dokázala situaci řešit. Konzervativní publicista Aleš Valenta nedávno vydal knihu s názvem Německo: mýtus a realita, které se tak velice obdivuje bývalý český prezident Václav Klaus, jenž tuto politiku napadá jako výraz nezpracované Schuldstolz (Pýchy z viny). „Německo špatně chápeme, protože mu nerozumíme,“ píše exprezident, který tvrdí, že v podloží nynější německé politiky je „využití nacistické minulosti jako odrazového můstku k transformaci viníka v učitele, v kazatele a ve vzor nás všech“.
Podobně jako již dříve v případě knihy britského politologa Johna Laughlanda: Znečištěný pramen (Prostor, 2001), je Klaus obvykle náchylný hledat za vším zlem Německo. Laughland, odvolávající se na britský suverenismus, obviňuje ve své knize tvůrce sjednocené Evropy v zásadě z toho, že jen pokračují ve tvorbě toho, co chtělo Německo dosáhnout za Hitlera, pouze jinými prostředky.
Ano, v srdci nynější Evropské unie je migrační krize. Netřeba si to zastírat. Bát se ale Německa a „porozumět Německu“ jeho politice, to jsou dvě věci. Za nynějším vyhlášením kancléřky Merkelové nehledejme proto nic více, než smysl pro zodpovědnost, jíž jsou vzdáleny excesy: intelektuální, i ty politické.
Žádné komentáře:
Okomentovat