> politika > česká > komentář vyšel na EuroZprávy.cz, dne 1.listopadu 2018
Uprchlíci by nikomu neměli vadit. Zvláště, pokud jde o děti. Není to ale zdaleka jasné. Česká společnost, jež je podle posledních výzkumů vůči uprchlíkům nepřejícná, zvládá test poslankyně Šojdrové někdy se skřípěním zubů. Nikdo jí ovšem nepodezřívá, že je to jen součást jejího politického boje. Nebo snad ano? Evropské volby jsou za půl roku...
Tento pátek se europoslankyně za KDU-ČSL Michaela Šojdrová sejde s českým premiérem Andrejem Babišem a má mu předložit konkrétní návrhy na poskytnutí pomoci syrským dětem, kteří se nacházejí v řeckých uprchlických zařízeních. Kolik těch dětí bude? Deset, dvacet, padesát?
Současná situace v uprchlických zařízeních na řeckých ostrovech je podle ní kritická. Od dubna 2018, kdy Šojdrová tato zařízení navštívila, se situace výrazně zhoršila. „Do Sýrie žádné země EU uprchlíky nevracejí, protože momentálně není kam je vracet,“ říká odhodlaně.
Proč ale jedná na vlastní pěst? Patrně ví, že tento trend neodpovídá myšlení, ani úvahám politiků, kteří stojí na čele českého státu, ať už se jedná o premiéra Andreje Babiše, o prezidentu Miloši Zemanovi nemluvě. Nikdy ale neříkej nikdy, a poslankyně Šojdrová ví, že každý muž má svá slabá místa – a kdo by nechtěl přijmout sirotky?
Česká republika by se měla podle ní chovat jako srovnatelné jiné evropské země. „Panu premiérovi navrhnu něco, co již spěšně realizovali nebo realizují v jiných zemích, například ve Velké Británii, Francii nebo v Irsku,“ tvrdí. V Česku ale není tato iniciativa právě vnímána jednoznačně. Přesto poslankyně Šojdrová tvrdí: „Česká republika to určitě také dokáže. Mám absolutní důvěru v českou státní správu, zejména ministerstvo vnitra, že iniciativu dokážou uskutečnit tak, aby splnila požadavky solidarity i bezpečnosti,“ vysvětluje.
Mezi hlavní body plánu, které hodlá nabídnout, jsou vedle „bilaterální spolupráce“ mezi dvěma zeměmi také výběr dětí jako „kandidátů na mezinárodní ochranu“, jež by měla být „zcela v gesci Ministerstva vnitra ČR, včetně věkového složení...“
Upřednostňován by měly být ty „nejzranitelnější a nejmladší děti a ty, které nemají dohledatelné příbuzné a rodiče“. Šojdrová míní, že dětem by měla být udělena „doplňková“, tedy dočasná, mezinárodní ochrana, nikoli trvalý azyl a občanství České republice.
Děti by měly být umístěny do institucí, které spadají pod ministerstva mládeže a školství a práce a sociálních věcí ministerstva práce. Finančně by měl být plán krytý z prostředků Evropské unie a to v rámci fondu, který má na starosti azylový a migrační a integrační fond, známý ve zkratce také jako AMIF. Takže Česká republika nemusí pustit kvůli sirotkům ani korunu. Bude to ale stačit k tomu, aby to spolkla veřejnost? To je test, který poslankyně Šojdrová zkouší již podruhé. Po schůzce s premiérem již v září řekla, že dostala spolu s neziskovými organizacemi od Babiše za úkol vybrat syrské sirotky, kteří by mohli být z uprchlických táborů přesunuti do Česka.
To setkání v září mělo ale dvojí ostří. Po setkání s premiérem Babišem setkala s dvojznačným přijetím. Stát by podle ní mohl prostřednictvím ministerstva vnitra poskytnout tzv. součinnost, následně by je byl ochoten dokonce i přijmout. Premiér Babiš tehdy ale po setkání ovšem alibisticky nechtěl sdělit, zda Česko děti přijme, pokud je organizace najdou. Mělo by se jim pomoct doma, řekl. „Proč bychom je přijímali? Máme sirotky i u nás, které musíme připravit na vstup do života," upřesnil.
Řekněme si to jednou provždy: Jakou úroveň má země, která nehodlá přijmout sirotky? Pokud si chceme, v logice 100. výročí vzniku Československa, dokazovat, že tato naše země ve střední Evropě, jež dokázala již v minulosti přijmout tisíce lidé z Balkánu, Ukrajiny i Ruska, nedokáže přijmout nějaké ty uprchlíky, děti (a sirotky) zvláště, za co taková země stojí? V současnosti se nachází na řeckém území, které pisatel těchto řádků navštívil před nějakým časem, nějakých 2 000 dětí, co brání českému státu přijmout tyto děti?
Víme přece z vlastní zkušenosti, že právě děti jsou nejlépe schopné se adaptovat v různých kulturních souvislostech – mnozí z nich žijí mezi námi, a nikdo by je z toho nepodezříval. Překonejme, konečně, vlastní úzkost a malost, a nabídněme azyl těm, kteří o sobě nemohou možná rozhodovat, ale mají šanci vyrůst v zemi, kterou sami o sobě považujeme za demokratickou. Nebo budeme poslouchat jenom nějaké běsy v sobě samých?
Tento pátek se europoslankyně za KDU-ČSL Michaela Šojdrová sejde s českým premiérem Andrejem Babišem a má mu předložit konkrétní návrhy na poskytnutí pomoci syrským dětem, kteří se nacházejí v řeckých uprchlických zařízeních. Kolik těch dětí bude? Deset, dvacet, padesát?
Současná situace v uprchlických zařízeních na řeckých ostrovech je podle ní kritická. Od dubna 2018, kdy Šojdrová tato zařízení navštívila, se situace výrazně zhoršila. „Do Sýrie žádné země EU uprchlíky nevracejí, protože momentálně není kam je vracet,“ říká odhodlaně.
Proč ale jedná na vlastní pěst? Patrně ví, že tento trend neodpovídá myšlení, ani úvahám politiků, kteří stojí na čele českého státu, ať už se jedná o premiéra Andreje Babiše, o prezidentu Miloši Zemanovi nemluvě. Nikdy ale neříkej nikdy, a poslankyně Šojdrová ví, že každý muž má svá slabá místa – a kdo by nechtěl přijmout sirotky?
Česká republika by se měla podle ní chovat jako srovnatelné jiné evropské země. „Panu premiérovi navrhnu něco, co již spěšně realizovali nebo realizují v jiných zemích, například ve Velké Británii, Francii nebo v Irsku,“ tvrdí. V Česku ale není tato iniciativa právě vnímána jednoznačně. Přesto poslankyně Šojdrová tvrdí: „Česká republika to určitě také dokáže. Mám absolutní důvěru v českou státní správu, zejména ministerstvo vnitra, že iniciativu dokážou uskutečnit tak, aby splnila požadavky solidarity i bezpečnosti,“ vysvětluje.
Upřednostňován by měly být ty „nejzranitelnější a nejmladší děti a ty, které nemají dohledatelné příbuzné a rodiče“. Šojdrová míní, že dětem by měla být udělena „doplňková“, tedy dočasná, mezinárodní ochrana, nikoli trvalý azyl a občanství České republice.
Děti by měly být umístěny do institucí, které spadají pod ministerstva mládeže a školství a práce a sociálních věcí ministerstva práce. Finančně by měl být plán krytý z prostředků Evropské unie a to v rámci fondu, který má na starosti azylový a migrační a integrační fond, známý ve zkratce také jako AMIF. Takže Česká republika nemusí pustit kvůli sirotkům ani korunu. Bude to ale stačit k tomu, aby to spolkla veřejnost? To je test, který poslankyně Šojdrová zkouší již podruhé. Po schůzce s premiérem již v září řekla, že dostala spolu s neziskovými organizacemi od Babiše za úkol vybrat syrské sirotky, kteří by mohli být z uprchlických táborů přesunuti do Česka.
Řekněme si to jednou provždy: Jakou úroveň má země, která nehodlá přijmout sirotky? Pokud si chceme, v logice 100. výročí vzniku Československa, dokazovat, že tato naše země ve střední Evropě, jež dokázala již v minulosti přijmout tisíce lidé z Balkánu, Ukrajiny i Ruska, nedokáže přijmout nějaké ty uprchlíky, děti (a sirotky) zvláště, za co taková země stojí? V současnosti se nachází na řeckém území, které pisatel těchto řádků navštívil před nějakým časem, nějakých 2 000 dětí, co brání českému státu přijmout tyto děti?
Víme přece z vlastní zkušenosti, že právě děti jsou nejlépe schopné se adaptovat v různých kulturních souvislostech – mnozí z nich žijí mezi námi, a nikdo by je z toho nepodezříval. Překonejme, konečně, vlastní úzkost a malost, a nabídněme azyl těm, kteří o sobě nemohou možná rozhodovat, ale mají šanci vyrůst v zemi, kterou sami o sobě považujeme za demokratickou. Nebo budeme poslouchat jenom nějaké běsy v sobě samých?
Žádné komentáře:
Okomentovat