Apokalyptické obrázky z uplynulého víkendu v Paříži, ale i dalších francouzských měst, při kterých bylo nasazeno na 4 000 policistů ze speciálních jednotek CRS, připomínají, že tato země nemá k revoluci nikdy daleko. To není ale jen folklórní zdání, jež by se dalo odbýt sdělením, že v zemi galského kohouta je „stávka národním sportem“. Největší demonstrace, dosud neviděné od těch památných z roku 1968, vypovídají totiž mnohem více o stavu nejen francouzské, ale především evropské civilizace, závislé na zdrojích.
Třetí dějství vzpoury „žlutých hvězd“, jak nazývají francouzská média toto „spontánní apolitické povstání střední třídy“, již třetí víkend zaplňuje stránky novin a svými násilnými výjevy také vizuální média celého světa. Údiv, který toto hnutí, vzešlé z protestu proti zdražování pohonných hmot ve Francii, s sebou nese v jiných částech Evropy, a také v reakcích u nás, by se dalo shrnout v otázce, jíž častovala královna Marie-Antoinetta své poddané: „Nemáte chleba? Tak jezte briošky!“
Ti lidé, kteří jsou v této zemi občany již od roku 1798, se cítí být mnohem více než občany, obětmi ničivé globalizace, a ve Francii především arogance a pohrdání. Sociální systém, jímž se Francie tolik pyšní, má totiž za odvrácenou tvář neúměrného daňového zatížení.
Reformy jsou správné, ale ne pro mne!
Signalizační vesta, určená k bezpečnosti provozu, je žlutá, aby svítila z dálky, a upozorňovala na nějakou nehodu. Tou nehodou, která na sebe vzala podobu protestu, vzpoury, jež hrozí přerůst ve francouzské národní povstání, je faktura na konci měsíce. Tu dostane každý – a má problém!
Ačkoliv tito lidé, kteří nejsou na okraji společnosti, jsou obecně často velmi citliví na témata ekologie, rovnosti pohlaví nebo dodržování lidských práv, nechtějí se smířit s tím, že práce jim nic nepřináší. Často ani potěšení, natož zisk. Jejich každodenní provoz tvoří pouze „metro-boulot-dodo“ (metro-dřina-spánek). A tady často končí legrace. Mezi zástupci hnutí „žlutých vest“, které není v zásadě organizováno hierarchicky, nýbrž horizontálně, a jak tomu dnes bývá – obvykle také na sociálních sítích – najdeme stoupence levice, pravice, místy také radikálních proudů. Včetně všudypřítomných rozbíječů, kteří nejčastěji zamaskováni hledají příležitost, jak roznlátit nějaký ten drahý butik, výlohu banky nebo zlatnictví.
Podobně jako na semaforu, nejdeme mezi nimi rudé, žluté nebo zelené. Politická krize, která vypukla před třemi týdny, přitom šla zastavit. Nebo alespoň jí šlo předejít. Nicolas Hulot, bývalý ministr ekologického přechodu, stejně jako Jean-Charles Hourcade, výzkumný pracovník CNRS připomínají, že vláda Édouarda Philippa zvolila nešťastný způsob.
Na místo, aby občanům ulevila v nějakých spotřebních daních, nasadila daně nové. „Reformy jsou správné, ale ne pro mne!“ řekla si většina z těch, kteří se autem dopravují z periferie do centra. Ne, to nejsou chudáci, ale lidé závislí na každém pohybu zelených čísel na pumpách. Tak si na to vzali vestu...
Stát sanoval banky pro roce 2008, kdy vypukla finanční krize, stát odpouští miliardářům daně z nemovitostí. Nástup krásného Jupitera na francouzský trůn, jenž zahalený v kouři výjimečnosti odlétá svým aeroplánem z jednoho světového summitu na druhý, již dávno překročil fází očekávání, ale i té slovutné trpělivosti.
Nyní, kdy Macronova popularita klesá podle posledních listopadových výzkumů pod hranici 30 procent (Ifop mu dává dokonce pouhých 25), má před sebou francouzský prezident patrně již jenom chvíle, kdy bude muset sčítat ztráty. Asi podobného rázu, jako když vyděšený – v neděli po svém návratu ze summitu G20 - procházel interiérem poničeného Vítězného oblouku.
Jaké má dnes prezident Macron před sebou za politické semafory? Stále častěji se ozývají hlasy, aby odstoupil. Mezin opozičními požadavky je rozpuštění Národního shromáždění a vypsání předčasných voleb. Shodují se na tom Jean-Luc Mélenchon z radikálně levicové Nepoddajné Francie (LFI), ale i pravicová populistka Marine Le Penová z Národního sdružení (RN). Předseda Republikánů (LR) Laurent Wauquiez vybízí ke svolání referenda o „ekologickém přechodu“.
Nejvýrazněji se do Macrona pustil „nepoddajný poslanec“ François Ruffin, který ve své deklarace, jen pár kroků od Élysejského paláce, revolučně opásán šerpou v trikolóře, zvolal: „Co říkají Francouzi, které jsme potkal? Že pan Macron musí nyní odejít. Ať už odjede autem, na motorce, na koni, na koloběžce nebo helikoptérou, jak chce, ale musí odejít!“ Prezidentu vytýká „pýchu, hluchotu, umíněnost a nedostatek smířlivosti, jež vyvolává nenávist. „Od vzteku jsme přešli ke hněvu,“ říká Ruffin, autor dokumentu Merci, patron! (Díky, šéfe), který před dvěma lety vyvolal jiné hnutí, totiž poněkud utopistické Nuits debout (Noci vzhůru).
Dnes bude v Bourbonském paláci, sídle Národního shromáždění, asi hodně hlučno a dají se očekávat i další projevy nevůle vůči prezidentu Macronovi, jenž měl tu odvahu, že před rokem přijal jupiterskou boží ambici stanout na čele Francouzské republiky.
Pro Emmanuella Macrona to mohou být poslední dny. Pro Pátou francouzskou republiku rovněž. Nicolas Dupont-Aignant, předseda populistického hnutí Vzhůru republiko, v duchu mnohých již dříve, vyzývá ke vzniku Šesté republiky.
„Francie žije určitou implicitní nostalgií po monarchii,“ řekl v jednom rozhovoru Macron předtím, než se odhodlal zveřejnit svou prezidentskou ambici. „Tím něčím je osoba krále,“ dodal tehdy. „Ti, kteří tvrdí, že lid hledá krále,“ připomněl Macronovi koncem léta jeho předchůdce François Hollande ve své knize Les leçons du pouvoir (Lekce moci), „ti by nikdy neměli zapomenout, že jsou v zemi, kde mu usekli hlavu.“
Jak to dopadne tento týden s Macronovu hlavou zatím nevíme. O tom, že ty další dny už nebudou lepší, víme zcela jistě. Zda budou poslední, to ponecháváme na vůli a odhodlání francouzském lidu.
Autor je konzultantem Institute of European Democrats.
Super wpis. Pozdrawiam i czekam na więcej.
OdpovědětVymazat