Výročí. Ruská hymna „Bože, cara chraň!“ chtěla být „lidovou modlitbou“

> politika > historie > výročí > text vyšel na EuroZprávz.cz, dne 18. prosince 2018

Bože, cara chraň! Před 185 lety, 18. prosince 1833, byla caru Mikuláši I. poprvé představena dílo Modlitba ruského národa. Caru se dílo tak zalíbilo, že jednoho z autorů Alexeje Lvova štědře odměnil a přikázal, aby se tato píseň stala hymnou země. Tak vznikla ruské hymna: Bože, cara chraň! Ve svém dnešním vydání to připomíná ruský list Gazeta.ru.

Schválení nové hymny Bože, cara chraň! (rusky: Боже, Царя храни!)zapadalo do trendu oficiální ideologie, kterou rozvíjel od listopadu 1833 Sergej Uvarov, založenou na třech pilířích: pravoslaví, autokracii a národnosti.

Car Mikuláš I. se osobně zabýval tím, aby vznikla píseň, jež by oslavovala zemi a samozřejmě monarchii. Považoval za ostudné, že Rusko nemá vlastní hymnu, a musí se spokojit nejen úvěry od svého největšího konkurenta, ale i převzatou hymnou.

Od roku 1816 doprovázely totiž všechny slavnostní události hymna Modlitba Rusů, jež vznikla otextováním britské hymny: Bože, chraň královnu (God Save the King). Předchozí neoficiální, oficiálně panovníkem neschválenou, hymnou byla hymnická píseň Hrome vítězství, rozléhej se (Гром побе́ды, раздава́йся), jež se uváděla v letech 1791–1816, která opěvovala carevnu Kateřinu Velikou a vítězství u Ismailu.

Hymna, která dohnala Mikuláše I. k slzám

Úkolem k napsání hymny byl pověřen důstojník carské družiny Alexej Fjodorovič Lvov, kterého car požádal, aby do nové kompozice nezahrnoval žádné vítězné fanfáry, ale aby melodie co nejvíce připomínala modlitbu. „Cítil jsem, že třeba napsat hymnu velkolepou, silnou, smyslnou, srozumitelnou pro každého, kdo pociťuje příslušnost k národu: vhodnou pro kostel, pro armádu, vhodný pro lidi od učence až po ignoranta,“ napsal ve svých memoárech skladatel Lvov.

„Všechny tyto podmínky mne tak vyděsily, že jsem nemohl nic napsat,“ zmiňuje se lítostivě. Ale jednoho večera to přišlo, popisuje dále: „Jednoho večera jsem se vrátil domů pozdě, posadil se ke stolu a za pár minut byla hymna napsána."

K napsání slov se skladatel obrátil na básníka Vasilije Andrejeviče Žukovského, jednoho z tehdy nejvýznamnějších humanistů a učiteli dědice trůnu Alexandera Nikolajeviče, budoucího Alexandra II. Básník Žukovskij se úkolu ujal, byl ostatně v psaní takových textů zběhlý. Napsal již text k hymně předchozí. Přistoupil k tomu prakticky: změnil svou Modlitbu Rusů a zachoval pouze první řadu v upravené verzi.

Vtextu se inspiroval polyfonním tématem Byzantské říše Bože, ochraňuj císaře Římanů (Κύριε, σῶσον τοὺς δεσπότας τῶν Ῥωμαίων).

Prvním konkurz na vypsání nového díla, jak připomíná Andrej Sacharov ve své Historii Ruska od starověku až po současnost, se konal na dvoře za přítomnosti cara, carevny, velkovévody Michala Pavloviče a šéfa četníků Alexandra von Benckendorffa. „Dvorní pěvecký sbor, doprovázený dvěma vojenskými orchestry, vystoupil několikrát po sobě, až se na tváři Mikuláše I. objevily slzy,“ píše v článku Dmitrij Okuněv.

Zjevně dojatý car se přiblížil ke Lvovovi, pevně ho objal a políbil na obě tváře, a hlasem, v němž se ukrývala vnitřní bolest, pravil: „Nemohl jste to udělat lépe, úplně jste mi porozuměl.“ Tato slova se setkala se všeobecným souhlasem i dalších přítomných.

Poté se car Mikuláš I. obrátil na Benckendorffa a nařídil, aby bylo zavedení hymny ministru války Alexandru Černyševovi dáno okamžitě na vědomí. O něco později se toto dílo, již pod slavným názvem Bože, cara chraň! stalo oficiální hymna carského Ruska. Šest strof textu a 16 taktů, které se dobře pamatovalo všem, panovníkovi i dvořanům. Hymna Bože, cara chraň! byla oficiálně schválena 31. prosince 1833.

Sentimentální car Mikuláš I. nepřestal být skladateli Lvovovi za jeho dílo nikdy dost vděčný. „Věnoval mu významnou pozornost i otcovskou lásku, obdařil ho tabatěrkou posypanou diamanty s vlastním portrétem a titul Flügel-Adjutant. Výsledkem této péče byla pro skladatele mimořádná kariéra. V letech 1837-1861 stál na čele Dvorské pěvecké apely, nakonec se stal tajným radou, senátorem a komorníkem. Od té chvíle měl autor slavné hymny vstup do všech dvorských komnat, kde byl jiným přístup kategoricky zapovězen.

„Jednou jsem byla pozván k císařovně a odvezli mne do jejího lázeňského domu, odkud vedla dveře ke schodišti a ta přímo do jejího suverénního úřadu," vzpomínal na ty chvíle autor hymny. „Vešel jsem dovnitř a uviděl císařovnu na pohovce, vedle ní seděly její tři dcery a následník trůnu u jejích nohou, hrabě Wielhorski a Flügel-Adjutant Tolstoj stál u ohně. Mírné světlo kryté lampy osvětlovalo místnost,“ popisoval Lvov magickou atmosféru.

„Po několika minutách vyzvala císařovna všechny, aby zazpívali hymnu – a sama začala. V tu chvíli sestupoval právě ze schodů panovník. Když slyšel zpěv, skanuly mu slzy z očí; nakonec vstoupil, protáhl a políbil svou ženu, děti. Bylo více než zřejmé, jak hluboko jsme v tu chvíli přestěhovali do hlubin jeho srdce.“

Básníku Vasiliji Žukovskému, jemuž dynastická rodina věnovala rovněž pozornost, se nedostalo žádných zvláštních vyznamenání, ani poct.

Představení hymny: nadšení a triumfální okamžiky

První veřejné vystoupení s předvedením hymny se konalo 18. prosince ve Velkém divadle v Moskvě pod názvem: Ruská národní píseň. Druhy den se objevily nadšené recenze. „Zpočátku byla slova zpívána Bantyševem, jedním z herců, a pak je opakoval celý sbor. Nemohu vám popsat dojem, jaký tato národní píseň vyvolala u publika: všichni muži a dámy ji naslouchali ve stoje; ozvalo se první ´hurá´ a pak ´foro´ v okamžiku, kdy se v divadle zpívalo, celé se roztřáslo.

Samozřejmě, že opakovalo,“ Michail Zagoskin, ředitel moskevských císařských divadel, o svém dojmu z premiéry. Někteří jiní svědci toho okamžiku připomínají, že bylo sotva slyšet slova, když všichni zástupci šlechty vstali ze svých sedadel v divadle, zaplněném všemi třemi tisíci diváky; zůstali ve stoje až do konce skladby.“

Během vánočních svátků u příležitosti 21. výročí vyhnání Napoleonových vojsk z Ruska, byla nová národní hymna provedena podruhé v Petrohradu ve všech sálech Zimního paláce – a to za přítomnosti královské rodiny, soudců, vojenských hodnostářů, senátorů, ministrů a veteránů z rusko-francouzské války roku 1812.

Dne 31. prosince 1833 velkokníže Michail Pavlovič předal vůli svého staršího bratra masám slovy: „Imperátorskému panovníkovi je potěšením oznámit, že se při přehlídkách, defilé, rozvodech a jiných příležitostech bude užívána na místo dnes používané hymny, převzaté z angličtiny, nově složena hudba.“

Dokonce i do té doby všemocný četnictva Alexander von Benckendorff, jehož jméno v Rusku vyvolávalo velký strach, považoval v tu chvíli za důležité složit pochvalu skladateli hymny. „Drahý přítel,“ napsal mu „složil jste nádherné dílo.“ A aby nebylo pochyb, co ostatně věděl ke svému překvapení již nějaký čas i skladatel Lvov, „není hodnotnějšího díla v těchto dnech, drahých celému křesťanskému světu, než vaše“, neboť „panovník je vaším dílem doslova očarován“

Hymna Bože, chraň cara!, již nepřestával sám panovník Mikuláš I. s oblibou nazývat stále Ruskou lidovou písní, byla slyšet i dne 30. srpna 1834, kdy byl za její tklivé melodie odhalen i nově postavený Alexanderův sloup na Palácovém náměstí v Petrohradu na počest vítězství Ruska nad Francií v napoleonských válkách.

***

Carská hymnaBože, cara chraň! (rusky: Боже, Царя храни!) byla národní hymnou Ruské říše od roku 1833 až do jejího pádu v únoru roku 1917, kdy byla nahrazena Marseillaisou pracujících (rusky: Рабочая Марсельеза).

Melodické téma této „ruské lidové“ bylo několikrát využito ruskými tvůrci, zejména Petrem Iljičem Čajkovským, který jej použil ve své Slavnostní předehře 1812, Slovenském pochodu nebo Slavnostní předehře k národní dánské hymně.