Nové jaro Evropy? Určitě, ale jaké? Salvini zatím jen nafukuje velkou bublinu

> politika > evropská > analýza vyšla na EuroZprávy.cz, dne 11. ledna 2018.

Italský ministr vnitra Matteo Salvini má zatím, stejně jako jeho polský protějšek Joachim Brudziński na uchu naslouchátko. Ne, že by neslyšeli jeden druhého, ale do ucha jim zurčí hlas překladu. Salvini zkrátka nemluví polsky a Brudziński zase italsky. To by jim by v zásadě ale nemělo bránit, aby si vzájemně neporozuměli. Do okamžiku, aby zástupci dvou radikálních národních stran, utvořili společnou evropskou alianci, jim možná nechybí vůle, ale některé velmi zásadní překážky.

Středeční návštěva Mattea Salviniho, italského místopředsedy vlády a ministra vnitra zároveň, ale především předsedy kdysi separatistické Ligy, měla ambici tentokrát evropskou. Děje se v okamžiku, kdy do evropských voleb zbývá pouhých pět měsíců, a vše vypadá, že Evropa již nebude na jaře taková jako dosud. Nepřeje si to pouze Salvini, protože na „novém jaru Evropy“ nepracuje sám. Mezi těmi, kteří bývají vidět občas i u nás, patří i další.

Návrat k evropským kořenům. Ano, ale k jakým?

Snaží se o to nejen Salvini, ale i Marine Le Penová, předsedkyně francouzského Národního sdružení (RN), která téměř ve stejný okamžik, kdy Salvini mluvil na tiskové konferenci ve Varšavě o „novém jaru Evropy“, sama před zahraničními novináři v Paříži prohlásila, že „Evropa se může změnit, a to zevnitř a radikálně“. To od političky, jež chtěla donedávna z Evropy vystoupit, zní nečekaně. Zdá se, že časy se mění...

Přidáme-li totiž k Salviniho vyhlášení, to od Gerolfa Annemanse, místopředsedy Hnutí pro Evropu národů a svobody (ENF), pocházející Vlámského zájmu (VB), který oznámil možnost přijmout do evropské strany rovněž italské Hnutí 5 hvězd (M5S), jež se Salvinim tvoří v Itálii vládní většinu, jde o překvapení druhé. Strana komika zakladatele Geppe Grilla, jež je zatím ukotvena ve skupině Evropy svobody a přímé demokracie (EFDD) ještě před časem výrazně koketovala s liberály. Ale budiž…

Dokáže-li ale Salvini a další sjednotit oněch 100 poslanců, dosud roztroušených mezi čtyřmi frakcemi, mohli by vážně ohrozit dosavadní dominanci evropských lidovců. A to je něco, co by skutečně Evropou, jež stále silněji ztrácí své tradiční sociálně-demokratické rameno, mohlo vážně zahýbat. Jsme ale opravdu ve fázi, kdy se může něco takového stát?

Matteo Salvini v uplynulých dnech sní o tom, že se mu podaří společně s Polskem být „součástí nového jara Evropy, renesance evropských hodnot“, jak řekl. Jeho kritika Evropské unie (EU), kterou již nebudou řídit evropští technokraté, tolik vzdáleni lidu a jejich každodenním potřebám, je jistě oprávněná.

Skleněné paláce Bruselu na severu města skutečně působí, již od pohledu, oproti lidovým restauracím jihu města, v nichž se scházejí večer „obyčejní lidé“, drasticky odlišně. A to již nemluvím o čtvrtích, kde o Belgičana, natož o Evropana člověk už ani nenarazí.

Salvini mluvil o tom, že by se Evropa měla „vrátit ke kořenům“, kde půjde více o „práci a rodinné hodnoty“. To jistě znělo polským uším ze ze Strany práce a spravedlnosti (PiS) jako zurčivý pramen nového koryta toku řeky, jež se dosud zdála být zatím rozteklá v mnoha meandrech a někdy i čůrcích kalného deště. Jenže, rozdíly tu rovněž najdeme, neboť nestačí jen katolický odér a sprejový důraz na hodnoty, protože Poláci tradičně s obtížemi snášejí francouzskou aroganci, ale i společnou francouzskou-italskou snahu zatancovat si ruského kozáčka. Ruská federace, která otevřeně podporuje radikální hnutí a strany v západní Evropě, je pro každého polského vlastence vztyčenou rudou pěstí. To ale není jediný důvod.

Řeč je často o kořenech, ale i o identitě. „Evropa by se měla vrátit ke své identitě a židovsko-křesťanským kořenům, což je šíleným způsobem odmítáno v Bruselu,“ řekl Salvini. Po setkání s Jaroslawem Kaczyńskim slavnostně Salvini dokonce oznámil, že nalezli společnou shodu v 90 procentech a poněkud prchlivě pravil, že „francouzsko-německá osa“ bude vbrzku nahrazena osou „italsko-polskou“.

Jenže Kaczyński, vycházející z proudu tradičně silně anti-komunistického, má nejen málo pochopení pro extravagantní podporu Krymu, ale i pro „židovsko-křesťanské“ kořeny, zejména, když přesvědčený Lombarďan Salvini byl v mládí italským komunistou, který v rámci své „revoluce“ chtěl i depenalizovat konopí.

Ale to by se možná i dalo zapomenout, ale potíže, jimž čelí vláda v Itálii, nejsou identické s těmi, s nimiž se potýká Polsko. Snaha dekomunizovat polskou justici bývá na Západě vykládána jako neúcta k vládě práva, přičemž průsak několika italských mafiích na politických lokálních, ale i evropských obchodech, je stále vysoký; potřeba evropských dotací pro Polsko, jež v mnoha směrech stále bojuje se zaostalým venkovem, je mnohem vyšší, než pouhá snadná výměně za italskou snahu rozšířit problém s vlnami imigrace i do střední Evropy.

Evropské kupecké počty a ideologické různice

Odhady, že by potenciál polský mohl posílil i potenciál maďarský, respektive Fidesz premiéra Viktora Orbána, už ovšem zní mnohem zajímavěji. Fidesz, který navzdory kritice četných lidovců, stále zůstává součástí Evropské lidové strany (EPP), by mohl posílit některou z frakci radikálních. A tu jsme u kořeně problému: je jich více. Zatímco polský PiS je u Aliance konzervativců a evropských reformistů (ACER), a stává se po odchodu Britů na jaře jejím silným jádrem, je dynamika radikálního pohybu v Evropě přítomna spíše ve skupině, kde sídlí Matteo Salvini a Marine Le Penová, totiž v Evropě národů a svobody (ENF). Budou chtít konzervativci a reformisté tahat za kratší stranu pilky?

Posledně jmenovaná má podle posledních projekcí barometru Poll of Polls v květnových volbách potenciál 61 poslance. Skupina Evropských konzervativců a reformistů (ECR) o jednoho méně, tedy 60 poslanců. Společně by se při jejím součtu staly, pokud by přijali ještě 17 poslanců Hnutí 5 hvězd (H5S), druhou nejsilnější aliancí.

A ještě, pokud by navíc dokázali přimět k připojení i nynějších 12 poslanců maďarského Fideszu, rozdíl mezi lidovci a protestními reformisty a radikály by mohl být doslova o šířku hrudi, tedy s rozdílem o pouhých 15 poslanců, tedy 163:150.

To ovšem předpokládá, že oněch 150 (ve výzkumech to někdy vypadá, že výchylka jde až ke 160) poslanců utvoří kompaktní a zároveň pluralitní alianci, kde jejich dosavadní protestní charakter může překlenout i rozdíly v chápání stran nesystémových, jež někdy tíhnou k umírněnému anarcho-liberalismu, jak je tomu u Hnutí 5 hvězd, a radikálními národovci typu Le Penové Národního sdružení, jež vždy odmítalo ve Francii separatistické tendence, vlastní italské Lize (severu). „Mysli globálni, jednej lokálně,“ zní ale okřídlené marketingové heslo. Předseda H5S Luigi Di Maio se s Mattem Salvinim obvykle neshodne v přístupu k imigraci, ani k některým citlivých sociálních otázkách, přesto jsou spolu překvapivě ve vládě. Pětihvězdičkoví Bebbe Grillo, ani Di Maio nikdy netíhli ke kryptofašismu, jež bývalo dlouhým stínem strany, kterou založil otec Le Penová, a provázalo dlouho i Umberto Bossiho, předchůdce Salviniho, dohodnout se ale mohou.

Staré hrany a ostré špičky se dají obrousit. Přesto ale nesmíme zapomínat, že tu stále existují zásadní spory mezi konzervativci a reformisty vůči národoveckému etatismu, a ultra-konzervativní východiska rodinná a společenská proti anarcho-liberalismu. Matteo Salvini se ale pokousil o velmi odvážný kousek. Otázka stále zní, zda nejde jen o trochu teatrálně přehnané gesto, nafouknutou bublinu, jež zkrátka brzy splaskne.

Jak to kdysi zpívala italská punková skupina Negazione? - „Tuti pazzi, tutti pazzi, tutti pazzi!“ (Všichni blázniví, všichni blázniví, všichni blázniví).