> politika > výročí > text vyšel EuroZprávy.cz, dne 17. ledna 2018.
Dramatické gesto, jimž si vzal před 50 lety život Jana Palach, student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, zůstává stále mementem. Vyvolává ale zároveň i zmatek v duších lidí. Dnes možná o to více, že dozrála celá jedna nová generace, která již nebyla vystavena takovému politickému násilí, jako on a jedna generace další. Odkaz Palachova sebeupálení, který se stal před 30 lety okamžikem, jenž ve strnulé společnosti zahýbal páteří režimu a stál na počátku společenských změn, bývá ale bohužel i účelově dezinterpretován.
Když v těchto dnech před 50 lety umíral v nemocničním oddělení popálenin Borůvkova sanatoria v Legerově ulici dvacetiletý student Jan Palach, mezi jeho slova patřilo: „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí!“ Tato slova, jež připomínají, že on sám své síly značně přecenil, neboť odhodlání vytrhnout společnost z letargie, se mu i přes obětování vlastního života, nepovedlo - na dlouhých 20 let. Ten čin byl ale inspirací a připomínkou právě v okamžiku, kdy se československá společnost vymaňovala později ze sovětské nadvlády.
Samotné procitnutí „občanské společnosti“ před 30 lety ale nezpůsobil ani Jan Palach, ani tzv. Palachův týden, v němž policie v lednu 1989 použila nebývalé útočné metody, do té doby známé jenom úzké skupině privilegovaných disidentů. Vyjití do ulic bylo důležité, sám jsem se protestů účastnil. To jméno Palach se objevilo jako symbol, připomínka toho, co vyslovil kdysi Jan Patočka, filozof a spoluzakladatel opoziční Charty 77, větou: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít."
Mohlo a může být ale takovou „věcí“ manifestační odchod ze života? Utrpení může přinést výsledky pouze tehdy, je-li spjato s úctou k životu, nikoliv s jeho popřením. Sebeoběť je zánikem těla i duše. A „svaté pouti“ do Všetat, jež se tehdy snažili disidenti organizovat, měly ryze dystopickou armosféru.
Liturgie Palachovy smrti a kolektivní nevědomí
Motivy, které Jana Palacha vedly k aktu sebeupálení, měly zřetelnou manifestační podobu, a v evropských zemích, kde je kulturní religiozita silnější než u nás (Polsko, Itálie), bývá také mnohdy předmětem skutečného uctívání. Je to s podivem, vždyť člověk přece Bohu neobětuje sám sebe, aby se vykoupil.
Na oltář se klade symbolicky „obětní beránek“, jenž snímá hříchy. Tím byl Ježíš, jenž byl podle věrouky synem Božím. Buddhisté někdy kromě sebe ale upalují i jiné, i když své – ženy i děti, v rámci rituálu džauhar. Hinduisté zase provádějísatí, obřad sebeupálení vdovy po smrti jejího manžela.
Pro mnoho Poláků nebo Italů je ale přesto Palachův akt obdivovaným výrazem sebeobětování, krajním mementem, jdoucí až na hranici svatosti. Film polské režisérky Agnieszky Hollandové o Janu Palachovi se ne náhodou jmenuje Hořící keř, a tento název, evokující boží zjevení Mojžíšovi (Exodus, 2,23-4,18), má podobu ryze mystickou. Bůh suď...
Samotný Palachův čin, jenž předznamenal ve společnosti pozdější „liturgii smrti“, ale přesto nemá podobu, jež by vycházela z našeho kulturního (středo-) evropského kontextu. Stojí za to si připomenout tuto inspiraci, pokud nechceme sklouznout hned do psychiatrické terminologie. Tím by se to dalo odbýt, ale o to tady nejde. Jde především o buddhistické myšlení.
O tom, že se Palach před svým činem inspiroval sebeupalováním vietnamských buddhistických mnichů – a zřejmě i konkrétním činem mnicha Thích Quảng Đứca, který se 11. června 1963 upálil v Saigonu na protest proti perzekuci buddhistů ze strany katolického prezidenta Ngô Đình Diệma – se již v zásadě nepochybuje. Proč se ale odhodlal otřást společností takto? Názory, že se Palach ve svém mladém věku zajímal o buddhismus, není mnoho. Na smrtelné posteli, kde ho zpovídala psychiatrička Zdena Kmuníčková, o tom nemluví, ale můžeme tu zaslechnout, že Palach se dovolává odkazu na smrt Jana Husa. „Hus taky zemřel na hranici.“
Oba, Mistr Hus i student Palach, také bývají vnímáni v našem kulturním podhoubí jakojacísi osvícení „bojovníci pravdy“. V duchu husitské reinterpretace, již započali již obrozenci a korunovali ji Tomáš G. Masaryk a definitivně komunisté ve spojení s komunistickou ideologií táborských kádí, do nichž se dávají peníze.
Je typické, že v otázkách „pravdy a lži“ se k těmto tématům věnují zejména kněží. Jedním z nich je například mezi mládeží velmi populární katolický Tomáš Halík, který spojuje s Janem Palachem nejen svá rozhodnutí vlastní, ale i logiku historického vývoje české společnosti, samozřejmě opět v biblické řeči. „Naplnilo se slovo evangelia: ´Pšeničné zrno, když padne do země, odumře, ale pak přinese mnohý užitek´,“ tvrdí kněz v rozhovoru pro deník Blesk. Jenže. Mistr Jan Hus se neupálil dobrovolně...a Palach rozhodně nic nezaséval.
Takový stav „kolektivního nevědomí“, v němž je strach a úzkost hlavními hybnými i momenty, nemůže vést k ničemu jiného, než ke společenské demoralizaci. Tvář v tvář smrti jsme bezmocní. A vůči tankům sice můžete nastavit svou hruď, ale nemáte-li aspoň granát, pancíř neprorazíte. Následuje fáze rezignace, letargie a podvolení. To si přece dobře pamatujeme.
Když tehdejší prezident Ludvík Svoboda v projevu 20. ledna 1969 po úmrtí Jana Palacha vystoupil v televizi, řekl: „V neděli zemřel mladý člověk Jan Palach. Člověk čistého charakteru i čistých záměrů. Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha. Jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje.“ Možná, že prezident Svoboda tím, že se takto obrátil s autoritou muže, který často „hleděl smrti do tváře“, zabránil lavině dalších sebeupálení.
I tak jich bylo ještě v tom samém roce dalších šest, kteří se přímo odkazovali na Palacha: Josef Hlavatý, Sándor Bauer, Miroslav Malinka, Jan Zajíc, Evžen Plocek a Michal Lefčík.
Byl Palach novým Mašínem? Ne, nebyl… pistoli ale měl
Je tu ale ještě jedna podoba, jež není jen rituálním politickým, převážně vyprázdněným, gestem. Jde o nové aktualizace, jež mnohem více vypovídají o potřebě „nových hrdinů“. Ztráta perspektivy, jež se objevuje s přemírou obětí, dokáže nabýt v ústech mnohým obrácené znaménko. Vyslovují se o tom politici, ale i historici.
Nemá smysl je vyjmenovávat všechny, zmiňme pouze muže slovutného, totiž poslance Karla Schwarzenberga, jenž považuje jeho čin jednoznačně za „hrdinský“, a na margo současnosti říká: „Dnes už nemáme výmluvu okupace, ať už protektorátní německé či sovětské normalizační. Nyní jsme svobodný národ a naši představitelé to dělají zcela dobrovolně a z vlastní vůle. Očividně jsme od Mnichova ztratili veškerý cit pro čest našeho národa.“ Rozumím tomu, že ke šlechtictví patří čest, ale proč upírat čest národu?
I část historické obce, na čele s Petrem Blažkem, již před nějakým časem upozorňovala, že byl Jan Palach oproti ustálené představě introvertního mladíka, někým, kdo dokázal mít i pistoli. Když ve dnech srpnové okupace 1968 přijel Jan Palach do Prahy, byl ozbrojen. „O zbrani Jana Palacha a jeho přemýšlení, zda ji nepoužít proti okupantům, mi poprvé řekli před necelými dvěma lety jeho spolužáci z Vysoké školy ekonomické Marie Stříbrná a Václav Hanák na setkání účastníků zájezdu do Kazachstánu, když si v jedné z pražských restaurací připomínali jeho padesáté výročí,“ říká Blažek pro Aktuálně.cz.
K tomu se přidává i vojenský historik Eduard Stehlík, který to opakuje. „Palach měl pistoli a zvažoval ji použít proti okupačním vojákům,“ tvrdí v rozhovoru pro týdeník Reflex. „Kdyby to byl udělal, udělali by z něho vraha.“
Proč o tom ale nemluvili historici před dvěma lety? Inu, je výročí, a prodat se dá dnes už Palach jako Mašín. Mimochodem, právě Josef Mašín, jedem ze skupiny, kteří se prostříleli v roce 1953 na Západ, patřil k těm, kteří vždy Palachův čin odsuzovali.
Student Jan Palach se ale nakonec rozhodl být spíše mnich, a ne voják. Třeba to byla jen náhoda, nebo nějaké duševní rozpoložení, ale politici a historici by si měli vybrat, zda se bude nyní považovat Palach za hrdinu a vojáka, nebo za oběť a introverta, kterého měla omylem „odpanit“ Slovenka Eva Bednáriková, jejíž jméno tak zoufale křičel popálený Palach v noci v Borůvkově sanatoriu, než zesnul. Ta Eva, mimochodem, stále žije, ale s nikým se nebaví. Asi ví proč.
Žádné komentáře:
Okomentovat