V novele Franze Kafky Proměna se její protagonista Řehoř Samsa jednou probudí ze svých „neklidných snů“, aby zjistil, že se změnil na svém lůžku v gigantický hmyz. Evropané museli v roce 2018 přijmout, že Maďarsko a Polsko, klíčové země střední Evropy, se změnily ze slibných zemí liberální demokracie na režimy neliberální a většinově založené na představě o spiknutí.
Nyní se musí zbytek Evropy rozhodnout, co dělat s tím škaredým hmyzem, který se usídlil v jejich domě, píše bulharský politolog Ivan Krastev, ředitel Centra liberálních strategií v Sofii.
Podobně, jako byla Samsova rodina šokována, že neměla žádného tušení o té škaredé bytosti, kterou se jejich Řehoř stal, ani Evropa nerozumí tomu, proč došlo v některých státech Evropy k těmto neliberálním transformacím.
„Proč lidé, kteří se stále považují za zcela plnohodnotné Evropany, podporují vzpouru proti Evropské unii (EU) a vzývají xenofobii a národovectví? A proč liberálové v celé Evropě nereagují včas?“ ptá se politolog Krastev na stránkách internetového magazínu International Politics and Society.
Heslo všude znělo: „Napodobit Západ!“
Část odpovědi spočívá podle Krasteva v tom, že liberální elity se nechaly ukolébat přesvědčením, že instituce Evropské unie (EU) dokáží omezit nástup populistických sil. Navíc nedokázaly rozpoznat, že populistické apely mají mnohem více psychologické podloží, než to ideologické.
Abychom ale pochopili „metamorfózu střední Evropy“, neměli bychom zapomenout na to, že hlavním „regionálním politickým imperativem“ posledních třech desetiletí byl slogan: „Napodobit Západ!“ Proces se uskutečňoval pod různými jmény, vysvětluje Krastev, ať již šlo o: demokratizaci, liberalizaci, konvergenci, integraci nebo europeizaci.
V podstatě to byla vždy snaha postkomunistických reformátorů „dovážet liberálně-demokratické instituce“ společně s přijímáním „západního politického a ekonomického rámce“ a následně i „západními hodnotami“.
„V praxi znamenalo, že postkomunistické země byly nuceny přijmout na 20 000 nových zákonů a nařízení – z nichž žádný nebyl v jejich parlamentech skutečně diskutován, aby splnili požadavky na vstup do Evropské unie,“ vysvětluje bulharský politolog. Přijetí „cizího modelu politické ekonomiky“ mělo ovšem nečekané morální a psychologické dopady.
„Pro napodobitele byl jejich život ovládán pocity nedostatečnosti, méněcennosti, závislosti a ztracené identity,“ připomíná. Vytvořením „důvěryhodné kopie“ na základě zidealizovaného modelu vyžadovalo nekonečnou kritiku, pokud ne rovnou pohrdání identitou lidí, kteří žili do té doby.
„Když celá země podstoupí tento sebevražedný oslabující pocit nestálého posuzování, nevyhnutelně se v ní zakoření pocit znevýhodnění. A především, uskutečnění ideálů se stává z definice věci, nemožné,“ poznamenává politolog. Není proto překvapivé, že dohoda z roku 1989 vytvořila hněvivý pocit roztrpčení. Bulharský politolog soudí, že právě tento národní ressentiment se stal hnací silou v pozadí národoveckých vln, jež se dnes prohánějí celou střední a východní Evropou. „V srdci populistické kontrarevoluce je radikální odmítnutí imperativu napodobovat liberálně-demokratický Západ,“ logicky dodává.
Pokud zůstanete doma, jste naprosto ztraceni. A potom přijdou jiní!
Dalším faktorem, jenž se vynořil, byla „masová emigrace“ ze zemí střední Evropy po jejich přistoupení do Evropské unie (EU). Ztráta populace je jedním z důvodů, domnívá se Krastev, že země, které těží z politických a ekonomických změn posledních dvou desetiletí, zažívá zároveň pocit ztráty, a dokonce i trauma.
„Mezi lety 1989 a 2017 například země jako Lotyšsko, Litva a Bulharsko takto vykrvácely 27, 23, respektive 21 procenty své populace,“ zmiňuje bulharský politolog.
„Stejně tak svou zemi opustilo 3, 4 miliónů Rumunů – převážná většina z nich, kteří tak učinili od roku 2007, byla mladší 40 let,“ doplňuje. „Kombinace stárnoucí populace, nízkém porodnosti a masové emigrace, vyvolala následnou demografickou paniku, která se projevila paradoxně vyjádřeným strachem z uprchlíků z Afriky a Středního východu (z nichž ovšem nikdo neskončil ve střední Evropě).“
Někteří Západoevropané, vysvětluje bulharský politolog, si vždy stěžovali na volný pohyb osob v rámci Evropské unie; ale nyní to dělá také dělá mnoho Středoevropanů, i když ze zcela opačných důvodů. „Vezměme si příklad bulharského lékaře, který opustí svou zemi a hledá lepší profesionální příležitosti v západní části kontinentu. Neoslabuje tím jenom svou zemi o své schopnosti, ale je zbavuje je také investic, které mu ona poskytla tím, že mu dala vzdělání a jiné formy sociálního kapitálu. Platby, které lékař zasílá zpět svým starým rodičům, tuto ztrátu nevyrovnají,“ uvádí na konkrétním příkladu.
To nás vede zpátky k již zmiňovanému psychologickému rozměru „metamorfózy střední Evropy“. „Pokud žijete v zemi, kde většina mladých lidí nečeká na okamžik, až odjedou, budete se cítit jako poražený, bez ohledu na to, jak dobře pracujete,“ soudí.
„Tento nevyhnutelný pocit ztráty a méněcennosti vysvětluje, proč se Polsko stalo synonymem nového populismu,“ dodává. Polsku, jež navzdory své klesající míře nerovností, rostoucí životní úrovni a nejrychlejšímu růstu v Evropě mezi lety 2007 a 2017, to ale nijak psychologicky nepomohlo.
Za hlavní zastánce napodobování se u postkomunistických liberálů považují ti političtí představitelé, kteří opustili svou zemi, a nikdy se nevrátili. Mezitím se ale i západní systém, který měl sloužit jako model pro střední Evropu, dostal do své vlastní krize.
„Neklidné sny“ existence identit „nesamozřejmých národů“ střední Evropy
Není tedy divu, píše politolog Krastev, že ti, kteří ve středoevropských společnostech zaostávají, odmítli napodobování a vyvolali poplach nad ztrátou populace – a jejím „etnickým zmizením" „Malý národ,“ cituje bulharský politolog romanopisce Milan Kunderu, „je ten, jehož samotná existence může být kdykoli zpochybněna“; „malý národ může zmizet, a on to ví“. Milan Kundera, který žije od poloviny 70. let ve Francie, odešel ale mnohem dříve, než s pádem komunistických režimů. O malých národech, včetně toho českého, mluvil jako o „národu nesamozřejmém“.
„Střední Evropané už viděli svět, ve kterém zmizely jejich kultury. S hromadou technologických změn a hrozbou masového přesunu pracovních míst dospěli k vnímání etnické a kulturní rozmanitosti jako existenční hrozby,“ soudí Krastev.
Ale není ještě, zdá se, vše úplně ztraceno, uzavírá bulharský politolog. „Přestože Středoevropané ztratili svou chuť k napodobování, vědí také, že rozpad EU bude pro jejich země epickou tragédií. Prohloubení rozdělení mezi Východem a Západem by nezvrátilo populační ztrátu, ale ohrozilo by hospodářské vyhlídky střední Evropy.
Výsledkem je, že region je rozervaný mezi neochotou hrát roli podvodníka a strachem, že jeho vlastní populistický obrat by mohl způsobit kolaps EU. Ať tak či onak, „neklidné sny" střední Evropy se staly trvalou realitou.
Podobně, jako byla Samsova rodina šokována, že neměla žádného tušení o té škaredé bytosti, kterou se jejich Řehoř stal, ani Evropa nerozumí tomu, proč došlo v některých státech Evropy k těmto neliberálním transformacím.
„Proč lidé, kteří se stále považují za zcela plnohodnotné Evropany, podporují vzpouru proti Evropské unii (EU) a vzývají xenofobii a národovectví? A proč liberálové v celé Evropě nereagují včas?“ ptá se politolog Krastev na stránkách internetového magazínu International Politics and Society.
Heslo všude znělo: „Napodobit Západ!“
Část odpovědi spočívá podle Krasteva v tom, že liberální elity se nechaly ukolébat přesvědčením, že instituce Evropské unie (EU) dokáží omezit nástup populistických sil. Navíc nedokázaly rozpoznat, že populistické apely mají mnohem více psychologické podloží, než to ideologické.
Abychom ale pochopili „metamorfózu střední Evropy“, neměli bychom zapomenout na to, že hlavním „regionálním politickým imperativem“ posledních třech desetiletí byl slogan: „Napodobit Západ!“ Proces se uskutečňoval pod různými jmény, vysvětluje Krastev, ať již šlo o: demokratizaci, liberalizaci, konvergenci, integraci nebo europeizaci.
V podstatě to byla vždy snaha postkomunistických reformátorů „dovážet liberálně-demokratické instituce“ společně s přijímáním „západního politického a ekonomického rámce“ a následně i „západními hodnotami“.
„V praxi znamenalo, že postkomunistické země byly nuceny přijmout na 20 000 nových zákonů a nařízení – z nichž žádný nebyl v jejich parlamentech skutečně diskutován, aby splnili požadavky na vstup do Evropské unie,“ vysvětluje bulharský politolog. Přijetí „cizího modelu politické ekonomiky“ mělo ovšem nečekané morální a psychologické dopady.
„Pro napodobitele byl jejich život ovládán pocity nedostatečnosti, méněcennosti, závislosti a ztracené identity,“ připomíná. Vytvořením „důvěryhodné kopie“ na základě zidealizovaného modelu vyžadovalo nekonečnou kritiku, pokud ne rovnou pohrdání identitou lidí, kteří žili do té doby.
„Když celá země podstoupí tento sebevražedný oslabující pocit nestálého posuzování, nevyhnutelně se v ní zakoření pocit znevýhodnění. A především, uskutečnění ideálů se stává z definice věci, nemožné,“ poznamenává politolog. Není proto překvapivé, že dohoda z roku 1989 vytvořila hněvivý pocit roztrpčení. Bulharský politolog soudí, že právě tento národní ressentiment se stal hnací silou v pozadí národoveckých vln, jež se dnes prohánějí celou střední a východní Evropou. „V srdci populistické kontrarevoluce je radikální odmítnutí imperativu napodobovat liberálně-demokratický Západ,“ logicky dodává.
Pokud zůstanete doma, jste naprosto ztraceni. A potom přijdou jiní!
Dalším faktorem, jenž se vynořil, byla „masová emigrace“ ze zemí střední Evropy po jejich přistoupení do Evropské unie (EU). Ztráta populace je jedním z důvodů, domnívá se Krastev, že země, které těží z politických a ekonomických změn posledních dvou desetiletí, zažívá zároveň pocit ztráty, a dokonce i trauma.
„Mezi lety 1989 a 2017 například země jako Lotyšsko, Litva a Bulharsko takto vykrvácely 27, 23, respektive 21 procenty své populace,“ zmiňuje bulharský politolog.
„Stejně tak svou zemi opustilo 3, 4 miliónů Rumunů – převážná většina z nich, kteří tak učinili od roku 2007, byla mladší 40 let,“ doplňuje. „Kombinace stárnoucí populace, nízkém porodnosti a masové emigrace, vyvolala následnou demografickou paniku, která se projevila paradoxně vyjádřeným strachem z uprchlíků z Afriky a Středního východu (z nichž ovšem nikdo neskončil ve střední Evropě).“
Někteří Západoevropané, vysvětluje bulharský politolog, si vždy stěžovali na volný pohyb osob v rámci Evropské unie; ale nyní to dělá také dělá mnoho Středoevropanů, i když ze zcela opačných důvodů. „Vezměme si příklad bulharského lékaře, který opustí svou zemi a hledá lepší profesionální příležitosti v západní části kontinentu. Neoslabuje tím jenom svou zemi o své schopnosti, ale je zbavuje je také investic, které mu ona poskytla tím, že mu dala vzdělání a jiné formy sociálního kapitálu. Platby, které lékař zasílá zpět svým starým rodičům, tuto ztrátu nevyrovnají,“ uvádí na konkrétním příkladu.
„Tento nevyhnutelný pocit ztráty a méněcennosti vysvětluje, proč se Polsko stalo synonymem nového populismu,“ dodává. Polsku, jež navzdory své klesající míře nerovností, rostoucí životní úrovni a nejrychlejšímu růstu v Evropě mezi lety 2007 a 2017, to ale nijak psychologicky nepomohlo.
Za hlavní zastánce napodobování se u postkomunistických liberálů považují ti političtí představitelé, kteří opustili svou zemi, a nikdy se nevrátili. Mezitím se ale i západní systém, který měl sloužit jako model pro střední Evropu, dostal do své vlastní krize.
„Neklidné sny“ existence identit „nesamozřejmých národů“ střední Evropy
Není tedy divu, píše politolog Krastev, že ti, kteří ve středoevropských společnostech zaostávají, odmítli napodobování a vyvolali poplach nad ztrátou populace – a jejím „etnickým zmizením" „Malý národ,“ cituje bulharský politolog romanopisce Milan Kunderu, „je ten, jehož samotná existence může být kdykoli zpochybněna“; „malý národ může zmizet, a on to ví“. Milan Kundera, který žije od poloviny 70. let ve Francie, odešel ale mnohem dříve, než s pádem komunistických režimů. O malých národech, včetně toho českého, mluvil jako o „národu nesamozřejmém“.
„Střední Evropané už viděli svět, ve kterém zmizely jejich kultury. S hromadou technologických změn a hrozbou masového přesunu pracovních míst dospěli k vnímání etnické a kulturní rozmanitosti jako existenční hrozby,“ soudí Krastev.
Výsledkem je, že region je rozervaný mezi neochotou hrát roli podvodníka a strachem, že jeho vlastní populistický obrat by mohl způsobit kolaps EU. Ať tak či onak, „neklidné sny" střední Evropy se staly trvalou realitou.
Žádné komentáře:
Okomentovat