Dějiny plné násilí a tragédií: Před 100 lety vypuklo v Koreji povstání proti Japonsku

> politika > Korea > dějiny > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 1. března 2019.

Před sto lety, dne 1. března 1919 začalo v Soulu masové povstání Korejců proti tvrdé politice japonských kolonialistů. Během několika dnů se spontánní demonstrace rozšířily po celém Korejském poloostrově. Metropoli se sice podařilo s pomocí armády povstalce potlačit, ale Tokio muselo učinit významné ústupky v řízení povstalecké země, píše ruský portál gazeta.ru.

V první polovině 20. století byla Korea ovládána Japonskem. Situace přímo vycházela z výsledků rusko-japonské války, která se tehdy vedla o vliv na Dálném východě. Tomu ovšem předcházelo v roce 1902 uzavření aliance Japonska s Velkou Británií, podle které Japonsko uznalo anglické zájmy v Číně a Velká Británie na oplátku uznala zájmy Japonska v Koreji.

Byla to první ze tří smluv, které postupně Japonsko uzavíralo se světovými mocnostmi a připravovalo se tím na ovládnutí Korejského poloostrova.

Po porážce západního souseda se Korea podle smlouvy z roku 1905, známé také jako Portsmouthská smlouva, jíž přímo zprostředkoval 26.americký prezident Theodore Roosevelt, stala japonským protektorátem. Smlouva mimo jiné obsahovala i článek o tom, že vláda ruského carství bere na vědomí hlavní japonské politické, vojenské a ekonomické zájmy v Koreji, upozorňuje ruský list. „Nicméně, mnozí v říši chtěli víc,“ píše Dmitrij Okunev.

„Výsledkem jejich snahy bylo podepsání smlouvy o vstupu Koreje do Japonska v srpnu 1910.“ Stalo se tak 29. srpna 1910. „Přesně 35 let, až do kapitulace této země ve druhé světové válce, byla Korea japonskou kolonií,“ upřesňuje. V japonských dějinách je toto „období Meidži“ érou „osvícené vlády“ za císaře Meidžiho, kdy Japonsko zažilo za podpory západních mocností prudkou modernizaci.

Korejské dějiny plné násilí a tragédií aneb japonská „politika šavlí“

Pro Korejce lze ale toto období jejich dějin považovat za dějiny plné násilí a tragédií. Generální guvernéři, vyslaní z Tokia, zavedli v zemi tvrdý kurz - tzv. politiku šavlí, a snažili se obyvatelstvo poloostrova japonizovat. Korejské kulturní dědictví bylo Japonci významně opomíjeno a jakákoliv forma protestu byla potlačována represivního orgány, popisuje neblahý vývoj gazeta.ru.

Represe ohrožovaly nejen politicky aktivní Korejce, ale i obyčejné rolníky a rovněž dívky, které se staly obětí masového násilí. „Krutostí proslul zejména generál Jošimiči Hasegawa, druhý korejský guvernér, proti němuž vypuklo v říjnu 1916 masové povstání,“ zdůrazňuje Okunev. Přímým podnětem k němu bylo vyhlášení „práva na sebeurčení“, které oznámil americký prezident Woodrow Wilson v lednu 1918 na Pařížské mírové konferenci.

V Koreji se v následujících dnech utvořil „podzemní výbor“, složený z 33 kulturních a náboženských osobností, které připravily tajné plány na svržení japonské vlády. „Prvním, kdo požadoval svrchovanost, byli korejští studenti, kteří studovali v Tokiu. Budoucí korejský spisovatel Ji Kwang-su vypracoval Deklaraci korejské nezávislosti. Na 600 studentů se shromáždilo 8. února 1919 v sále korejské protestantské mládeže, kde byl přečten text prohlášení a rozhodnutí předložit ho japonskému císaři,“ píše gazeta.ru.

Dokument tvořily čtyři hlavní body: poskytnutí nezávislosti korejskému lidu; svolání křesťanského národního shromáždění; rozhodnutí Pařížské mírové konference udělit Koreji právo na sebeurčení; nedojde-li ke splnění, korejský národ bude v tom případě vést boj. „Do místnosti uprostřed setkání vtrhla japonská policie. Bylo zatčeno více než 60 lidí. Informace o tom, co se stalo, se rychle šířila po celé Koreji,“ popisuje vývoj Okunev. Autor Dmitrij Okunev svůj text v gazeta.tu nazval: Zopakovat Říjen, a připomíná, že na vznik Deklarace nezávislosti měly výrazný vliv i zkušeností z ruské říjnové revoluce v roce 1917.

Na 1. března, dva dny předtím, než byl pohřben bývalý korejský císaře Kodžonga, podle pověstí otrávených Japonci, korejští vlastenci svolali masové shromáždění.Na 300 000 lidí se shromáždilo na demonstraci v soulském Pagodovém parku: lidé přijali prohlášení a začali shromažďovat podpisy na jeho podporu. Na shromáždění lidu se zároveň neobjevilo i „33 zástupců národa“. „Ve 14 hodin se shromáždili v restauraci Taehwagwan, kde přečetli a podepsali Deklaraci nezávislosti, jejíž kopii poslali guvernérovi generálovi Hasegawovi, pozvedli číše na korejskou nezávislost, zavolali japonskou policii - a dobrovolně se vzdali,“píše ruský list.

Hnutí 1. března se šířilo po celé zemi doslova jako blesk

„Takové podivné chování, které by se dalo nazvat spíše politický populismem, než skutečným jednáním, bylo způsobeno obavami o bezpečnost. Nicméně právě tím nepokoje začaly - a to i za nepřítomnosti svých vůdců,“ vrací se autor k bodu zvratu. Nad oblastí se vlála národní korejská vlajka a lidé, kteří přišli do parku, začali zpívat: „Ať žije nezávislost!" Studenti si nasadili vojenské čepice, zpívali vlastenecké písně a tančili. Vlastenecká nálada se rychle rozšířila do ulic celého Soulu. Japonská policie se dostavila a více než tisíc lidí bylo zabito.

Zprávy o událostech z 1. března se šířily jako blesk po celé zemi a do demonstrací se zapojil doslova celý korejský lid. Z 218 okresů, do nichž byla Korey rozdělena, bylo ve 211 místem lidových manifestací. Na některých místech získali ozbrojený charakter. „Rebelové napadali policejní stanice, budovy japonské správy, domy japonských úředníků a panství majitelů. Stávky pracujících přerostly do střetů s vojáky, kteří byli naléhavě přivolány z Japonska. Centrem povstání se stalo hlavní město Soul, ale i Pyongyang, Sinuidžu a další oblasti včetně venkova,“popisuje ruský list vývoj událostí.

Téměř všechna velká města byla ve stávce a protestovala proti koloniálnímu režimu, obchody byly zavřené. „Každému Japonci hrozilo, že bude napaden. Nejméně 1 542 lidových protestů se přelilo po celé zemi. Zvláště aktivně se čili rolníci. Celkem se na veřejných vystoupeních podílelo více než 2 miliony lidí,“ uvádí. Protesty začaly klesat až v druhé polovině dubna, což bylo v neposlední řadě způsobeno i nárůstem vojenského kontingentu, který Japonci vrhli proti demonstrantům. V severních a centrálních provinciích bylo hnutí z 1. března potlačeno dříve než v těch jižních. V severokorejských zdrojích devadesátých let se často uvádělo, že povstání nezačalo ve skutečnosti v Soulu, ale v Pchjongjangu, kde také četli poprvé Deklaraci nezávislosti.

Kromě území Korejského poloostrova hnutí ovlivnilo i chování Korejců v Mandžusku a Rusku. Například Korejci z Přímoří, nacházející se podél pobřeží Ochotského moře v Rusku, vydali 17. března ve městě Nikolsk své vlastní prohlášení.

Jak uvádějí japonské oficiální zdroje, během protestů bylo 553 lidí zabito a na 12 tisíc jich bylo zadrženo. Názory se ale liší, upozorňuje Okunev. Pokud budeme například věřit dílu korejské historika té doby Park Eun-sika: Krvavé dějiny hnutí za nezávislost, při potlačení „hnutí 1. března“ bylo zabito celkem 7 509 lidí, 15 561 jich bylo zraněných a 46 748 uvězněných. Navíc přitom japonské bezpečnostní síly zničily na 48 kostelů, dvě školy a vypálilo 715 domů.

Ačkoli povstání skončilo neúspěchem, japonské úřady byly nuceny výrazně zmírnit svůj režim v Koreji, a přejít z „vojenské vlády“ na „kulturní vedení“, uvádí ruský list. Generální guvernér Makoto Saitō, který měl pověst liberálnějšího vůdce, oznámil reformy, které však nepřinesly tolik očekávaný výsledek. Korejci se však mohli radovat z individuálních „výdobytků", jakými bylo „oslabení cenzury“ a umožnění „publikací v korejštině“.

Den 1. března se jako státní svátek slaví pouze v Jižní Koreji jako Hnutí 1. března (Sam-il (3-1) hnutí, kdy se po celém poloostrově rozšířilo lidové hnutí za nezávislost. Na konci 2. světové války byla Korea rozdělena 38. rovnoběžce na severní část, okupovanou Sovětským svazem, a na jižní část, pod okupací Spojenými státy americkými. Každá část založila v roce 1948 svou vlastní vládu.