Dvacet let v NATO! Předtím, než Česká republika do této „obranné organizace“ vstoupila, říkalo se jí Severoatlantický pakt, později pouze eufemisticky Severotlantická aliance. Podle toho, kdo jak mluvil, bylo hned jasné, zda je dotyčný pro, nebo proti. Kdekdo se znovu v těchto dnech cvičí, a nejen kolem dejvického generální štábu, aby dokázal, jaké má zásluhy na našem „civilizačním ukotvení“. Co se ale stalo s NATO po těch dvaceti letech?
První polistopadový prezident Václav Havel, ještě když byl více disidentem než prezidentem, přišel jednoho dne s návrhem, na který by později nejraději zapomněl. „Zrušit NATO, i Varšavskou smlouvu,“ nanesl tehdy únoru 1990 prezident Havel při návštěvě amerického ministra zahraničí Jamese Bakera, který se přes Prahu snažil dostat do Moskvy.
Šok? Ne, tak to tehdy bylo… on si to možná opravdu myslel.
Bláznovství (bez) mocných a světová reálpolitika
Československo tehdy bylo patrně naposledy ve střední Evropě. Patřilo to k časům, kdy největším nepřítele nebyl Sovětský svaz, ani Spojené státy americké, ale minulost, zkrátka to, co vzniklo po 2. světové válce jako výsledek „mocenského rozdělení Evropy“, a co obvykle ještě dnes nazýváme: „studená válka“. Dohoda, která se zvolna rýsovala, přála nějakou chvíli intelektuálním avantýrám, podobně jako extravagantní koloběžka, na které se proháněla po dlouhých chodbách (ve dne v noci) jedna, nyní již zmoudřelá, ale tehdy především bláznivá, herečka.
Havlův naivismus brzy v Americe narazil, a jakkoliv tehdy Prahou proudilo mnoho myšlenek – jedna z nich patřila i představě „evropské konfederace“, s níž přišel francouzský prezident François Mitterrand, a obrátil se s ní koketně právě, jako rovný s rovným, na českého „filozofa na trůně“ - skončily všechny nakonec v zásadě někde v pražském Jelením příkopě (v zapomnění).
Sověti, kteří s „lidskou tváří“ Michaila Gorbačova (a jeho ženou Raisou) dobývali srdce i mysl Západu, mluvili o „evropském domě“; tady jsme ale věděli, že potřebuje právě to „ukotvení“. Už jsme nechtěli být jen tou „křižovatkou Evropy“, po níž se šlape, ale „pevnou součástí Západu“.
Kdo s tím přišel první?
Představuji si, jak prezidentův mluvčí Michael Žantovský domlouvá Václavu Havlovi, aby již přestal na setkáním „kreslit různé klikyháky a elipsy“, ale začal raději přemýšlet racionálně, nikoliv pouze existenciálně. „Evropa, ta nás nechce, ale Američané, ti vědí, co chtějí,“ mohlo padnout někde u sklenky s výhledem na Prahu. Každopádně bylo jisté, že poradce a pozdější diplomat Žantovský, a později také nezbytný „muž při ruce“ Alexander Vondra, se zasloužili o to, že v NATO opravdu jsme. A že jsme rádi...
„Nejdřív NATO, potom EU,“ chtělo by se říct. Až budeme v NATO, lépe se nám bude s Američany vyjednávat, mysleli si mnozí, a někteří si to naivně možná myslí i dnes. Reálpolitika převládla nad blouzněním a bláznovstvím (bez) mocných. Podpisy pod smlouvu ale tehdy připojili lidé, od nichž by to člověk vůbec nečekal. Říkalo se tehdy v březnu 1999: „Už i Kato je teď v NATO!“ Což, pro nepamětníky, byla narážka na kreativní přezdívku, kterou Janu Kavanovi, tehdejšímu ministra zahraničí za ČSSD, dali v dávných dobách jako svému agentovi estébáci.
Fungování v pravěku: Kdo je uvnitř, kdo mimo, a kdo je dole?
Zatímco Varšavská smlouva byla zrušena k 31. březnu 1991, tedy rok poté, co Prahu navštívil Baker, NATO žije, nikoliv bez obtíží, stále dál. Říkalo se, v tom novém režimu „mladé demokracie“, že Varšavská smlouva, jež vznikla v roce 1955 v reakci na vstup západního Německa do NATO, byla uskupením „útočným“. Binární pojetí „pravdy a lži“ ale opomíjí fakt, že NATO vzniklo o šest let dříve, a jeho „vojenské poslání“ nemělo zdaleka jenom evropskou motivaci. Byla to především válka v Koreji, která v roce 1950 vypukla, že NATO přestalo mít pouze „civilní formát“. Ale to je již pravěk...
Jak správně řekl její první generální tajemník Lord Hastings Lionel Ismay v letech 192 až 1957. NATO je tu proto, aby (v originále): „Keep the Russians out, the Americans in, and the Germans down.“ Tato logika, kdo je „in/uvnitř“, kdo je „out/mimo“ a kdo je „down/dole“, vysvětluje přesně zaměření této organizace. A tu jsme jen pouhý krok k tomu, abychom uzavřeli, že NATO jako „relikt studené války“, mělo sice za úkol „vojenské zadržování“ Rusů, ale když by to bylo nezbytné, bylo schopno se prosadit nikoliv pouze „na ústupu“, ale jak praví jeho třetí doktrína z roku 1963, ale i „na postupu“, někde na hranicích rozděleného Německa. Rozmisťování raket středního doletu v 80. letech navíc vytvořilo zcela nový rámec, při kterém již počet základen na cizím území – již dříve s ohledem na nukleární zbraně z 50. let – změnil i podobu války, jež se vedla ale především na nalinkovaném erárním papíře. A vedoucí úlohu v ní měli ti, co byli „in“.
Ano, rozdíly mezi Varšavskou smlouvou a NATO tu vždy byly: celkovou výzbrojí efektivnější Američané neměli nikdy tolik konvenčních zbraní. A konflikty v Koreji a Vietnamu se nevedly jako válka atomovými zbraněmi. Tam se testovaly zbraně jiné (zjeména chemické: orange a napalm). Samotné pojetí NATO utvářelo cosi jako „americký deštník“, velení ale měli pod kontrolou vždy Američané, což vedlo i k rozmíškám při vystoupení Francie z vojenských složek, která toto řízení (za velkého Charlese de Gaulla) kritizovala.
Mít v uskupení na Západě více atomových mocností, jak tomu v případě Francie a Spojeného království bylo, bylo jistě technicky a diplomaticky obtížnější, než vazalství států na Východě, které se nemohly svou armádou té ruské vyrovnat; zde se ale také vystupovalo, zmiňme jen Albánii v roce 1968 (Jugoslávie neměla nikdy zájem); zde vznikaly zajímavé vojenské zbraňové projekty, za všechny radiolokátory RAMONA a TAMARA.
Jak ale správně poznamenal již dlouho po pádu „železné opony“ Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost, Američané vždy brali Evropu spíše jako svůj „protektorát“ - a to se vší dvojsmyslností ve významu: kulturně i vojensky.
Američané flexibilně využívali svých sil ve Vietnamu, mnohem více než v Evropě, zatímco někteří Evropané, propadlí malomyslnosti z Vietnamu, svůj vojenský kontingent přesouvali raději do severní Afriky, kde se jim náhle rozpadl jejich dosavadní svět (viz zničující dekolonizační válka Francie v Alžírsku). NATO, pravda, nikdy nenapadlo svého přímého spojence jako Varšavská smlouva, a myslím tu samozřejmě na srpen 1968, ale to již patří více do „národní mytologie“. Každopádně tu nešlo o „konvenční válku“, neboť nedošlo ani k té „válce občanské“. Na rozdíl od Maďarska o 12 let předtím.
NATO od „obranné aliance“ k „preventivní válce“ a zase zpátky
Jaký je ale smysl pro NATO dnes? Zatímco nynější americký prezident Donald Trump o jeho účelu vážně pochybuje, snaží se v těchto dnech mnozí čeští politici i diplomaté, akcentovat význam uskupení. Hledají se (staro) nové hrozby, jako kdyby se vracela „studená válka“. Bojíme se (znovu) Ruska a ještě k tomu Číny. A potom, jsou tu ti islamisté… Ale, co, především: „Dlužník musí platit“.
„Americký deštník“ totiž není zadarmo, milé děti! Stojí ona bájná 2 procenta HDP. Na pondělním semináři k dvacetiletí NATO, jež organizovala ODS na čele s poslancem Pavlem Žáčkem, jsme si to mohli vyslechnout osobně. Ministr zahraničí Tomáš Petříček musel úpěnlivě vysvětlovat, že už se na to chystáme – v horizontu do roku 2024. To už ale asi nebude ve funkci…
Lpění na představě, že NATO může být tím, co kdysi bývalo, ale není jen otázkou, kdo komu co platí. Tedy z amerického pohledu: kup si letadla, já tě budu chránit! Jde zejména o jeho samotný účel. Na konci studené války se hledalo bez ustání jeho „nové naplnění“. Kdo hledá, najde. NATO se již přestalo používat k „obranným účelům“, kterým se neříkalo přímo „útočné“, ale ve vojenském termínu „preventivní“. Obyvatelé srbského Bělehradu si jistě myslí dosud své, když bývalý „filozof na trůně“ a vyhlášený „mírotvorce Havel“, jak si do té doby mysleli, náhle ještě před samotnou akcí 24. března 1999, souhlasil s tím, aby došlo k „humanitárnímu bombardování“ jejich města Bělehradu – a to vysloveně bez mandátu OSN – právě letadly NATO.
Ocitujme si tu památnou Havlovu větu pro agenturu Reuters, aby bylo jasno: „Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu.
A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“
Účast našich jednotek v aliančním dresu odsouhlasil premiér Miloš Zeman, jenž byl tehdy u vládního kormidla. Jaká byla tehdy role Alexandra Vondry, blízkého Havlova poradce, jenž si prošel snad všemi klíčovými funkcemi v oněch letech: velvyslance v Americe, ministra obrany i senátora?
Byl to on, kdo doporučil Havlovi souhlasit s americkou intervenci v Jugoslávii? O tom, že právě on přiměl prezidenta Havla k podpisu textu, jenž vyšel v britských The Times jako výzva pro „preventivní válku“ v Iráku v roce 2003, není pochyb.
Že šlo o operaci, jež byla opět bez mandátu OSN není nutné dodávat: to, jaká to byla blamáž, dnes také víme.
Citujme klasika: Co by to bylo za vojáka bez disciplíny?
Ano, čas… je tomu již 20 let, co Česká republika vstoupila do NATO, a z umělecky založených lidí a nevojáků, se náhle stali militaristé tělem a duší. Již v pátek 1. března zahájil nezařazený senátor Pavel Fischer výstavu, jež stojí předpisově „v lajně“ hned před generálním štábem v Dejvicích: 20 let České republiky v NATO. Nebyl v tom sám, přišel i primátor Zdeněk Hřib a kardinál Dominik Duka (sic!). Za vojáky dorazil zástupce generálního štábu, generálmajor Jaromírem Zůna, to aby se neřeklo, že jeho nadřízený armádní generál Aleš Opata „nemá podřízené“. Senátor Fischer i primátor Hřib přestřihli pásku, k čemuž si senátor sundal i svůj apartní klobouk.
Výstava bude k zhlédnutí pouze do 12. března, kdy se přesune na Pražský hrad. Potom se prý vrátí. Dvaadvacet panelů tím pádem zkrášlí na „Den D“ prezidentské nádvoří, kde pravidelně od svých dvou zvolení hřímá při svých vystoupeních prezident, ale také vrchní velitel ozbrojených sil, a nevoják Miloš Zeman. Vzpomínám s dojetím, jak si při své první vojenské přehlídce po svém prvním zvolení, za asistence šéfa protokolu, tento vyložený nevoják (duchem i tělem) zapochodoval před Hradní stráží. Nyní již raději nepochoduje. Co by na to asi řekl slavný voják Josef Švejk?
Patří asi k „vojenskému myšlení“, že se samotná podstata věcí, byť by byla sebenesmyslnější – nezpochybňuje. Občas zazní, tu a tam, nějaké ty hlasy (Zaorálek, Metnar), které tvrdí, že bychom měli odejít z vojenských misí, jež vykonáváme (bez souhlasu OSN) – zejména z Afghánistánu. Nejsou to výtky bezpodmínečné. Vždycky, když ale zazní siréna, na památku úmrtí českých vojáků, nemohu se ubránit pocitu, že na tom něco bude. Jsme tam podle článku 4, který se – tak nějak ze zvyku – nyní vysvětluje stále jako „prevence“.
Jak to řekl před měsícem pro deník Právo ministr obrany Lubomír Metnar? „Pokud dopadne dobře politické jednání a povede k vnitropolitické stabilitě Afghánistánu, tak by se bezpečnostní situace nemusela zhoršit.“ (…) „Jestliže dojde ke změnám a dojde třeba ke snížení počtu nebo ke stažení amerických vojáků, tak my na to budeme adekvátně reagovat. Pokud z Afghánistánu odejdou Američané, odejdeme také.“
Naše vojenské zastoupení, ať už si kdo říká co chce, je významné: pro náš vlastní pocit významu. Jaký je ten význam ale ve skutečnosti? Armáda, kdysi založená na tancích a vejtřaskách, už je dnes armádou profesionálů. Být nevojákem, není ostudné, vojna již není povinná. Z mužů se již v armádě prostě nedělají chlapi. A chlapi, tím se myslelo především „člověk s disciplínou“.
Protože disciplína, ta „na vojně musí bet“, jinak by si „nikdo nedělal z ničeho nic“. „Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.‘ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“
V Dejvicích v hospodě U Švejka, jen pár kroků od „genštábu“, se toho člověk dozví hodně. A nejen o armádě. Možná by tam občas měli zajít ti, co o armádě (jako nevojáci a umělci) dneska mluví. Panímáma, co tu nalejvá u pípy pivo jako křen, ta ví, jak se chlapům velí. Od ní by se mohl učit i nejeden generál.
Šok? Ne, tak to tehdy bylo… on si to možná opravdu myslel.
Bláznovství (bez) mocných a světová reálpolitika
Československo tehdy bylo patrně naposledy ve střední Evropě. Patřilo to k časům, kdy největším nepřítele nebyl Sovětský svaz, ani Spojené státy americké, ale minulost, zkrátka to, co vzniklo po 2. světové válce jako výsledek „mocenského rozdělení Evropy“, a co obvykle ještě dnes nazýváme: „studená válka“. Dohoda, která se zvolna rýsovala, přála nějakou chvíli intelektuálním avantýrám, podobně jako extravagantní koloběžka, na které se proháněla po dlouhých chodbách (ve dne v noci) jedna, nyní již zmoudřelá, ale tehdy především bláznivá, herečka.
Sověti, kteří s „lidskou tváří“ Michaila Gorbačova (a jeho ženou Raisou) dobývali srdce i mysl Západu, mluvili o „evropském domě“; tady jsme ale věděli, že potřebuje právě to „ukotvení“. Už jsme nechtěli být jen tou „křižovatkou Evropy“, po níž se šlape, ale „pevnou součástí Západu“.
Kdo s tím přišel první?
Představuji si, jak prezidentův mluvčí Michael Žantovský domlouvá Václavu Havlovi, aby již přestal na setkáním „kreslit různé klikyháky a elipsy“, ale začal raději přemýšlet racionálně, nikoliv pouze existenciálně. „Evropa, ta nás nechce, ale Američané, ti vědí, co chtějí,“ mohlo padnout někde u sklenky s výhledem na Prahu. Každopádně bylo jisté, že poradce a pozdější diplomat Žantovský, a později také nezbytný „muž při ruce“ Alexander Vondra, se zasloužili o to, že v NATO opravdu jsme. A že jsme rádi...
„Nejdřív NATO, potom EU,“ chtělo by se říct. Až budeme v NATO, lépe se nám bude s Američany vyjednávat, mysleli si mnozí, a někteří si to naivně možná myslí i dnes. Reálpolitika převládla nad blouzněním a bláznovstvím (bez) mocných. Podpisy pod smlouvu ale tehdy připojili lidé, od nichž by to člověk vůbec nečekal. Říkalo se tehdy v březnu 1999: „Už i Kato je teď v NATO!“ Což, pro nepamětníky, byla narážka na kreativní přezdívku, kterou Janu Kavanovi, tehdejšímu ministra zahraničí za ČSSD, dali v dávných dobách jako svému agentovi estébáci.
Fungování v pravěku: Kdo je uvnitř, kdo mimo, a kdo je dole?
Zatímco Varšavská smlouva byla zrušena k 31. březnu 1991, tedy rok poté, co Prahu navštívil Baker, NATO žije, nikoliv bez obtíží, stále dál. Říkalo se, v tom novém režimu „mladé demokracie“, že Varšavská smlouva, jež vznikla v roce 1955 v reakci na vstup západního Německa do NATO, byla uskupením „útočným“. Binární pojetí „pravdy a lži“ ale opomíjí fakt, že NATO vzniklo o šest let dříve, a jeho „vojenské poslání“ nemělo zdaleka jenom evropskou motivaci. Byla to především válka v Koreji, která v roce 1950 vypukla, že NATO přestalo mít pouze „civilní formát“. Ale to je již pravěk...
Ano, rozdíly mezi Varšavskou smlouvou a NATO tu vždy byly: celkovou výzbrojí efektivnější Američané neměli nikdy tolik konvenčních zbraní. A konflikty v Koreji a Vietnamu se nevedly jako válka atomovými zbraněmi. Tam se testovaly zbraně jiné (zjeména chemické: orange a napalm). Samotné pojetí NATO utvářelo cosi jako „americký deštník“, velení ale měli pod kontrolou vždy Američané, což vedlo i k rozmíškám při vystoupení Francie z vojenských složek, která toto řízení (za velkého Charlese de Gaulla) kritizovala.
Mít v uskupení na Západě více atomových mocností, jak tomu v případě Francie a Spojeného království bylo, bylo jistě technicky a diplomaticky obtížnější, než vazalství států na Východě, které se nemohly svou armádou té ruské vyrovnat; zde se ale také vystupovalo, zmiňme jen Albánii v roce 1968 (Jugoslávie neměla nikdy zájem); zde vznikaly zajímavé vojenské zbraňové projekty, za všechny radiolokátory RAMONA a TAMARA.
Jak ale správně poznamenal již dlouho po pádu „železné opony“ Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost, Američané vždy brali Evropu spíše jako svůj „protektorát“ - a to se vší dvojsmyslností ve významu: kulturně i vojensky.
Američané flexibilně využívali svých sil ve Vietnamu, mnohem více než v Evropě, zatímco někteří Evropané, propadlí malomyslnosti z Vietnamu, svůj vojenský kontingent přesouvali raději do severní Afriky, kde se jim náhle rozpadl jejich dosavadní svět (viz zničující dekolonizační válka Francie v Alžírsku). NATO, pravda, nikdy nenapadlo svého přímého spojence jako Varšavská smlouva, a myslím tu samozřejmě na srpen 1968, ale to již patří více do „národní mytologie“. Každopádně tu nešlo o „konvenční válku“, neboť nedošlo ani k té „válce občanské“. Na rozdíl od Maďarska o 12 let předtím.
Jaký je ale smysl pro NATO dnes? Zatímco nynější americký prezident Donald Trump o jeho účelu vážně pochybuje, snaží se v těchto dnech mnozí čeští politici i diplomaté, akcentovat význam uskupení. Hledají se (staro) nové hrozby, jako kdyby se vracela „studená válka“. Bojíme se (znovu) Ruska a ještě k tomu Číny. A potom, jsou tu ti islamisté… Ale, co, především: „Dlužník musí platit“.
„Americký deštník“ totiž není zadarmo, milé děti! Stojí ona bájná 2 procenta HDP. Na pondělním semináři k dvacetiletí NATO, jež organizovala ODS na čele s poslancem Pavlem Žáčkem, jsme si to mohli vyslechnout osobně. Ministr zahraničí Tomáš Petříček musel úpěnlivě vysvětlovat, že už se na to chystáme – v horizontu do roku 2024. To už ale asi nebude ve funkci…
Lpění na představě, že NATO může být tím, co kdysi bývalo, ale není jen otázkou, kdo komu co platí. Tedy z amerického pohledu: kup si letadla, já tě budu chránit! Jde zejména o jeho samotný účel. Na konci studené války se hledalo bez ustání jeho „nové naplnění“. Kdo hledá, najde. NATO se již přestalo používat k „obranným účelům“, kterým se neříkalo přímo „útočné“, ale ve vojenském termínu „preventivní“. Obyvatelé srbského Bělehradu si jistě myslí dosud své, když bývalý „filozof na trůně“ a vyhlášený „mírotvorce Havel“, jak si do té doby mysleli, náhle ještě před samotnou akcí 24. března 1999, souhlasil s tím, aby došlo k „humanitárnímu bombardování“ jejich města Bělehradu – a to vysloveně bez mandátu OSN – právě letadly NATO.
A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů. Ale na základě své osobní zkušenosti jsem stejně silně přesvědčen, že jen čas dovolí objektivně zhodnotit to, co se děje v těchto dnech v Jugoslávii a dopad na NATO.“
Účast našich jednotek v aliančním dresu odsouhlasil premiér Miloš Zeman, jenž byl tehdy u vládního kormidla. Jaká byla tehdy role Alexandra Vondry, blízkého Havlova poradce, jenž si prošel snad všemi klíčovými funkcemi v oněch letech: velvyslance v Americe, ministra obrany i senátora?
Že šlo o operaci, jež byla opět bez mandátu OSN není nutné dodávat: to, jaká to byla blamáž, dnes také víme.
Citujme klasika: Co by to bylo za vojáka bez disciplíny?
Ano, čas… je tomu již 20 let, co Česká republika vstoupila do NATO, a z umělecky založených lidí a nevojáků, se náhle stali militaristé tělem a duší. Již v pátek 1. března zahájil nezařazený senátor Pavel Fischer výstavu, jež stojí předpisově „v lajně“ hned před generálním štábem v Dejvicích: 20 let České republiky v NATO. Nebyl v tom sám, přišel i primátor Zdeněk Hřib a kardinál Dominik Duka (sic!). Za vojáky dorazil zástupce generálního štábu, generálmajor Jaromírem Zůna, to aby se neřeklo, že jeho nadřízený armádní generál Aleš Opata „nemá podřízené“. Senátor Fischer i primátor Hřib přestřihli pásku, k čemuž si senátor sundal i svůj apartní klobouk.
Výstava bude k zhlédnutí pouze do 12. března, kdy se přesune na Pražský hrad. Potom se prý vrátí. Dvaadvacet panelů tím pádem zkrášlí na „Den D“ prezidentské nádvoří, kde pravidelně od svých dvou zvolení hřímá při svých vystoupeních prezident, ale také vrchní velitel ozbrojených sil, a nevoják Miloš Zeman. Vzpomínám s dojetím, jak si při své první vojenské přehlídce po svém prvním zvolení, za asistence šéfa protokolu, tento vyložený nevoják (duchem i tělem) zapochodoval před Hradní stráží. Nyní již raději nepochoduje. Co by na to asi řekl slavný voják Josef Švejk?
Jak to řekl před měsícem pro deník Právo ministr obrany Lubomír Metnar? „Pokud dopadne dobře politické jednání a povede k vnitropolitické stabilitě Afghánistánu, tak by se bezpečnostní situace nemusela zhoršit.“ (…) „Jestliže dojde ke změnám a dojde třeba ke snížení počtu nebo ke stažení amerických vojáků, tak my na to budeme adekvátně reagovat. Pokud z Afghánistánu odejdou Američané, odejdeme také.“
Naše vojenské zastoupení, ať už si kdo říká co chce, je významné: pro náš vlastní pocit významu. Jaký je ten význam ale ve skutečnosti? Armáda, kdysi založená na tancích a vejtřaskách, už je dnes armádou profesionálů. Být nevojákem, není ostudné, vojna již není povinná. Z mužů se již v armádě prostě nedělají chlapi. A chlapi, tím se myslelo především „člověk s disciplínou“.
Protože disciplína, ta „na vojně musí bet“, jinak by si „nikdo nedělal z ničeho nic“. „Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.‘ A není to pravda? Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.“
V Dejvicích v hospodě U Švejka, jen pár kroků od „genštábu“, se toho člověk dozví hodně. A nejen o armádě. Možná by tam občas měli zajít ti, co o armádě (jako nevojáci a umělci) dneska mluví. Panímáma, co tu nalejvá u pípy pivo jako křen, ta ví, jak se chlapům velí. Od ní by se mohl učit i nejeden generál.
Žádné komentáře:
Okomentovat