Politická šaškárna! Proč vlají ve městě vlajky NATO? Jsme obsazeni? Ne, radnici jen ovládli aktivisté!

> politika > Česko > armáda > komentář vyšel na Globe24.cz dne 12. března 2019

V Praze jezdí dnes tramvaje s vlaječkami České republiky a NATO. Na Hradčanském náměstí stojí zase pro změnu vojenské transportéry. Byli jsme snad zase obsazeni? Ne, ačkoliv nejde o žádný v kalendáři zapsaný státní svátek, vlaječky i transportéry ale chtějí demonstrovat, že jsem „věrní spojenci“ až za hrob. Není to ale jen politická šaškárna?

Vyvěšování vlajky NATO jako „kulturní projev“

Chápu, že nová pražská radnice chce být „in“, takže po vyvěšování tibetské vlajky, máme dnes na tramvajích (v metru jsem nebyl, ale patrně i tam) vlaječky NATO. Musela to být složitá logistická akce, protože dosud jsem je nikde neviděl. Chvíli jsem ráno nevěřil svým vlastním očím: až později jsem zjistil, že za to může Praha Sobě a zejména starosta městské části Praha 7 Jan Čižínský, který se o to zasloužil. Patrně by mělo jít nějaký „kulturní projev“, protože vlaječky si pochvaluje i Hana Třeštíková, která má jinak v popisu práce zcela něco jiného, než „obranu a bezpečnost“.

Připomínáme si dnes 20. výročí vstupu do vojenské organizace, která zůstává pro mnoho Čechů symbolem bezpečí a ochrany. A jako takovou ji zřejmě mi většina lidí chápe. Jiní, kteří nejsou zas tak slyšet (i když bývalý místopředseda Josef Skála z KSČM se ráno ozval na České rozhlasu), by ale raději z NATO, jehož funkce za uplynulých 20 let významně proměnila, nejraději poslali k čertu.

Zastupuje radnice snad všechny občany, nebo jen jeho politické aktivisty, kteří rádio vyvěšují vlajky? Domnívám se, že je to sporné. Zdá se ale, že přichází doby, kdy se o něčem nemůže diskutovat, protože je to zkrátka tabu.

To, že si na Hradčanské náměstí vyjela ozbrojená vozidla, má podobnou úroveň. Ale tady by si jistě více uplatnil rys „kulturního projevu“. V době míru, kdy má člověk opravdu jiné starosti, než obdivovat vojenskou techniku, jsou od dnešního rána k vidění Pandury (ty si pamatuji jenom v souvislosti s nějakými úplatky), ale mne jako pro neznalce, také Dingo (vždycky jsem si myslel, že to je nějaký pes) a Iveco nebo ještě Humvee, jak si čtu na tweetu ministra obrany Lubomíra Metnara (ANO).

Ale berme to jako dobový folklór. Každý režim si potřebuje vytvořit své vlastní „svátosti“, a k nim se upínat. Proměna organizace NATO, z té „obranné vojenská“ z časů studené války, na tu tápající organizaci, která „neví, proti komu“ bojuje, je ale zřejmá. Dnes se tedy bojuje hlavně proti „hrozbě terorismu“, čímž se rozumí radikální islamismus. Právě proto se dnes na Pražský hrad nedostanete.

Nenápadný půvab militarizace ducha a jeho hodnoty

Při dopolední „vernisáži“, protože vozidla a další bojová technika včetně „ručního protiraketového systému“ RBS 70, jsou součástí výstavy, ovšem nechyběl ani náčelník generálního štábu Aleš Opata. Inu, při takové příležitosti je dobré, když jsou všichni nastoupení. Proč ale dělat z Hradčanského náměstí rovnou nějaký vojenský „buzerák“? Děti a rodiny si ale jistě přijdou v odpoledních hodinách na své: „Tati, ukaž mi, jak střílí rakety!“ Není nad výchovu vlastním příkladem. Má to zkrátka svůj neodolatelný půvab.

Vedle projevů, kterých se dnes dočkáme na Pražském hradě, kam přijeli i tři „spřátelení“ prezidenti Polska, Maďarska a Slovenska (to ale ještě za Vladimíra Mečiara tehdy v NATO nebylo), se dočkáme i projevů těch, kteří si dnes v podvečer budou dávat v Černínském paláci i nové medaile. Titpuji, že by to mohla být „tetička z Ameriky“ Madelaine Allbrightová, rozená Marie Jana Körbelová, bývalá ministryně zahraničních věci Spojených států amerických, která v poslední době mluví všude, kde jí to (zatím) umožní. Bezpochyby to bude jistě i Alexandr Vondra, bývalý ministr, velvyslanec a senátor, jenž se o vstup rovněž zasloužil mírou vrchovatou. A další? Necháme se večer překvapit…

Bývalý ministr a čerstvě i kandidát do Evropského parlamentu (ne nevolitelném místě, ovšem) Vondra, neopomněl zdůraznit k dnešnímu dni, že jsme do NATO vstoupili nikoliv proto, že bychom chtěli okouzlit „velikostí armády“, nýbrž proto, že naše úsilí o členství bylo profilováno „hodnotově“. Nevím, jak pan Vondra, ale obávám se, že mu každý voják řekne, že dnes – oproti době, kdy jsme byli členy Varšavské smlouvy – došlo fakticky k „likvidaci armády“, neboť se už o žádné „velikosti“ ani nedá mluvit, není ani „povinná vojenská služba“, a navíc jsme naprosto závislí na „vnější ochraně“.

Ale jak se říká: „I malý kašpárek dokáže udělat divadlo!!“ A tohle jako národ, jenž, jak kdysi trefně napsal český historik Jan Tesař, vznikl na „prknech biedermaieru“. Divadlo, to opravdu, ale opravdu umíme. Ano, řečeno lidově, to je ta správná česká šaškárna! Nebylo by lepší, kdyby místo poblázněných oslav proběhla nějaká otevřená diskuse o stávající roli NATO? Nechtěl náhodou americký prezident Donald Trump nedávno NATO zrušit?

„Humanitární bombardování“ a přimknutí ke „strýčkovi Samovi“

A když jsme u těch „hodnot“, stojí za to si připomenout, co řekl v předvečer 20. výročí prezident Miloš Zeman, který měl patrně včera „slabší chvilku“, když pro ČTK pravil něco o tom, jak jsme před lety jako „mladá ucha“ chovali, když jsme byli v NATO „asi tři neděle“. Není to pro něj právě hezká vzpomínka.

Podle něj by nebylo „úplně normální“, abychom tehdy v roce 1999 na jaře „humanitární bombardování“ Jugoslávie tehdejšími letadly NATO „jako jediná země vetovali“. Aha, a co je tedy „hodnotově“ normální? „Držte hubu a krok,“ říkávali mi na vojně v v časech, kam bychom se již vrátit nechtěli.

Prezident Zeman má aspoň tu úroveň, že s „určitým odstupem“ to „považuje za chybu“. „Domnívám se, že to byl akt určité mocenské arogance,“ míní dnes, a já nevím, co myslel tím adverbiem „určité“. Ten odstup je 20 let a to bombardování byl jasný projev nejen arogance moci, ale i nadvlády nad světem, jehož se USA dopouštějí všude tam, kde se rozhodnou někoho „učit demokracii“.

Ten poslední Trump je alespoň tak upřímný, že o tom dokáže nahlas pochybovat. Američané odchází z Afghánistánu, brzy také ze Sýrie. Opravdu budou chránit střední Evropu, když se k Americe tak „těsně přimkne“. Dějiny nás přesvědčili, že to Evropané nebyli, proto nyní věříme „strýčkovi Samovi“. Jejich přejezdy přes naše území vyvolávají méně emocí, než výstavba nějaké té základny.

Zajímavé, jak všichni zdůrazňují, že hlavní současnou rolí NATO je přece „boj proti terorismu“. Jak chcete, prosím, bojovat proti terorismu, který spočívá na „sebeobětování“ útočníka: v kavárně, na náměstí, nebo před branami vojenských objektů?

To, že po vyčerpávající intervenci v Afghánistánu chtějí Američané z této země odejít, a domluvit to nějak s Tálibánem (v překladu Učedníky božími), není výsledkem žádného „mnichovského komplexu“, ale výsledkem pochopení, že už opravdu nevědí, jak dál. Jsou tam bez mandátu OSN, stejně jako my. Neměli bychom o této „proměně NATO“ uvažovat méně devótně?

My ale v boha nevěříme, i když chodí na podobná setkání i arcibiskup pražský a kardinál Dominik Duka, který jistě přispěchá s nějakou tou mší za „české oběti“ v Afghánistánu. Kardinál Duka by se měl raději věnovat „vlastním obětem“, protože papež František míní, že „zneužívání dětí“ kněžími, je přece dílo Satanovo. A v boji proti Satanovi se přece musí bojovat stejně, jako tomu bylo kdysi s komunistickým Zlem.

Každá doba má své tance, a zatímco na Evropskou unii (EU), jejíž hodnoty se zpochybňují až do nejvyšších mocenských pater, NATO všichni milují. Čím to je, čím to je? Až tu nějaká skutečná diskuse o úloze vojenských složek a organizací v našem regionu opravdu bude, přijďte mi říct!