> politika > brexit > Velká Británie> text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 11. dubna 2019.
Brexit znamená hledání nepřátel - něco, co Carl Schmitt pochopil až příliš dobře. V této horečnaté atmosféře není žádným překvapením, že myšlenky německého právního teoretika Carla Schmitta jsou znovu módní, píše britský liberálně-levicový magazín The New Statesman.
Kolik nepřátel máš, tolik máš cti? Velký návrat teorie nepřítele!
Dne 29. července 2018, k výročí narozenin diktátora Benita Mussoliniho, zveřejnil italský ministr vnitra Matteo Salvini na svém twitteru slova: „tanti nemici, tanto onore“ („kolik nepřátel, tolik cti“). Mělo toto notoricky známé motto fašistického diktátora nějaký význam? Salvinimu se dostalo kritiky, od novinářů a opozičních politiků, a mnozí to dokonce považovali za „znepokojující znamení“ plíživého návratu fašismu do italské politiky, píše The New Statesman.
Stejný postoj, při němž se vyvyšují nepřátelé, ať už jde o liberály, imigranty nebo „kulturní marxisty“, lze dnes vidět doslova na celém světě, protože domácí politika je stále více polarizovaná. Neudiví proto, když v této horečnaté atmosféře není žádným překvapením, že myšlenky německého právního teoretika Carla Schmitta jsou, jak napsal nedávno deník Financial Times, „znovu módní“.
Německý právní teoretik Carl Schmitt (188-1985), oslavovaný učenec, uznávaný a neúprosný nacistický stoupenec a sympatizant Mussoliniho, viděl politiku jako „neustálý boj mezi válčícími frakcemi“. Nepřátelé – skuteční nepřátelé, ti, kteří by tě rádi viděli mrtvého - jsou pro politické identity nezbytné, myslel si Schmitt. Pokud by neexistovaly, musely by být vynalezeny. „Řekněte mi, kdo je váš nepřítel, a já vám řeknu, kdo jste,“ tvrdil. „Bez nepřátel, opakoval, nejsme ničím,“ píše magazín.
Schmittův antisemitismus byl po celá desetiletí po druhé světové válce důvodem, že mu nikdy nebylo dovoleno znovu vyučovat na německých univerzitách. Ale od roku 1985, kdy ve věku 97 let zemřel, Schmittovy postavení nebývale vzrostlo. Podle Jana-Wernera Müllera, profesora politiky na Princetonské univerzitě, byl Schmitt „nejbrilantnějším nepřítelem liberalismu ve dvacátém století“. „Skutečnou starostí dnes ale není jeho rehabilitace, k ní již dávno došlo, nýbrž jeho současný význam,“ míní Samuel Earle.
Ani dobro se zlem, ani krása s ošklivostí, ale odvěká bitva mezi přítelem a nepřítelem
Schmittova nejvlivnější prací byla pravděpodobně Der Begriff des Politischen (Pojem politična), krátký esej, jenž se stal „trvalým dědictvím, uznávaným jako jeden z nejdůležitějších prvků moderního politického myšlení“. V roce 1932, rok před tím, než vstoupil do nacistické strany, vychází Schmittův jeho esej z jednoduchého předpokladu: „Je-li definující rozdíl v morálce mezi dobrem a zlem, v estetice mezi krásou a ošklivostí a v ekonomii mezi ziskovým a nerentabilním, co pak je určující rozdíl v politice?“
„Schmittova odpověď nebyla pro nadějného nacistu nijak zvlášť ohromující, ale odhodlání, jak připomíná autor, se kterým se jí držel - a hloubky, do nichž ji usazoval - dodnes rezonují,“ píše Earle. „Specifickým rozdílem, který lze snížit politickými akcemi a motivy, je rozdíl mezi přítelem a nepřítelem,“ prohlásil ve své době Schmitt. Jeho antidemokratický kolega, dekorovaný voják a spisovatel Ernst Jünger později, co následovala, když „důl, tiše exploduje“.
Pro Schmitta byl přítel-nepřítel integrální antitezí, dokonce vůči samotné politice i „existenciální“. V čem byl existenciální? Bylo tomu ve třech významech: nepřítel musel být „existenciálně něco jiného a mimozemského“; protiklad takového nepřítele byl podstatou identity; a v implicitním boji, který následoval, tito nepřátelé představovali existenciální hrozbu. „Přítel, nepřítel a bojové koncepty dostávají svůj skutečný význam právě proto, že odkazují na skutečnou možnost fyzického zabíjení,“ napsal Schmitt. Válka tedy byla pro něho nutně „vždy přítomnou možností“.
Je brexit pouze dychtivá nostalgie po minulosti? Nepřátelé se přitahují
Vzhledem k tomu, že válečná rétorika dnes v Británii upadá, je často diagnostikována jako příznak brexiterské „dychtivé nostalgie za minulost Británie“. „Schmittovo dílo však ukazuje, že válka slouží jinému účelu v politické představivosti: spojuje lidi dohromady a přináší s sebou smysl pro smysl a sounáležitost,“ píše The New Statesman. Válka vytváří soudržnou identitu, v níž existuje nepřítel, stejně jako existujeme my.
Tato metodologická fantazie je vrozena často nacionalistickým hnutím. Imigrace je v jazyce předávána jako „invaze“. Vnitřní odpůrci jsou vzápětí napadáni z důvodu „zrady“. „Ostatní nepřátelé, včetně levičáků a menšin, jsou chápáni jako lidé, kteří chtějí zničit národ,“ poznamenává autor textu. Existují k tomu dobré příklady. V Maďarsku jméno premiéra Viktora Orbána a jeho strany Fidesz evokuje latinské fides; věrnost nebo loajalitu. Při své slavnostní inauguraci vzal bývalý vojenský kapitán Jair Bolsonaro brazilskou vlajku a prohlásil, že „nikdy nebude červená, ledaže je naše krev potřebná k tomu, aby byla žlutá a zelená“.
Ve světě, kde jsou silná společenská pouta a pocity sounáležitosti prchavé, poskytují „psychologické jistoty války“ perverzní úlevu. Schmitt viděl podobné odcizení, jež sužovalo jeho vlastní dobu, ve své víře, že „na vině je liberalismus“. Jeho myšlenky rezonovaly s levicovými mysliteli, od Waltera Benjamina až po Slavoje Žižka, a chválil Marxe za jeho rozdělení na „přátele a nepřátele“ ve využití boje buržoazie a proletariátu. Jeho zaměření na zahraniční hrozby však zajistilo, že Schmittovi přirození dědicové jsou dnes téměř všichni napravo.
Schmitt napadl liberální „vystoupení proti političnu“. Rozptýlený diktát, že „už nesmějí být problémy politické , nýbrž pouze organizačně-technické a ekonomicko-sociologické“, předpověděl zhruba o padesát let dříve diplomovou práci amerického politologa Francise Fukuyama a jeho Konec dějin, ovšem bez optimismu konce století. Schmitt věřil, že ve světě, kde jsou „nepřátelé zakázáni, by války byly mnohem horší“.
Schmittova vlastní nacistická strana teorii, že „války by byly horší, kdyby národy neměly nepřátele“ nakonec vyvrátila, i když liberálně vedený jaderný věk vyhrožoval, že jeho myšlenku potvrdí. Schmittova kritika duplicity liberalismu je však stále aktuální. Schmitt vyložil „zjevný podvod“ těch, kteří prohlašují vedení války za „nelidskost války“.
„Nejhorší zmatek vyvstává,“ varoval Schmitt, „když jsou pojmy jako spravedlnost a svoboda používány k legitimizaci vlastních politických ambicí a diskvalifikaci nebo demoralizaci nepřítele.“ „Politika pro něj nebyla jen místem pro odborníky,“ připomíná The New Statesman.
Liberálové skutečně podle Schmittova názoru tvrdili, že politika je „morální nebo racionální statek“ - oba se stávají identickými - , stejně jako když si vojenský generál mohl „nárokovat převahu, jen aby získal výhodu v boji“. Politika se dnes snaží zakrývat svoji válečnickou povahu. „Kdo chce lidstvo chtít podvádět, činí tak,“ napsal Schmitt. Dnes je to stejný cynismus, který cupuje pojmy jako „politická korektnost“ nebo „tolerantní levice“ či „bojovníci za sociální spravedlnosti“, jež obsahují implicitní konotace pokrytectví - což naznačuje, že Schmittova podezření jsou stále široce sdílené.
To, co Schmitt viděl - a čemu ve svém antisemitismu podlehl - je přitažlivost nepřátel. V jiném slova smyslu, než jak se to děje v ekonomické nebo sociální sféře, vtlačuje životu skutečný význam. Pro Schmitta je „celý život lidské bytosti bojem a každá lidská bytost je symbolicky bojovníkem“. Schmittovu návnadu, s jakou jsou dnes tyto myšlenky rozvíjejí, můžeme dnes vidět všude, od popularity profesora Jordana Petersona nebo herce a komika Joe Rogana, oněch pseudointelektuálů, tvrdí Samuel Earle, kteří vidí svět, ve kterém člověk (a jsou to téměř vždy muži) musí bojovat sami za sebe.
Nacionalismus nezná hranic, a všichni nacionalisté mluví stejným jazykem
„V nynějším brexitu lze nalézt mnoho věcí, ale je to částečně také hledání nepřátel. Existuje tu rozšířený pocit, že se britská společnost stala sterilní a oslabenou. Brexit měl šanci obnovit tuto moc. Evropská unie (EU) byla pro tuto náladu dokonalou fólií; vytvořená správným způsobem, představoval tři nepřátele v jednom: staré kontinentální soupeře, jmenovitě Německo a Francii; přistěhovalce se zlými úmysly; a elitní byrokracii, jež nepřísluší k žádnému národu,“ píše novinář Earle.
Během referenda, všichni tito „nepřátelé“ - lákavě zabalení uvnitř jediné instituce - ztělesňovali všechny ty „divoké, existenciální hrozby“. EU byla přirovnána k Hitleru 2.0, východní Evropané a uprchlíci se stali potenciálními teroristy ISIS, a dokonce i ty nejcennější národní tradice byly ohroženy zničením z Bruselu. „Evropská unie vám zabije váš šálek čaje,“ ječel jeden inzerát Facebook stoupenců odchodu z EU.
Brexit je často zobrazován jako „zvláštní britské utrpení“ - jakási „post-císařská melancholie“, všudypřítomná „nostalgie světové války“, ale i jako „klam velkoleposti“ - v němž pravicový populismus „urovnává svět“. „Ale brexit je vlastně více Schmittish než samotní Britové. Vychází z posedlosti suverenitou, agresivního potvrzení identity a láskyplné války s existenciálními nepřáteli.
Tato politika trápí každý národ, a proto brexit - i přes své solipsistické vlastenectví - nachází takovou odezvu v zahraničí, ať už u Salviniho, Trumpa nebo u Alternative für Deutschland,“ soudí autor.
„Opravdu, nacionalismus nezná hranic, a všichni nacionalisté mluví stejným jazykem. Možná, že to byl Schmitt, který jim napsal scénář,“ uzavírá autor Samuel Earle v posledním vydání britského magazínu The New Statesman.
Kolik nepřátel máš, tolik máš cti? Velký návrat teorie nepřítele!
Dne 29. července 2018, k výročí narozenin diktátora Benita Mussoliniho, zveřejnil italský ministr vnitra Matteo Salvini na svém twitteru slova: „tanti nemici, tanto onore“ („kolik nepřátel, tolik cti“). Mělo toto notoricky známé motto fašistického diktátora nějaký význam? Salvinimu se dostalo kritiky, od novinářů a opozičních politiků, a mnozí to dokonce považovali za „znepokojující znamení“ plíživého návratu fašismu do italské politiky, píše The New Statesman.
Německý právní teoretik Carl Schmitt (188-1985), oslavovaný učenec, uznávaný a neúprosný nacistický stoupenec a sympatizant Mussoliniho, viděl politiku jako „neustálý boj mezi válčícími frakcemi“. Nepřátelé – skuteční nepřátelé, ti, kteří by tě rádi viděli mrtvého - jsou pro politické identity nezbytné, myslel si Schmitt. Pokud by neexistovaly, musely by být vynalezeny. „Řekněte mi, kdo je váš nepřítel, a já vám řeknu, kdo jste,“ tvrdil. „Bez nepřátel, opakoval, nejsme ničím,“ píše magazín.
Schmittův antisemitismus byl po celá desetiletí po druhé světové válce důvodem, že mu nikdy nebylo dovoleno znovu vyučovat na německých univerzitách. Ale od roku 1985, kdy ve věku 97 let zemřel, Schmittovy postavení nebývale vzrostlo. Podle Jana-Wernera Müllera, profesora politiky na Princetonské univerzitě, byl Schmitt „nejbrilantnějším nepřítelem liberalismu ve dvacátém století“. „Skutečnou starostí dnes ale není jeho rehabilitace, k ní již dávno došlo, nýbrž jeho současný význam,“ míní Samuel Earle.
Schmittova nejvlivnější prací byla pravděpodobně Der Begriff des Politischen (Pojem politična), krátký esej, jenž se stal „trvalým dědictvím, uznávaným jako jeden z nejdůležitějších prvků moderního politického myšlení“. V roce 1932, rok před tím, než vstoupil do nacistické strany, vychází Schmittův jeho esej z jednoduchého předpokladu: „Je-li definující rozdíl v morálce mezi dobrem a zlem, v estetice mezi krásou a ošklivostí a v ekonomii mezi ziskovým a nerentabilním, co pak je určující rozdíl v politice?“
„Schmittova odpověď nebyla pro nadějného nacistu nijak zvlášť ohromující, ale odhodlání, jak připomíná autor, se kterým se jí držel - a hloubky, do nichž ji usazoval - dodnes rezonují,“ píše Earle. „Specifickým rozdílem, který lze snížit politickými akcemi a motivy, je rozdíl mezi přítelem a nepřítelem,“ prohlásil ve své době Schmitt. Jeho antidemokratický kolega, dekorovaný voják a spisovatel Ernst Jünger později, co následovala, když „důl, tiše exploduje“.
Je brexit pouze dychtivá nostalgie po minulosti? Nepřátelé se přitahují
Vzhledem k tomu, že válečná rétorika dnes v Británii upadá, je často diagnostikována jako příznak brexiterské „dychtivé nostalgie za minulost Británie“. „Schmittovo dílo však ukazuje, že válka slouží jinému účelu v politické představivosti: spojuje lidi dohromady a přináší s sebou smysl pro smysl a sounáležitost,“ píše The New Statesman. Válka vytváří soudržnou identitu, v níž existuje nepřítel, stejně jako existujeme my.
Ve světě, kde jsou silná společenská pouta a pocity sounáležitosti prchavé, poskytují „psychologické jistoty války“ perverzní úlevu. Schmitt viděl podobné odcizení, jež sužovalo jeho vlastní dobu, ve své víře, že „na vině je liberalismus“. Jeho myšlenky rezonovaly s levicovými mysliteli, od Waltera Benjamina až po Slavoje Žižka, a chválil Marxe za jeho rozdělení na „přátele a nepřátele“ ve využití boje buržoazie a proletariátu. Jeho zaměření na zahraniční hrozby však zajistilo, že Schmittovi přirození dědicové jsou dnes téměř všichni napravo.
Schmitt napadl liberální „vystoupení proti političnu“. Rozptýlený diktát, že „už nesmějí být problémy politické , nýbrž pouze organizačně-technické a ekonomicko-sociologické“, předpověděl zhruba o padesát let dříve diplomovou práci amerického politologa Francise Fukuyama a jeho Konec dějin, ovšem bez optimismu konce století. Schmitt věřil, že ve světě, kde jsou „nepřátelé zakázáni, by války byly mnohem horší“.
Schmittova vlastní nacistická strana teorii, že „války by byly horší, kdyby národy neměly nepřátele“ nakonec vyvrátila, i když liberálně vedený jaderný věk vyhrožoval, že jeho myšlenku potvrdí. Schmittova kritika duplicity liberalismu je však stále aktuální. Schmitt vyložil „zjevný podvod“ těch, kteří prohlašují vedení války za „nelidskost války“.
„Nejhorší zmatek vyvstává,“ varoval Schmitt, „když jsou pojmy jako spravedlnost a svoboda používány k legitimizaci vlastních politických ambicí a diskvalifikaci nebo demoralizaci nepřítele.“ „Politika pro něj nebyla jen místem pro odborníky,“ připomíná The New Statesman.
Liberálové skutečně podle Schmittova názoru tvrdili, že politika je „morální nebo racionální statek“ - oba se stávají identickými - , stejně jako když si vojenský generál mohl „nárokovat převahu, jen aby získal výhodu v boji“. Politika se dnes snaží zakrývat svoji válečnickou povahu. „Kdo chce lidstvo chtít podvádět, činí tak,“ napsal Schmitt. Dnes je to stejný cynismus, který cupuje pojmy jako „politická korektnost“ nebo „tolerantní levice“ či „bojovníci za sociální spravedlnosti“, jež obsahují implicitní konotace pokrytectví - což naznačuje, že Schmittova podezření jsou stále široce sdílené.
To, co Schmitt viděl - a čemu ve svém antisemitismu podlehl - je přitažlivost nepřátel. V jiném slova smyslu, než jak se to děje v ekonomické nebo sociální sféře, vtlačuje životu skutečný význam. Pro Schmitta je „celý život lidské bytosti bojem a každá lidská bytost je symbolicky bojovníkem“. Schmittovu návnadu, s jakou jsou dnes tyto myšlenky rozvíjejí, můžeme dnes vidět všude, od popularity profesora Jordana Petersona nebo herce a komika Joe Rogana, oněch pseudointelektuálů, tvrdí Samuel Earle, kteří vidí svět, ve kterém člověk (a jsou to téměř vždy muži) musí bojovat sami za sebe.
Nacionalismus nezná hranic, a všichni nacionalisté mluví stejným jazykem
„V nynějším brexitu lze nalézt mnoho věcí, ale je to částečně také hledání nepřátel. Existuje tu rozšířený pocit, že se britská společnost stala sterilní a oslabenou. Brexit měl šanci obnovit tuto moc. Evropská unie (EU) byla pro tuto náladu dokonalou fólií; vytvořená správným způsobem, představoval tři nepřátele v jednom: staré kontinentální soupeře, jmenovitě Německo a Francii; přistěhovalce se zlými úmysly; a elitní byrokracii, jež nepřísluší k žádnému národu,“ píše novinář Earle.
Během referenda, všichni tito „nepřátelé“ - lákavě zabalení uvnitř jediné instituce - ztělesňovali všechny ty „divoké, existenciální hrozby“. EU byla přirovnána k Hitleru 2.0, východní Evropané a uprchlíci se stali potenciálními teroristy ISIS, a dokonce i ty nejcennější národní tradice byly ohroženy zničením z Bruselu. „Evropská unie vám zabije váš šálek čaje,“ ječel jeden inzerát Facebook stoupenců odchodu z EU.
Brexit je často zobrazován jako „zvláštní britské utrpení“ - jakási „post-císařská melancholie“, všudypřítomná „nostalgie světové války“, ale i jako „klam velkoleposti“ - v němž pravicový populismus „urovnává svět“. „Ale brexit je vlastně více Schmittish než samotní Britové. Vychází z posedlosti suverenitou, agresivního potvrzení identity a láskyplné války s existenciálními nepřáteli.
Tato politika trápí každý národ, a proto brexit - i přes své solipsistické vlastenectví - nachází takovou odezvu v zahraničí, ať už u Salviniho, Trumpa nebo u Alternative für Deutschland,“ soudí autor.
„Opravdu, nacionalismus nezná hranic, a všichni nacionalisté mluví stejným jazykem. Možná, že to byl Schmitt, který jim napsal scénář,“ uzavírá autor Samuel Earle v posledním vydání britského magazínu The New Statesman.
Žádné komentáře:
Okomentovat