Sestup politického Mozarta

> politika > Francie > komentář vyšel v Mladé frontě Dnes, dne 13. května 2019.

Zdá se, že francouzský prezident Emmanuel Macron definitivně skončil jako z nebes seslaný božský Jupiter a skončil patrně i jeho proklamovaný „nový svět“. Stačily k tomu dva roky, po které je u moci.

V ulicích francouzských měst se od loňského podzimu vyrojili všudypřítomní mravenci, kteří sobotu co sobotu jako „žluté vesty“neúnavně manifestují. Ne, prezident Macron nemá příliš důvodů slavit. Bilance dvou let sice ještě není bilancí pětiletou, přesto oproti roku předchozímu, zatíženému ještě triumfálním vítězstvím 5. května 2017, se změnilo téměř vše. Jaká je skutečná bilance? Spíše neblahá. Popularita mu klesla na 26 %.

Nejmladší prezident Francouzské republiky, zdá se, viděl již dříve zblízka, co jeho zemi chybí: ne náhodou byl od roku 2012 zástupcem generálního sekretáře pro ekonomiku přímo v Elysejském paláci a po dobu následujících dvou let, 2014 až 2016, ministrem hospodářství.

Jako takový se podílel hned na několika reformách ještě za svého předchůdce Françoise Hollanda, což mu bývá přičítáno na vrub. Pravda, za Macrona poklesla nezaměstnanost (z 9,6 na 8,8 %), lehce se objevil malý stabilizovaný růst na 0,3 % (v 1. čtvrtletí roku 2017 0,8 %). Není to ale málo?

V duchu reforem chtěl přece Macron nabourat zásadně konzervativní stereotypy „žáruvzdorných Galů“, jak se vyslovil ve svém vystoupení loni v Dánsku, oproti „luteránskému lidu“zvyklému na transformace posledních desetiletí. To vypadá od „mladého Mozarta“Elysejského paláce stále jako cosi, co tu nebylo. Moc se mu to však nepovedlo. Ano, Macron se zdál přinést liberalismus ekonomický, kulturní, ale méně již politický.

Zvítězí, kdo vydrží?

Proklamovaná otevřenost vedená jeho půvabem jedničkáře byla novým rysem, zvláště když uměl odkazovat i na historické paralely, jež nezačaly Francouzskou revolucí.

Snaha povznést prezidentský status na vyšší (monarchistickou) úroveň nad „normálního“(Hollande) nebo „hyperaktivního“(Sarkozy) prezidenta mu vynesla zaujetí, brzy však také posměch. Jeho propad ve výzkumech veřejného mínění v zásadě kopíruje propad jeho dvou předchůdců. Působí neméně dramaticky.

Nejvíce prezident narazil ve chvíli, kdy měl předvést skutečně pevnou metodu řízení. Nejprve se uchýlil do státnického mlčení, aby vzápětí překvapil přemírou komunikace za každou cenu. Macron jako člověk, jemuž nelze upřít talent (ne nadarmo chodil do divadelních kurzů, kde potkal svou budoucí ženu, o 24 let starší učitelku Brigitte), vyvolával stále častěji dojem, že i přes velkou snahu je jen „prezidentem bohatých“a jako takový živým symbolem hlubokého příkopu, jaký odděluje „elity a lid“.


To nenažene ani pokusem o tříměsíční „národní rozpravu“, jež měla být odpovědí na hnutí „žlutých vest“a skončila koncem dubna jeho majestátní tiskovou konferencí ve stylu Charlese de Gaulla, ani několikerým mea culpa. Má to půvab, ale na věci to nic nemění – zvlášť když tvrdí, že ve svém úsilí polevit nehodlá.

K tomu ovšem, aby se lidu přiblížil, opravdu nestačí zrušit Národní školu administrativy (ENA), z níž sám vzešel. Nestačí být milionářem od Rothschilda, abyste získali obdiv. Premiér Edouard Philippe, jenž podobně jako Macron tkví svými kořeny v literatuře, zatím nedokázal množství Macronových verbálních ohňostrojů převést v reálnou politiku. Ta navíc po dramatických odchodech vypadá spíše kakofonně.

Macron vyvolával stále častěji dojem, že i přes velkou snahu je jen „prezidentem bohatých“.

Na to, abyste mohli něco udělat, nestačíte nikdy sami, ani se svou výjimečností, jež bývá u Macrona skloňována pravidelně s jeho arogancí. A Macronův tým je po dvou letech tentam.

Mladý muž v Elysejském paláci dokázal poslat lusknutím prstu do důchodu vzpurného armádního generála Pierra de Villierse, náčelníka generálního štábu, se zavřenýma očima se zbavit nepohodlných ministrů spravedlnosti Françoise Bayroua i ministryně pro evropské záležitosti Marielle de Sarnezové z Demokratického hnutí (MoDem), kteří přesto tvoří křehkou alianci s jeho Republikou na pochodu (LREM).

Dopustit odchod i dalších dvou ministrů, Géralda Collomba a Nicolase Hulota, kteří na svých ministerstvech vnitra a ekologie zosobňovali morální autoritu i osobnostní inovaci, vypadalo chvíli jako umíráček „nového světa“, jejž Macron slíbil.

Obměny jsou jistě běžnou součástí provozu, ale odchod celkem 17 poradců, kteří stáli Macronovi nejblíže po celou dobu jeho kampaně, svědčí o tom, že nastává cosi, co se skloňuje pravidelně s hnutím „žlutých vest“, jež nedává Macronovi spát. Jeho tým se dostal do stadia vyčerpanosti, chvíli vypadal zcela opuštěný: ne, zbývá mu přece jenom ještě střapatá mluvčí Sibeth Ndiayeová! Ne, není třeba jistě více hledat blízké ochránce, kteří zajišťovali jeho fyzický komfort, jak činil při Macronovi jeho kontroverzní bodyguard Alexander Benalla, podezřelý nejen z násilí, ale i jiných machinací.

Nastává skutečně v Elysejském paláci druhé dějství? Hnutí „žlutých vest“zatím předvedlo dějství 25, a byť počet manifestantů v posledních týdnech oproti nástupu loňského podzimu klesá, ještě neřekli poslední slovo. Zvítězí ten, kdo vydrží? Nebo ten nejlepší?

Když nezbývá nikdo, ještě se můžete obrátit ke klasikům. „Je lepší být milovaný, nebo obávaný, či se bát, že budete milováni?“ptá se mladý florentský vladař. Ne, to nesouvisí s aférou Benalla. „Je třeba najít odvahu mlčet a být trochu obávaný. I když nebudete právě milováni, je to podmínkou k tomu, abyste byli respektováni,“míní Machiavelli ve svém slavném Vladaři.