Zabít Evropu? Ne, změna přijde zevnitř! Krajní pravice má jen prázdnou rétoriku, nemá ale plán, co dál...

> politika > pravice > Evropská unie > text vyšel na EuroZprávy.cz, dne 7. května 2019.

Krajní pravice v Evropě chce mnohem více Evropskou unii (EU) vstřebat, než ji zabít. Namísto odchodu z ní, jak se o to pokouší Spojené království, se pravicové strany snaží spíše o změnu zevnitř, píše americký magazín The Atlantic.

Vystoupení z eurozóny? Vystoupení z EU? Ne hned! Nejdříve EU opravit...
Před volbami do Evropského parlamentu, které se konají v tomto měsíci, prosazuje krajně pravicová a populistická Alternative für Deutschland (AfD) opuštění eurozóny a potenciálně možná i celou Evropská unie.
Před několika lety bylo díky rozhodnutí stranického hlasování do této politické platformy v roce 2019 zahrnuto i rozhodnutí, tzv. dexit, tedy vystoupení Německa z Evropské unie, jež bude podle nich závislé na tom, zda EU přistoupí na požadavky významných reforem, a to včetně rozpuštění Evropského parlamentu, či nikoliv. Na tom není nic divného.
Konec konců, AfD byla založena v roce 2013, podobně jako jiná podobná hnutí z celé Evropy , zejména proti euru. Zčásti se jim podařilo zviditelnit se do té míry, že dosáhli volebních výšin, a to zčásti tím, že se prezentovali jako nepřátelé tohoto rozhodnutí. 

„Mezi dnešními krajně pravicovými a populistickými stranami je tato část platformy AfD spíše výjimkou než pravidlem,“ píše Emily Schulteisová v americkém magazínu. Vůdci jiných stran, jako je dnes Marine Le Penová, předsedkyně francouzského Národního sdružení (RN) nebo Matteo Salvini z italské Ligy, se snaží upevnit svou domácí podporu a posílit svou vážněji i v mezinárodním měřítku tím, že změnili svou melodii, co se týče Evropské unie. Namísto toho, že by mluvili neustále o referendu o členství v EU nebo o společné evropské měně, obhajují spíše „Evropu národů“ a pragmatičtější změnu „zevnitř“.
To přimělo představitele AfD k tomu, aby si uvědomili, že kampaň s dexitem není zdaleka tak volitelná, jak tomu bylo kdysi. Strana nyní, podobně jako ostatní, také hovoří o „Evropě národů“ a její spoluzakladatel Alexander Gauland zdůrazňuje, že AfD vidí odchod z EU jako tu poslední možnost a raději ji chce „opravit“ než „zrušit“ .
Konečný cíl německé AfD a dalších evropských stran samozřejmě zůstává stejný: vrátit více rozhodovací pravomoci z EU na národní úroveň, zejména pokud jde o politiku, jež se týká uprchlíků a migrace. Kdyby se uskutečnilo to, co tyto strany prosazují, byla by EU zbavena jednoho ze svých nejzákladnějších směřování - po desetiletích integrace a směřování ke „stále užší unii“ by se trajektorie Evropy vrátila zpět k bodu, odkud vyšly, totiž ke starání se pouze o sebe samy.
Nejbližší cíl krajní pravice? Stát se legitimními politiky. A potom?
„Nikdo z nich už nechce vypadat jako blázniví pravicoví populisty - všichni chtějí vypadat jako seriózní politici, kteří představují hlavní pravicovou stranu své země,“ říká magazínu Catherine Fieschi, výkonná ředitelka Counterpointu, londýnského think-tanku. „Všichni opustili agitování a pobuřující výroky, neboť si uvědomili, že… nejlepší způsob je vlastně použít [EU], aby se ujistili, že mohou absolvovat další krok, stát se legitimním politikem, “ dodává.

„Evropa si prožila za uplynulé desetiletí dvě velké krize: jednu finanční, druhou související s migrací,“ připomíná autorka. Obě tyto krize pomohly podpořit euroskeptickou rétoriku a dát vzniknout stranám, které tuto rétoriku prosazovaly. Finanční krize v roce 2008 a rozhodnutí EU zachraňovat země, jakou bylo zejména Řecko, které se ocitly v dluhu, vytvořilo hnutí proti euru. Když se v roce 2015 a 2016 do Evropy dostal příliv uprchlíků, výsledná debata o tom, kdo by je měl - pokud by je někdo měl - přijmout, se stala hlavní mobilizační otázkou pro krajně pravicové strany.
Na první pohled to vypadá, že snaha euroskeptiků ve volbách do Evropského parlamentu působí jako trochu neuvědoměle. „Pokud strana upřednostňuje, aby došlo k úplnému zbavení se struktur EU, proč jejich uchazeči jsou ochotni sloužit v jedné z hlavních institucí bloku?“ ptá se autorka.
Když se vedoucí představitelé těchto uskupení snaží na tuto otázku odpovědět, obvykle navrhují, že „pokud bude EU existovat, je místo u stolu lepší, než aby zůstali stát venku“. Ale v rozporu s tím jsou výsledky euroskeptiků a krajně pravicových stran v evropských volbách: zpravidla si vedly dobře tam, kde se těší nízké účasti a mají základny u svých energických příznivců, kteří jsou připraveni vysílat je tam se svými stížnosti.

„V poslední době se kampaně těchto stran na evropské úrovni změnily,“ píše The Altantic. Veřejná podpora EU zůstává totiž v mnoha svých zemích relativně vysoká a „pokračující sága brexitu“ činí snahu opakovat britskou cestu evidentně „méně chutnou“. V loňském podzimním průzkumu Eurobarometru uvedlo rekordních 68 procent obyvatel EU, že jejich země mají prospěch z toho, že je její součástí.
Podobný příběh nabízí The Atlantic v souvislosti s francouzskými prezidentskými volbami v roce 2017. „Když Le Penová kandidovala na prezidenta Francie v roce 2017, soupeři ji vykreslili jako potenciálního ničitele EU. Rétorika proti EU, a zejména její návrh opustit eurozónu, sehrála klíčovou roli v její kampani,“ píše autorka. Ale poté, co se pustila v televizní debatě do diskuse s Emmanulem Macronem, na otázku, jak by fungovalo její navrhované vystoupení z eura, neuměla srozumitelně reagovat, a zaplatila za to vysokou cenu. Na nynějšího prezidenta Macronem ztratila v konečném 32 procentních bodů.
Po volbách Le Penová slíbila, že provede „hlubokou transformaci“ své strany a uznala, že její strategie směrem k Evropě jí nepomohla. „Slyšeli jsme francouzské lid," řekla v říjnu 2017, jak uvádí i agentura Reuters. „V mnoha oblastech je možné zlepšit každodenní život Francouzů, aniž by opustili Evropu nebo euro,“ vysvětlila Le Penová.

Stejnou transformaci lze vidět ale i jinde. Jimmie Åkesson, šéf pravicových populistických švédských demokratů, nedávno ve švédském deníku Aftonbladet napsal, že jeho strana reviduje svůj postoj k EU. Akesson napsal, že pokud chce být skutečně účinný v dnešním evropském politickém prostředí, musí být „pragmatický a plně využívat příležitosti, které existují“.
„Jak přesně tyto strany hodlají skutečně reformovat Evropu, obvykle není dobře vysvětleno,“ píše Emily Shulteisová. „Kromě oslabení rozhodovací pravomoci orgánů EU a obecně předávání klíčových funkcí jednotlivým národům, nabídly jen málo konkrétních plánů. Zdá se, že i mezi nimi existuje jen malá dohoda, nad rámec celkového přesvědčení, že islám je hrozbou pro to, co strany vnímají jako křesťanskou Evropu, a jejich touhu zadržet uprchlíky a migranty,“ míní.
„Je to hlavně prázdná rétorika; je to opravdu vágní, “ říká Julian Göpffarth, vědecký pracovník London School of Economics, který se zaměřuje především na německou pravici. „Nemyslím si, že mají skutečný koncept toho, jak by EU vypadala v budoucnu,“ tvrdí pro americký magazín.

„Tyto starosti pravděpodobně skončí až koncem tohoto měsíce,“ soudí autorka. „Mezitím usilují vůdci krajně pravicových stran o silný výsledek ve volbách do Evropského parlamentu, který vidí jako klíčový krok směrem k tomu, aby byli bráni vážně jako legitimní političtí aktéři - a jistě považují svou zmírněnou rétoriku o EU za způsob, jak tento cíl uskutečnit,“ míní.
Jordan Bardella, stojící na čele kandidáty Národního sdružení Le Penové, to řekl v lednu velmi jasně: „Je tu poslední krok, kterého musíme dosáhnout k důvěryhodnosti - a my ho uděláme.“