> politika > Francie > diplomacie > prezident Jacques Chirac
Pohřeb Jacquese Chiraca, pátého prezidenta francouzské V. republiky, jenž skonal minulý čtvrtek 26. září, připomněl, že velké pocty, zejména ale lidové obliby, se může dostat státníkovi navzdory tomu, že on sám byl ve svých politických postojích a gestech velmi rozporuplný.
> exkluzivně na Jehlice revue
Paříž se v uplynulých dnech stala centrem světové politiky a diplomacie. Do francouzské metropole se sjeli státníci ze všech koutů světa. Poslední poctu, jež vzdali vedle politiků francouzských (včetně tří bývalých prezidentů: Giscarda d'Estaing, Sarkozyho a Hollanda), rovněž na 80 politiků z Evropy, Asie, Blízkého východu a Afriky, působila jako „poslední sbohem“ doslova celé jedné dějinné epoše.
Poslední pocta jako výraz úcty a obdivu
Nechyběli prezidenti současní: ruský prezident Vladimir Putin, italský prezident Sergio Mattarella, německý prezident Frank-Walter Steinmeier, ani bývalí jako americký prezident Bill Clinton nebo německý kancléř Gerhard Schröder.
Výkonnou moc zastupovali za své země například maďarský premiér Viktor Orbán, libanonský premiér Saad Harírí, katarský šejk Tamím ibn Hamad Al Sání. Někteří, jako Harírí, měli k prezidentu Chiracovi vztah téměř rodinný (a Libanon si to dnes stejně jako Francie připomíná dnem smutku). Maroko vyslalo korunního prince Mulaje Hassana, za Spojené království dorazil princ Edward, nejmladší syn královny Alžběty II.
Česká republika pohřeb sice ostentativně nebojkotovala, vyslala ovšem pouze protokolárně bezvýznamnébho Radka Vondráčka, předsedu Poslanecké sněmovny parlamentu. Můžeme si gratulovat, že na rozdíl od prezidenta Donalda Trumpa nebo kancléřky Angely Merkelové, kteří významně chyběli (každý z jiného důvodu), si „našeho člověka“ nakonec nikdo vůbec nevšiml. Přesto, i když nemusíte být fanouškem premiéra Andreje Babiše, zamrzí, že Česká republika propásla šanci být vidět, zvláště, když po čase stojí u moci v Česku někdo, kdo se dokáže vyjádřit i ve francouzštině.
Poslední pocta není jen vynuceným obřadem, má symbolickou úroveň, a účast (nebo neúčast) vypovídá mnoho i o těch, kteří se jí účastní (stejně jako o těch druhých). Smysl tu má protokol, harmonogram, výběr hudby i těch, kteří nesou rakev s velkým nebožtíkem. Je jasné, že se o mrtvém mluví (převážně) dobře, byť četná b-moll rovněž nechybělo, i když spíše upozaděna. Pocta se tu mísila s obdivem.
Velký muž, který se nebál těch malých
Francouzská média se v uplynulých dnech předháněla ve speciálních televizních vysíláních, v nichž rozebírala horem dolem, kým byl pro Francii zesnulý, celým jménem: Jacques René Chirac (1932-2019).
Pro ty dříve narozené, jak spontánně vypovídali anonymní tváře, zosobňoval cosi podstatné ze samotné podstaty a povahy Francie. Vznostné epitetony, jimiž ho častovali nejen jeho blízcí (Alain Juppé, Jean-Louis Debré či Roselyne Bachelotová), ale i obyčejní lidé, provázely neskrývané emoce, jimž se neubránil v zásadě nikdo.
Svědectví o tom, že Jacques Chirac, tento „velký muž“ dokázal otevřeně a s velkou sympatií mluvit s těmi „malými lidmi“, se opakovala den co den, a stala se leitmotivem i pondělního obřadu v kostele Saint-Sulpice, kam obyčejní Francouzi neváhali opět v hojném počtu dorazit. Při vyjmutí rakve se ozval spontánní potlesk.
Svědčí o tom v neposledku i nekonečná fronta, která se vinula již z neděle na pondělí až do ranních hodin před pařížskou Invalidovnou, kde se následně uskutečnily i vojenské pocty za účasti současného prezidenta Emmanuela Macrona, který svého předchůdce osobně vyprovodil za rakví poté, co se mu distingovaně hned dvakrát poklonil. V televizi promluvil v sobotu vzletně, připomněl Chiracovy zásluhy (přiznání se k podílu na deportaci židů za druhé světové války), vzdor (odmítnutí účastnit se na válce v Iráku), ale i některá témata, jež znějí dnes jaksi více aktuálně (klimatická změna). Pro prezidenta Macrona, stejně jako pro mnoho Francouzů, řekl Macron, „ztrácíme státníka, kterého jsme milovali, stejně jako on miloval nás“.
Macron má jistě pravdu, když připomíná, jakkoliv je on sám politicky a ideově jinde, že Chirac se zasloužil nejen o „jednotu země“– a dokázal se věnovat i věcem, dotýkající se bolesti a smutku těch, kteří – podobně jako on v případě své prvorozené dcery Laurence, jež trpěla celý život meningitidou a mentální anorexií –, jdoucí velmi konkrétně nejen po tolik prosazované „sociální fraktuře“.
Objetí, jež Chirac tolik rozdával v proslulých „davových koupelích“, připomněl prezident Macron, nebyly jen efektní pózou, vždyť to byl právě on, který dokázal „jednat ve prospěch těch, kteří byli zasaženi AIDS, rakovinou, či byli stiženi handicapem, jenž převrátil jejich život“.
Ano, Chiracova tvář se stala něčím, co mělo po 30 let v politickém a mediálním prostoru povahu doslova rodinnou, kritici by řekli – klanickou.
Kdo má právo se rozloučit? O tom rozhoduje Claude!
I když se Chiracova dcera Claude, která stála po jeho boku v průběhu dvou jeho prezidentských mandátů (nejprve sedmiletého, později pětiletého), snažila sebevíce (výběr skladeb i pozvánek měla na starosti), vyznělo její odmítnutí Marine Le Penové, jako prázdné gesto.
Rodina, kterou tu zastupuje, a souhlas má jistě od své matky a vdovy Bernadette, vyvolalo toto rozhodnutí rovněž nesouhlasné reakce. Někteří připomněli, jak se zachovala Yvonne, vdova po generálu a prezidentovi Charlesi de Gaullovi, zakladateli V. republiky, která naopak významně vyhlásila, že pohřbu se mohou účastnit všichni.
Marine Le Penová, předsedkyně Národní sdružení (RN), jejíž otec Jean-Marie postoupil – podobně jako ona před dvěma lety proti Macronovi – v roce 2002 proti Jacquesi Chirakovi, projevila přání účastnit se pohřbu. Po odmítnutí napsala, den před obřadem: „S lítostí bereme na vědomí odmítnutí Chiracovy rodiny nerespektovat republikánské zvyky, jež umožnily všem zvoleným zástupcům francouzského lidu zúčastnit se zítra čestné ceremonie.“
Strategie Le Penové, podobně, ne-li ještě více u její neteře Marion, spočívá ve snaze spojit pravici, rozštěpenou do několika křídel vůči Macronovi. Historicky navíc Chirac v mnoha ohledech ještě v 90. letech přebíral zcela vědomě témata, jež nastolovala již dříve tehdejší Národní fronta (FN), ať již se jednalo o zastavení imigrace, národní preference či rovnou o uzavření hranic. V tomto ohledu to bylo nejen Sdružení pro republiku (RPR), na jehož čele stál právě Chirac, ale i umírněnější Svaz pro francouzskou demokracii (UDF), kteří přebírali Le Penova témata v reakci na prohrané parlamentní a prezidentské volby v roce 1988.
V roce 1993 dokonce Chirakova strana neváhala uzavřít s Le Penem spojenectví při regionálních volbách v Dreux. A kdo to byl, kdo jednoho dne na adresu (muslimských) imigrantů řekl, že jenom dělají hluk a jsou cítit? Právě z tohoto projevu v Orléans z 19. června 1991 mají Chirakovi hagiografové největší hlavu...
Politická korouhnička, nebo politický zabiják?
Kariéra Jacquese Chiraca, který se považoval za následníka de Gaulla nebyla vždy tak zjevná, jak by si dnes mnozí přáli. Mnozí dnes opakují, na čele s Alainem Juppé, že Chirakův výrok o tom, že je ideologicky na levici, byl vlastně vtip. „Jím zelí a piju pivo, takže jsem na levici,“ opakoval Juppé několikrát v posledních dnech Chiracovo vyhlášení. Ve skutečnosti ale Chirac opravdu začínal na levici jako kolportér komunistického listu L'Humanité. A bylo to právě na náměstí Saint-Sulpice, před stejným kostelem, druhém největším po Notre-Dame, kde mu nyní vzdávala hold celá Francie. Týž list to neopomněl připomenout ani ve svém nekrologu.
V archivních záběrech to připomněl navíc i jeho bývalý spolužák Michel Rocard, jinak též premiér socialistického prezdienta Françoise Mitterranda, když s úsměvem vzpomínal na to, že tehdejší předchůdkyně Socialistické strany, zvaná tehdy Francouzská sekce dělnické internacionály (SFIO) byla pro Chiraca „příliš vpravo“. netajil se tím ani sám Chirac, když ve své knize vzpomínek Každý krok musí mít svůj cíl (Chaque pas doit être un but) napsal: „Co mne krátkodobě přitahovalo ke komunistům, byly především jejich pacifistické ideály, kterých se dožadovali,“ napsal. Později, jak vzápětí poznamenal, si uvědomil, do jaké míry byl „manipulován stalinskou propagandou“.
Další Chirakovou stopou v jeho politickém vývoji bylo jeho vojenské angažmá v Alžírsku. V roce 1958 se jeho dosavadní levicové přesvědčení proměnilo v gaullismus, nicméně ještě dlouho nemohl odpustit de Gaullovi, že nechal navzdory obětem vyhlásit alžírskou nezávislost na Francii. Dva roky prožil v Alžírsku jako podporučík 6. regimentu francouzské kavalérie, zde také počal s Bernadette svou první dceru. Při své návštěvě Alžírska v roce 2012 ale již mluví jiný Chirac, který si přál, aby došlo i zde k „novému elánu“, jak měl tehdy v oblibě na mítincích opakovat.
Alžířané dosud na Chiraca vzpomínají se slzou v oku, protožer to byl poslední francouzský prezident, který měl s touto zemí živou zkušenost (na rozdíl od Macrona, pro něhož je to pouze záležitost školních učebnic)
K politické moci se ovšem Chirac nedostal díky de Gaullovi, na to byl příliš mladý, kariéru jako absolvent Národní administrativní školy (ENA) zahájil až za jeho nástupce Georgese Pompidoua. Později o něm satirický týdeník Canard enchaîné bude psát jako o „fašo-Chirakovi“. On raději slyšel na přezdívku „buldozer“. To ve chvíli, kdy již jako premiér za dalšího prezidenta Valéry Giscarda d'Estaing podal jako jediný premiér demisi pro nesouhlas s chováním a postupy svého šéfa. Psal se rok 1976, o rok později zakládá Sdružení pro republiku (RPR). A stává se prvním voleným starostou Paříže.
Byly časy, kdy se Chiraca jeho političtí protivní báli. On sám ale ještě dlouhou dobu závisel na dvou Pompidouových poradcích: Pierru Julietovi a Marie-France Garaudové. Ti stáli nejen za nápadem protlačit Chiraca na radnici, ale i za jeho (dnes nechvalně známým) protievropských Apelem z Cochinu. Dnes, kdy se o Chiracovi mluví jako o jednom z přesvědčených Evropanů, může vyděsit, že Chirac tehdy volal 6. prosince 1978 po jasném NE všemu, co zavání Evropou, jež v zásadě jen oslabí suverenitu Francie.
Tón měl připomínat slavný projev generála Charlese de Gaulla, který vyzval 18. června 1940 k vystoupení proti nacistické okupační mocnosti.
Jeho instinkt zabijáka byl ale veden zejména proti Giscardovi d'Estaing, kterého obviňoval ze snahy po vzniku federální Evropy, zároveň ale i proti konkurentům ve vlastních řadách, ať již se jmenovali Jacques Chaban-Delmas, Pierre Messmer nebo naposledy Édouard Balladur.
Včerejší Chiracovi bitvy dnes vypadají nepřehledně, ale bude trvat ještě 30 let, než se po Mitterrandově nástupu, kdy se opět stal premiérem (v rámci tzv. soužití, fr.: cohabitation) v roce 1986, stane nakonec sám prezidentem.
Říkalo se o něm, že dokázal nejlépe ze všech prezdientů poplácat pěkně krávu po krku. Dělo se tak pravidelně na Salónech zemědělství, kde trávil nejvíce času i jako ministr zemědělství počátkem 70. let.
Možná za to může i jeho department
Corrèze, kam se ho rozhodli jeho dávní mentorové (Juliet a Garaudová), zakořenit. Vyrostl zde jako strom, jehož větve se vinuly přes pařížskou radnici (k čemuž mu pomáhal věrný Alain Juppé, jenž na sebe vzal celý klanický systém a byl odsouzen za fiktivní zaměstnávání na radnici k 18 měsícům nepodmíněně, Chirac sám později jako první prezdient ke dvěma letům rovněž nepodmíněně) jako neo-gaullistické pevnosti dlouho dlouho.
Jeho biograf, novinář a spisovatel Franz-Olivier Giesbert o něm rád mluvil jako o člověku, který se neměl rád. Tajemství muže, který tolikrát změnil svůj politický názor: od komunisty přes gaullistu, konzervativce, thatcherovského liberála až po radikálního sociála v závěru éry, musel skutečně vynaložit v politice mnoho úsilí. Obvykle se říká, že se k takovému výkonu musím mít člověk hodně rád.
Pohřeb Jacquese Chiraca, pátého prezidenta francouzské V. republiky, jenž skonal minulý čtvrtek 26. září, připomněl, že velké pocty, zejména ale lidové obliby, se může dostat státníkovi navzdory tomu, že on sám byl ve svých politických postojích a gestech velmi rozporuplný.
> exkluzivně na Jehlice revue
Paříž se v uplynulých dnech stala centrem světové politiky a diplomacie. Do francouzské metropole se sjeli státníci ze všech koutů světa. Poslední poctu, jež vzdali vedle politiků francouzských (včetně tří bývalých prezidentů: Giscarda d'Estaing, Sarkozyho a Hollanda), rovněž na 80 politiků z Evropy, Asie, Blízkého východu a Afriky, působila jako „poslední sbohem“ doslova celé jedné dějinné epoše.
Poslední pocta jako výraz úcty a obdivu
Nechyběli prezidenti současní: ruský prezident Vladimir Putin, italský prezident Sergio Mattarella, německý prezident Frank-Walter Steinmeier, ani bývalí jako americký prezident Bill Clinton nebo německý kancléř Gerhard Schröder.
Výkonnou moc zastupovali za své země například maďarský premiér Viktor Orbán, libanonský premiér Saad Harírí, katarský šejk Tamím ibn Hamad Al Sání. Někteří, jako Harírí, měli k prezidentu Chiracovi vztah téměř rodinný (a Libanon si to dnes stejně jako Francie připomíná dnem smutku). Maroko vyslalo korunního prince Mulaje Hassana, za Spojené království dorazil princ Edward, nejmladší syn královny Alžběty II.
Poslední pocta není jen vynuceným obřadem, má symbolickou úroveň, a účast (nebo neúčast) vypovídá mnoho i o těch, kteří se jí účastní (stejně jako o těch druhých). Smysl tu má protokol, harmonogram, výběr hudby i těch, kteří nesou rakev s velkým nebožtíkem. Je jasné, že se o mrtvém mluví (převážně) dobře, byť četná b-moll rovněž nechybělo, i když spíše upozaděna. Pocta se tu mísila s obdivem.
Velký muž, který se nebál těch malých
Francouzská média se v uplynulých dnech předháněla ve speciálních televizních vysíláních, v nichž rozebírala horem dolem, kým byl pro Francii zesnulý, celým jménem: Jacques René Chirac (1932-2019).
Pro ty dříve narozené, jak spontánně vypovídali anonymní tváře, zosobňoval cosi podstatné ze samotné podstaty a povahy Francie. Vznostné epitetony, jimiž ho častovali nejen jeho blízcí (Alain Juppé, Jean-Louis Debré či Roselyne Bachelotová), ale i obyčejní lidé, provázely neskrývané emoce, jimž se neubránil v zásadě nikdo.
Svědectví o tom, že Jacques Chirac, tento „velký muž“ dokázal otevřeně a s velkou sympatií mluvit s těmi „malými lidmi“, se opakovala den co den, a stala se leitmotivem i pondělního obřadu v kostele Saint-Sulpice, kam obyčejní Francouzi neváhali opět v hojném počtu dorazit. Při vyjmutí rakve se ozval spontánní potlesk.
Svědčí o tom v neposledku i nekonečná fronta, která se vinula již z neděle na pondělí až do ranních hodin před pařížskou Invalidovnou, kde se následně uskutečnily i vojenské pocty za účasti současného prezidenta Emmanuela Macrona, který svého předchůdce osobně vyprovodil za rakví poté, co se mu distingovaně hned dvakrát poklonil. V televizi promluvil v sobotu vzletně, připomněl Chiracovy zásluhy (přiznání se k podílu na deportaci židů za druhé světové války), vzdor (odmítnutí účastnit se na válce v Iráku), ale i některá témata, jež znějí dnes jaksi více aktuálně (klimatická změna). Pro prezidenta Macrona, stejně jako pro mnoho Francouzů, řekl Macron, „ztrácíme státníka, kterého jsme milovali, stejně jako on miloval nás“.
Objetí, jež Chirac tolik rozdával v proslulých „davových koupelích“, připomněl prezident Macron, nebyly jen efektní pózou, vždyť to byl právě on, který dokázal „jednat ve prospěch těch, kteří byli zasaženi AIDS, rakovinou, či byli stiženi handicapem, jenž převrátil jejich život“.
Ano, Chiracova tvář se stala něčím, co mělo po 30 let v politickém a mediálním prostoru povahu doslova rodinnou, kritici by řekli – klanickou.
Kdo má právo se rozloučit? O tom rozhoduje Claude!
I když se Chiracova dcera Claude, která stála po jeho boku v průběhu dvou jeho prezidentských mandátů (nejprve sedmiletého, později pětiletého), snažila sebevíce (výběr skladeb i pozvánek měla na starosti), vyznělo její odmítnutí Marine Le Penové, jako prázdné gesto.
Rodina, kterou tu zastupuje, a souhlas má jistě od své matky a vdovy Bernadette, vyvolalo toto rozhodnutí rovněž nesouhlasné reakce. Někteří připomněli, jak se zachovala Yvonne, vdova po generálu a prezidentovi Charlesi de Gaullovi, zakladateli V. republiky, která naopak významně vyhlásila, že pohřbu se mohou účastnit všichni.
Marine Le Penová, předsedkyně Národní sdružení (RN), jejíž otec Jean-Marie postoupil – podobně jako ona před dvěma lety proti Macronovi – v roce 2002 proti Jacquesi Chirakovi, projevila přání účastnit se pohřbu. Po odmítnutí napsala, den před obřadem: „S lítostí bereme na vědomí odmítnutí Chiracovy rodiny nerespektovat republikánské zvyky, jež umožnily všem zvoleným zástupcům francouzského lidu zúčastnit se zítra čestné ceremonie.“
Strategie Le Penové, podobně, ne-li ještě více u její neteře Marion, spočívá ve snaze spojit pravici, rozštěpenou do několika křídel vůči Macronovi. Historicky navíc Chirac v mnoha ohledech ještě v 90. letech přebíral zcela vědomě témata, jež nastolovala již dříve tehdejší Národní fronta (FN), ať již se jednalo o zastavení imigrace, národní preference či rovnou o uzavření hranic. V tomto ohledu to bylo nejen Sdružení pro republiku (RPR), na jehož čele stál právě Chirac, ale i umírněnější Svaz pro francouzskou demokracii (UDF), kteří přebírali Le Penova témata v reakci na prohrané parlamentní a prezidentské volby v roce 1988.
V roce 1993 dokonce Chirakova strana neváhala uzavřít s Le Penem spojenectví při regionálních volbách v Dreux. A kdo to byl, kdo jednoho dne na adresu (muslimských) imigrantů řekl, že jenom dělají hluk a jsou cítit? Právě z tohoto projevu v Orléans z 19. června 1991 mají Chirakovi hagiografové největší hlavu...
Kariéra Jacquese Chiraca, který se považoval za následníka de Gaulla nebyla vždy tak zjevná, jak by si dnes mnozí přáli. Mnozí dnes opakují, na čele s Alainem Juppé, že Chirakův výrok o tom, že je ideologicky na levici, byl vlastně vtip. „Jím zelí a piju pivo, takže jsem na levici,“ opakoval Juppé několikrát v posledních dnech Chiracovo vyhlášení. Ve skutečnosti ale Chirac opravdu začínal na levici jako kolportér komunistického listu L'Humanité. A bylo to právě na náměstí Saint-Sulpice, před stejným kostelem, druhém největším po Notre-Dame, kde mu nyní vzdávala hold celá Francie. Týž list to neopomněl připomenout ani ve svém nekrologu.
V archivních záběrech to připomněl navíc i jeho bývalý spolužák Michel Rocard, jinak též premiér socialistického prezdienta Françoise Mitterranda, když s úsměvem vzpomínal na to, že tehdejší předchůdkyně Socialistické strany, zvaná tehdy Francouzská sekce dělnické internacionály (SFIO) byla pro Chiraca „příliš vpravo“. netajil se tím ani sám Chirac, když ve své knize vzpomínek Každý krok musí mít svůj cíl (Chaque pas doit être un but) napsal: „Co mne krátkodobě přitahovalo ke komunistům, byly především jejich pacifistické ideály, kterých se dožadovali,“ napsal. Později, jak vzápětí poznamenal, si uvědomil, do jaké míry byl „manipulován stalinskou propagandou“.
Další Chirakovou stopou v jeho politickém vývoji bylo jeho vojenské angažmá v Alžírsku. V roce 1958 se jeho dosavadní levicové přesvědčení proměnilo v gaullismus, nicméně ještě dlouho nemohl odpustit de Gaullovi, že nechal navzdory obětem vyhlásit alžírskou nezávislost na Francii. Dva roky prožil v Alžírsku jako podporučík 6. regimentu francouzské kavalérie, zde také počal s Bernadette svou první dceru. Při své návštěvě Alžírska v roce 2012 ale již mluví jiný Chirac, který si přál, aby došlo i zde k „novému elánu“, jak měl tehdy v oblibě na mítincích opakovat.
Alžířané dosud na Chiraca vzpomínají se slzou v oku, protožer to byl poslední francouzský prezident, který měl s touto zemí živou zkušenost (na rozdíl od Macrona, pro něhož je to pouze záležitost školních učebnic)
K politické moci se ovšem Chirac nedostal díky de Gaullovi, na to byl příliš mladý, kariéru jako absolvent Národní administrativní školy (ENA) zahájil až za jeho nástupce Georgese Pompidoua. Později o něm satirický týdeník Canard enchaîné bude psát jako o „fašo-Chirakovi“. On raději slyšel na přezdívku „buldozer“. To ve chvíli, kdy již jako premiér za dalšího prezidenta Valéry Giscarda d'Estaing podal jako jediný premiér demisi pro nesouhlas s chováním a postupy svého šéfa. Psal se rok 1976, o rok později zakládá Sdružení pro republiku (RPR). A stává se prvním voleným starostou Paříže.
Byly časy, kdy se Chiraca jeho političtí protivní báli. On sám ale ještě dlouhou dobu závisel na dvou Pompidouových poradcích: Pierru Julietovi a Marie-France Garaudové. Ti stáli nejen za nápadem protlačit Chiraca na radnici, ale i za jeho (dnes nechvalně známým) protievropských Apelem z Cochinu. Dnes, kdy se o Chiracovi mluví jako o jednom z přesvědčených Evropanů, může vyděsit, že Chirac tehdy volal 6. prosince 1978 po jasném NE všemu, co zavání Evropou, jež v zásadě jen oslabí suverenitu Francie.
„V historii lidu jsou závažné okamžiky, kdy jeho ochrana spočívá ve schopnosti rozeznat hrozby, které jsou před nim skryté.
Evropa, kterou jsme očekávali a chtěli, ve které by mohla vzkvétat důstojná a silná Francie, tato Evropa, od včerejška víme, že ji nechceme.
Všechno nás vede k myšlence, že za maskou slov a žargonu technokratů se připravuje podřízení Francie, myšlenka jejího ponížení.
Pokud jde o nás, musíme říci NE.“
Evropa, kterou jsme očekávali a chtěli, ve které by mohla vzkvétat důstojná a silná Francie, tato Evropa, od včerejška víme, že ji nechceme.
Všechno nás vede k myšlence, že za maskou slov a žargonu technokratů se připravuje podřízení Francie, myšlenka jejího ponížení.
Pokud jde o nás, musíme říci NE.“
Jeho instinkt zabijáka byl ale veden zejména proti Giscardovi d'Estaing, kterého obviňoval ze snahy po vzniku federální Evropy, zároveň ale i proti konkurentům ve vlastních řadách, ať již se jmenovali Jacques Chaban-Delmas, Pierre Messmer nebo naposledy Édouard Balladur.
***
Včerejší Chiracovi bitvy dnes vypadají nepřehledně, ale bude trvat ještě 30 let, než se po Mitterrandově nástupu, kdy se opět stal premiérem (v rámci tzv. soužití, fr.: cohabitation) v roce 1986, stane nakonec sám prezidentem.
Říkalo se o něm, že dokázal nejlépe ze všech prezdientů poplácat pěkně krávu po krku. Dělo se tak pravidelně na Salónech zemědělství, kde trávil nejvíce času i jako ministr zemědělství počátkem 70. let.
Možná za to může i jeho department
Corrèze, kam se ho rozhodli jeho dávní mentorové (Juliet a Garaudová), zakořenit. Vyrostl zde jako strom, jehož větve se vinuly přes pařížskou radnici (k čemuž mu pomáhal věrný Alain Juppé, jenž na sebe vzal celý klanický systém a byl odsouzen za fiktivní zaměstnávání na radnici k 18 měsícům nepodmíněně, Chirac sám později jako první prezdient ke dvěma letům rovněž nepodmíněně) jako neo-gaullistické pevnosti dlouho dlouho.
Jeho biograf, novinář a spisovatel Franz-Olivier Giesbert o něm rád mluvil jako o člověku, který se neměl rád. Tajemství muže, který tolikrát změnil svůj politický názor: od komunisty přes gaullistu, konzervativce, thatcherovského liberála až po radikálního sociála v závěru éry, musel skutečně vynaložit v politice mnoho úsilí. Obvykle se říká, že se k takovému výkonu musím mít člověk hodně rád.
Žádné komentáře:
Okomentovat