> politika > Francie > obecní volby > vládní obměna
Berezina. Porážka, kterou schytal Napoleon u ruské řeky v roce 1812, je nyní synonymem výsledků, které očekává Macronovo hnutí tuto neděli v obecních volbách.
Normandské přístavní město Le Havre, čítající 170 000 obyvatel, se může již tuto neděli stát symbolickým městem jedné porážky. A to nejen porážky regionální, v tomto druhém kole obecních voleb, ale i porážky národní. Premiér Édouard Philippe, který zde opět kandiduje na starostu, nemá zdaleka nic jisté. Ačkoliv se Philippe umístil v prvním kole na prvním místě, jeho protivník, komunistický poslanec Jean-Paul Lecoq, je mu těsně v patách.
Podle výzkumu Ifop-Fiducia pro regionální list Paris-Normandie, by Philippe zvítězil 53 % proti 47 %, a statistická chyba činí pouhé dva procentní body.
Národní akcent je v Le Havru nyní všudypřítomný. Na nárožích se dokonce objevily plakáty: „Pojďme porazit Macrona a Philippa." Nad Philippem se stahují mraky již nějaký čas, nejen v Normandii, neboť prezident Emmanuel Macron hledá důvod, jak znovu dokázat, že zbývající dva roky, jež ho dělí od konce mandátu, budou ve znamení „nové cesty“. Bude Philippe její součástí? O tom pochybuje nejen on sám. A nebojí se to přiznat i veřejně.
Prezident Macron kdysi předpokládal, že jeho hnutí Republika na pochodu (LREM), vzniklé v euforii před třemi lety, kdy on sám zvítězil, uspěje v těchto volbách, znamenající pro každou politickou stranu rozhodující okamžik „zakořenění“. Předně kvůli počtu regionálních zastupitelů. „Plán ale neprobíhá jak se předpokládalo,“ píše konzervativní Le Figaro.
Mezi symbolická vítězství měla patřit velká města Paříž a Lyon. Potíže, jímž čelil bývalý mluvčí Benjamin Griveaux ale zcela zhatily plány v Paříži, kde se očekává vítězství socialistky Anne Hidalgové, Lyon ale neuhájí zcela jistě ani Gérard Collomb, bývalý ministr vnitra.
Tyto mimořádné volby se týkají více než 157 000 kandidátů a 16,5 milionu voličů. Právě volební účast, jež poklesla v prvním kole 15. března na rekordně nízkou úroveň, patrně rozhodne. Spadly na 44,3% oproti 63,5% v roce 2014.
„Vše najednou a zároveň velmi rychle“
Konání druhého kola obecních voleb, posunutých kvůli pandemii koronaviru o tři měsíce, v posledních týdnech posílily úvahy, že prezident Macron hodlá využít výsledků k vládní obměně. Směr i nová vláda by měly jasně ukázat, že prezident zůstává pánem situace. „Vše se uskuteční zároveň a velmi rychle, aby nevyvolával u Francouzů dojem očekávání před odjezdem na dovolenou,“ cituje liberálně-levicový Le Monde jednoho z blízkých spolupracovníků prezidenta.
Vztah mezi prezidentem a premiérem, zdánlivě loajální a korektní, ale doznal v průběhu sanitární krize značných trhlin. Édouard Philippe, jenž pochází z tábora umírněné pravice, se v některých ohledech stává brzdou v Macronově snaze po „hypervládě“.
Po projevu ze 14. června, v němž akcentoval „svou vůli“ (v otázkách ekonomických, Evropy i decentralizace), ale i úmysl osobně vložit „ruce do kolomazi“, píše Le Monde.
Ústava Páté republiky, jež tvoří pilíř současného politického systému, dělí moc mezi premiéra a prezidenta, oba póly se velmi často již dříve vychylovaly směrem k pólu prezidentskému. Bude to ale nakonec prezident, kdo ústavně odvolává vládu a parlament.
Premiér, který si na národní úrovni stojí ve výzkumech lépe, než samotný prezident, jak napovídá měsíční výzkum Ifop-JDD, totiž 50:38 %, navíc hned několikrát dal najevo, že není ochoten některá politická rozhodnutí, vycházející od prezidenta přijmout. Dvanáct dní před volbami v exkluzivním rozhovoru pro Paris-Normandie řekl větu, nad kterou do posledních dní přemítají téměř všichni: „Rád bych se opět stal starostou, když již nebudu premiérem.“
Ale kdy se to stane? Směrem k Élysejskému paláci vyslal signál, v němž zdůraznil, že prezident „ví, kdo jsem, co zosobňuji, co mohu udělat a udělat nemohu“. „Pokud si myslí, že někdo jiný může být užitečnější než já, budu respektovat jeho rozhodnutí ve vší věrnost.“
A pokud by tomu snad ještě někdo nerozuměl, dodal: „Takže vám tu říkám: pokud mi voliči dají důvěru, vrátím se do Le Havru. Nejpozději v květnu 2022, ale možná mnohem dříve.“
Mezi jmény adeptů na premiéra, která kolují, se objevují vedle věrného ministra zahraničí Jeana-Yvese Le Driana také umírněný ministr ekonomie Bruno Le Maire, pravidelně rovněž Richard Ferrand, předseda Národního shromáždění, ale i jedna žena, nešťastná liberálně-pravicová politička Nathalie Kosciusková-Morizetová (NKM), známá svých ekologickým přesvědčením. Během červnové kampani do parlamentu v roce 2017 napadena na ulici.
Podle týdeníku Le Figaro Magazine by to mohla být právě ona. S informací, která se lavinovitě šíří, jako první přišel již v polovině května týdeník Le Point. Ekologie, jak je Macron přesvědčen, získá nejen po této neděli na významu, je součástí i Občanské konvence o klimatu, jež prezident hodlá významně přijmout již následující pondělí v Élysejském paláci.
Právě NKM, bývalá ministryně ekologie v pravicové vládě Françoise Fillona, by mohla být tou tváří jež rozzáří nejen úsměv Emmanuella Macrona. Otázkou zůstává, zda to potěší Nicolase Sarkozyho, proti němuž v primárkách kandidovala.
S politikou se NKM rozešla jen zdánlivě. Neříkal Macron náhodou již před třemi lety, že premiérem by mohla být žena?
> Související texty: Masturbující Griveaux aneb semeno sváru zasáhlo do Macronových řad
Normandské přístavní město Le Havre, čítající 170 000 obyvatel, se může již tuto neděli stát symbolickým městem jedné porážky. A to nejen porážky regionální, v tomto druhém kole obecních voleb, ale i porážky národní. Premiér Édouard Philippe, který zde opět kandiduje na starostu, nemá zdaleka nic jisté. Ačkoliv se Philippe umístil v prvním kole na prvním místě, jeho protivník, komunistický poslanec Jean-Paul Lecoq, je mu těsně v patách.
Národní akcent je v Le Havru nyní všudypřítomný. Na nárožích se dokonce objevily plakáty: „Pojďme porazit Macrona a Philippa." Nad Philippem se stahují mraky již nějaký čas, nejen v Normandii, neboť prezident Emmanuel Macron hledá důvod, jak znovu dokázat, že zbývající dva roky, jež ho dělí od konce mandátu, budou ve znamení „nové cesty“. Bude Philippe její součástí? O tom pochybuje nejen on sám. A nebojí se to přiznat i veřejně.
Prezident Macron kdysi předpokládal, že jeho hnutí Republika na pochodu (LREM), vzniklé v euforii před třemi lety, kdy on sám zvítězil, uspěje v těchto volbách, znamenající pro každou politickou stranu rozhodující okamžik „zakořenění“. Předně kvůli počtu regionálních zastupitelů. „Plán ale neprobíhá jak se předpokládalo,“ píše konzervativní Le Figaro.
Mezi symbolická vítězství měla patřit velká města Paříž a Lyon. Potíže, jímž čelil bývalý mluvčí Benjamin Griveaux ale zcela zhatily plány v Paříži, kde se očekává vítězství socialistky Anne Hidalgové, Lyon ale neuhájí zcela jistě ani Gérard Collomb, bývalý ministr vnitra.
Tyto mimořádné volby se týkají více než 157 000 kandidátů a 16,5 milionu voličů. Právě volební účast, jež poklesla v prvním kole 15. března na rekordně nízkou úroveň, patrně rozhodne. Spadly na 44,3% oproti 63,5% v roce 2014.
„Vše najednou a zároveň velmi rychle“
Konání druhého kola obecních voleb, posunutých kvůli pandemii koronaviru o tři měsíce, v posledních týdnech posílily úvahy, že prezident Macron hodlá využít výsledků k vládní obměně. Směr i nová vláda by měly jasně ukázat, že prezident zůstává pánem situace. „Vše se uskuteční zároveň a velmi rychle, aby nevyvolával u Francouzů dojem očekávání před odjezdem na dovolenou,“ cituje liberálně-levicový Le Monde jednoho z blízkých spolupracovníků prezidenta.
Vztah mezi prezidentem a premiérem, zdánlivě loajální a korektní, ale doznal v průběhu sanitární krize značných trhlin. Édouard Philippe, jenž pochází z tábora umírněné pravice, se v některých ohledech stává brzdou v Macronově snaze po „hypervládě“.
Po projevu ze 14. června, v němž akcentoval „svou vůli“ (v otázkách ekonomických, Evropy i decentralizace), ale i úmysl osobně vložit „ruce do kolomazi“, píše Le Monde.
Ústava Páté republiky, jež tvoří pilíř současného politického systému, dělí moc mezi premiéra a prezidenta, oba póly se velmi často již dříve vychylovaly směrem k pólu prezidentskému. Bude to ale nakonec prezident, kdo ústavně odvolává vládu a parlament.
Premiér, který si na národní úrovni stojí ve výzkumech lépe, než samotný prezident, jak napovídá měsíční výzkum Ifop-JDD, totiž 50:38 %, navíc hned několikrát dal najevo, že není ochoten některá politická rozhodnutí, vycházející od prezidenta přijmout. Dvanáct dní před volbami v exkluzivním rozhovoru pro Paris-Normandie řekl větu, nad kterou do posledních dní přemítají téměř všichni: „Rád bych se opět stal starostou, když již nebudu premiérem.“
Ale kdy se to stane? Směrem k Élysejskému paláci vyslal signál, v němž zdůraznil, že prezident „ví, kdo jsem, co zosobňuji, co mohu udělat a udělat nemohu“. „Pokud si myslí, že někdo jiný může být užitečnější než já, budu respektovat jeho rozhodnutí ve vší věrnost.“
Mezi jmény adeptů na premiéra, která kolují, se objevují vedle věrného ministra zahraničí Jeana-Yvese Le Driana také umírněný ministr ekonomie Bruno Le Maire, pravidelně rovněž Richard Ferrand, předseda Národního shromáždění, ale i jedna žena, nešťastná liberálně-pravicová politička Nathalie Kosciusková-Morizetová (NKM), známá svých ekologickým přesvědčením. Během červnové kampani do parlamentu v roce 2017 napadena na ulici.
Právě NKM, bývalá ministryně ekologie v pravicové vládě Françoise Fillona, by mohla být tou tváří jež rozzáří nejen úsměv Emmanuella Macrona. Otázkou zůstává, zda to potěší Nicolase Sarkozyho, proti němuž v primárkách kandidovala.
S politikou se NKM rozešla jen zdánlivě. Neříkal Macron náhodou již před třemi lety, že premiérem by mohla být žena?
> Související texty: Masturbující Griveaux aneb semeno sváru zasáhlo do Macronových řad
Žádné komentáře:
Okomentovat