Macronův velký technokratický manévr - na nové cestě tam a zpátky

> politika > francouzská > společnost > jmenování nového premiéra

Červený koberec je již připraven, stejně jako mikrofony. Za okamžik se v Matignonském paláci, sídle francouzského premiéra, odehraje rituál, známý jako výměna premiérů. Jmenování Jeana Castexe, nového premiéra, místo Édouarda Philippa, přichází v okamžiku, kdy francouzská společnost prochází krizí nejen sanitární (po boji s covidem-19), ale i ekonomickou a politickou.

Novinkou této nominace je zejména prostředí, z něhož Jean Castex přichází. Nejde totiž o ryzího politika, ale spíše o státního funkcionáře. To s sebou nese i jeho předchozí angažmá, jež nesouvisela s žádným veřejným rizikem politickým, ale spíše technokratickými postoji.

Po efektu „zelené vlny“ se očekávalo, že Macron bude reagovat na události v souladu s tímto faktem, a jmenuje někoho, kdo bude zosobňovat tuto orientaci. Nějakého „zeleného premiéra“ - nebo premiérku.

Castex, nazývaný také jako „monsieur déconfinement“, měl během sanitární krize na starosti klíčová zdravotnická opatření, o nichž prezident Macron mluvil v projevu 14. června, jako o „úspěchu“. Jedná se o starostu malého města Prades v jihovýchodních Pyrenejích - o čemž svědčí i jeho výrazný „jižanský akcent“. Před deseti lety byl ale tento nepříliš známý muž v nejvyšších patrech moci: byl poradcem pravicového prezidenta Nicolase Sarkozyho, aktivně rovněž podporoval Françoise Fillona v prezidentské kampani.

Philippe i Castex jsou - republikány. Nyní, když po víkendové „zelené vlně“ Castex nahrazuje Philippa, blízkého spíše Alainu Juppému, umírněnému pravicovému politikovi a bývalému premiérovi, působí to značně paradoxně.

Philippe, který o víkendu zvítězil v přístavním městě Le Havre v obecních volbách, se již těší domů, ale na radnici nebude mít jen starosti o „dobrý vítr“: prezident Macron ho požádal, aby se aktivně podílel na sestavování nové vlády.

Philippovou první reakcí ale bylo, že si nasadil na rukávy manžety s růžovými plážovými žabkami. To není gesto protestu, ale spíše uvolnění z nahromaděného napětí…v očekávání (nového) „plážového režimu".

Technokratický manévr, kterého se prezident Macron dopustil, ale zároveň vede k úvaze, že i on sám – jemuž se podařilo oslabit rozpor mezi levicí a pravicí – vyrostl uvnitř francouzského establishmentu, jehož symbolem je úřednická École national d‘administration (ENA), jíž chtěl před nějakým časem zrušit. I Castex je jejím absolventem. Stejně jako Philippe... a Macron. „Když se něco mění, nic se nakonec nezmění,“ tak zní zlaté pravidlo (každé) moci?

Historická lekce ducha Páté republiky 

Odchod Édouarda Philippa a jmenování Jeana Castexe potvrzuje ale i jednu dějinnou lekci, ne-li přímo „historickou tradici“, jak připomíná historik a esejista Maxime Tandonnet v dnešním konzervativní vydání listu Le Figaro. Změna předsedy vlády je v režimu Páté republiky, založené generálem Charlesem de Gaullem v roce 1958, vždy politickou událostí. Odchod Édouarda Philippa připomíná podle Tandonneta dva podobné odchody, kdy z Matignonského paláce odchází premiér, jehož popularita konkuruje samotnému prezidentu.

Prvním příkladem je 5. červenec roku 1972, kdy prezident Georges Pompidou poděkoval svému premiéru Jacquesovi Chabanovi-Delmasovi, na jehož úspěch žárlil. Projekt „nové společnosti“, s nímž Chaban-Delmas přišel, mu příliš nevyhovoval. „Místo něj raději jmenoval Pierra Messmera, věrného gaullistu, jehož askeze kontrastuje s kouzlem jeho předchůdce,“ píše Tandonnet.

Druhým příkladem je 16. květen roku 1991, kdy prezident François Mitterrand požádal Michela Rocarda, velmi populárního předsedy vlády, tvůrce garantované „minimální podpory“ v nezaměstnanosti (tzv. RMI, respektive RSA), aby rezignoval. „Jeho nástupnictví vedlo k politickému převratu,“ podotýka esejista, neboť na čelo vlády došlo ke „jmenování první ženy v dějinách Francie“. První premiérkou se stala Edith Cressonová... vydržela v Matignonském paláci pouhých 10 měsíců. Nyní se čekalo, že se tak stane podruhé... Nestalo.

Druhá polovina mandátu hlavy státy, kdy přichází zřetelně na mysl úvaha, zda se prezident chystá svůj mandát obhajovat, je obvykle vždy předmětem spekulací. Toto období by neměl být prezident příliš zastiňován nikým jiným.

„Tato inverze hodnot - předsedy vlády je populárnější než hlava státu - byla vždy považována za známku únosu Páté republiky, jejíž duch spočívá na suverénní hlavě státu,“ upozorňuje Tandonnet. Předseda vlády svým způsobem musí být připraven na to, že bude obětován.

Změna na pozici souvisí se snahou „vyprovokovat ve veřejném mínění elektrický šok“, má ale zároveň „symbolizovat změnu politické orientace“ „Efekt obětního beránka funguje: rezignující předseda vlády, i když je populární, má v kolektivním podvědomí nést váhu minulých zklamání či neúspěchů,“ shrnuje Tandonnet.

***

Odchod Édouarda Philippa má vyjadřovat tolik avízovaný příchod „nového světa“ a „nové cesty“, o níž usiluje při „transformaci Francie“ prezident republiky. Bude-li tou novou cestou jmenování veteránů ze státního aparátu, bude ji muset Philippe i Castex vyvážit politickými ministry, kteří budou výrazem proměny současné společnosti.

Krize je ve Francii vždy za prvním rohem: a poslední tři roky ukázaly, že nad nimi nelze jen tak snadno mávnout rukou. Pro Macrona je ale na prvním místě „nové cesta“, jež by ho měla dovést zase zpátky do Élysejského paláce - za pouhé dva roky.