> evropská politika > summit Evropské unie > komentáře Le Monde a Libération
Kdo by si to byl pomyslel! Po čtyřdenním summitu v Bruselu, který v hlavním evropském městě uvítal státníky ze všech koutů Evropské unie (EU), došlo nad ránem dne pátého k výsledku, který nikdo neočekával. Rodí se nová Evropa?
Někteří z Evropanů mluví o „historickém okamžiku“, jiní se obávají, že „sdílený dluh“ Evropu ještě více zatíží. Co se to vlastně za posledních pár dnů v Bruselu stalo?
Historický plán obnovy Evropy
Titulní stránka liberálně-levicového večerníku Le Monde nenechává nikoho na pochybách. Na veliké fotografii, zaujímající polovinu titulní strany, jsou k vidění (v sedě a bez masek v rozestupu za unijním stolem) francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová na společné konferenci pod svými a unijními vlajkami (každý má za sebou tři: německou, evropskou a francouzskou).
Titulek hlásí: „Evropa: historický plán obnovy.“ Editorial téhož listu shrnuje pocity z uplynulého víkendu stručným titulkem: „Odveta Evropy.“
„Velkého pokroku v evropské konstrukci bylo vždy dosaženo v bolesti,“ začíná editorial.„Historická dohoda, dosažená Sedmadvacítkou v úterý 21. července v časných ranních hodinách, není výjimkou,“ píše vítězoslavně. „Na konci čtyřdenního maratonu velmi náročných vyjednávání se hlavám států a předsedům vlád podařilo učinit zásadní krok směrem k federálnější a integrovanější Evropě tím, že dává zelenou gigantickému plánu obnovy, nezbytnému k nápravě poškození, jež bylo způsobené pandemií covid-19.“
Připomíná ale zároveň, že výsledku nebylo dosaženo snadno. „K tomu, aby vyjednavači k takovému kroku dospěli, muselo být dosaženo mnoha ústupků. Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko, k nimž se během summitu přidalo i Finsko, zpochybnili jak dotčené částky, tak filozofii tohoto řízení, i když by to znamenalo nové otevření starých ran, jež tu zůstaly po krizi eura, a po potopení Řecka před deseti lety,“ zmiňuje Le Monde.
„Tato skupina zemí dosáhla snížení výše dotací ve prospěch návratných půjček a zachování výrazných slev z jejich příspěvku do rozpočtu EU,“ poznamenává.
Dohoda je ale zároveň „dostatečně dvojznačná, aby získala podporu EU“, ale zejména „Polska a Maďarska, které hrozily vetovat text“, jenž by přísně spojoval výplatu finančních prostředků s cílem dodržovat právní stát té každé země. Mezi otázkami, na něž nebyla dána odpověď, jsou způsoby, jak se bude tento dluh splácet, ani nic o tom, jak získat nové příjmy, které by měly doplnit evropský rozpočet. Otevírá se tím kapitola nových evropských daní?
Klíčovými slovy, která se pravidelně objevují ve francouzském tisku i v otázkách novinářů na tiskových konferencích, je spojení „historický“ a „federální“.
Směrem k federálnější Evropě
Levicový list Libération, jenž na své titulní straně představuje Macrona a Merkelovou (tentokrát vestoje a s maskami – ovšem opět ve vzdálenosti více než obvyklé) se z výsledku summitu těší. Jak už je obvyklé u tohoto listu, činí tak nikoliv bez vtipu, když německy děkuje: „Europe, danke schön.“ Editorial opět opakuje, že jde o summit “historický“.
„Historická smlouva? Odpůrci větší evropské integrace se bezpochyby budou smát tomuto označení, které je – pravda – příliš často užíváno ve vztahu k bruselským konkláve. Budou se vysmívat délce (čtyři dny) vyjednávání a jeho dramaturgii. Budou se těšit z toho, že budou podtrhovat ústupky zemím, takřečeným skoupým, aby o to více snížili význam konečné dohody,“ píše Paul Quinio, dočasný ředitel redakce, jmenovaný po náhlém odchodu svého předchůdce Laurenta Joffrina.
Podle editorialisty Quinia je ovšem výše řečené chybné. „Krok, učiněný sedmadvaceti členy Evropské unie je zkrátka a dobře historický,“ míní. Důvodem je nejen výše celkové sumy, která byla „položena stůl“ (750 miliard euro), ale zejména dosud „nepoznaný princip finanční solidarity“. „Za oněmi slavnými 390 miliardami subvencí, jichž budou užívat krizí nejvíce postižené státy, se skrývá první etapy směrem k federálnější Evropě,“ vysvětluje editorialista. Kroku bylo učiněno v „jisté bolesti“, ale navzdory všech „antievropanům“, ať už jsou jakéhokoliv zabarvení.
Několik měsíců po brexitu, v okamžiku, kdy nacionalistické přízraky pokračují v oslabování kontinentu, a dosud nevídaná ekonomická a sociální krize, kterou kontinent nezažil od konce druhé světové války, „touha po unii“ převládla na „pokušeními z stupu“.
„Tak jako vždy, jedná se o Evropu, jež je výsledkem pracného kompromisu. Bylo jej dosaženo jen díky, a zde opět, shodě… historické mezi Macronem a Mekelovou,“ opakuje Libération. Novinář soudí, že šéf státu měl důvod, aby se včera v televizi (TF1) prsil, neboť bez jeho odhodlání by nic takového nebylo možné. „Bien joué, Manu!“ píše familiérně o kvalitě jeho hry editorialista. Ale co by to bylo za snahu, kdyby ji neprovázelo rozhodnutí kancléřky Merkelové, která se rozhodla pozdvihnout „německé rozpočtové tabu“, a přidala se na stranu těch, kteří prosazovali „mutualizaci dluhů“.
Obrat, který učinila v zájmu Německa, ale jenž se stal „spásonosný i pro Evropu“. A editorialista Paul Quinio uzavírá: „Takže, danke Mutti!“
Francouzský večerník Le Monde, který připomíná, že nebýt onoho „spásonosného skoku“, učiněný společně Merkelovou s Macronem, nic by nebylo. Má ale za to, že konečně jednou evropští vůdci reagují správně, jak píše, „ani příliš málo, ani příliš pozdě“. „Zbývá zajistit, aby toto bezprecedentní rozhodnutí bylo zavedeno co nejrychleji, aby zmírnilo náraz vlny epidemie. Zejména v důsledku brexitu si dvacet sedm členů je vědomo své vzájemné závislosti,“ dodává.
Již nyní ale vysílají „jednoznačný signál“, jímž je „touha zachovat svou unii na světě“. Pandemie covidu-19 „zhoršila mocenskou rovnováhu mezi jednotlivými mocnostmi a probuzenými nacionalistickými reflexy“. Evropa jež byla kritizována za „chaotické řízení sanitární krize“, dokázala na tuto nerovnováhu odpovědět. Je to její „forma odvety“.
Komu by se snad závěr editorialu Le Mondu zdál až moc metaforický, redakce na svém webu titulek změnila. Již se tam nepíše o odvetě, nebo snad pomstě, jak by se „revanche“ dala přeložit. Ale pro všechny, kteří pochybují, Le Monde píše pedagogicky: „Bruselský summit: Signál Sedmadvacítky bez dvojznažnosti o vůli uchovat Unii.“
Otázky ale zůstávají i nadále ve vzduch, připomíná konzervativní francouzský list Le Figaro, jednotlivém členské státy musejí nejprve tuto „historickou dohodu“ ve svých národních parlamentech schválit. Teprve potom mohou začít peníze na řešení sanitární, ekonomické, ale i politické krize proudit. Nejvíce získala nejsilněji postižená Itálie (80 miliard euro), po ní Španělsko (60 miliard), třetí Francie (40 miliard).
Půjčky, připomíná korespondentka listu Anne Rovanová, budou vratné v horizontu 30 let, a to až do roku 2057. Budou dluhy nakonec jediným pojítkem budoucí Evropy?
Kdo by si to byl pomyslel! Po čtyřdenním summitu v Bruselu, který v hlavním evropském městě uvítal státníky ze všech koutů Evropské unie (EU), došlo nad ránem dne pátého k výsledku, který nikdo neočekával. Rodí se nová Evropa?
Někteří z Evropanů mluví o „historickém okamžiku“, jiní se obávají, že „sdílený dluh“ Evropu ještě více zatíží. Co se to vlastně za posledních pár dnů v Bruselu stalo?
Historický plán obnovy Evropy
Titulní stránka liberálně-levicového večerníku Le Monde nenechává nikoho na pochybách. Na veliké fotografii, zaujímající polovinu titulní strany, jsou k vidění (v sedě a bez masek v rozestupu za unijním stolem) francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová na společné konferenci pod svými a unijními vlajkami (každý má za sebou tři: německou, evropskou a francouzskou).
Titulek hlásí: „Evropa: historický plán obnovy.“ Editorial téhož listu shrnuje pocity z uplynulého víkendu stručným titulkem: „Odveta Evropy.“
„Velkého pokroku v evropské konstrukci bylo vždy dosaženo v bolesti,“ začíná editorial.„Historická dohoda, dosažená Sedmadvacítkou v úterý 21. července v časných ranních hodinách, není výjimkou,“ píše vítězoslavně. „Na konci čtyřdenního maratonu velmi náročných vyjednávání se hlavám států a předsedům vlád podařilo učinit zásadní krok směrem k federálnější a integrovanější Evropě tím, že dává zelenou gigantickému plánu obnovy, nezbytnému k nápravě poškození, jež bylo způsobené pandemií covid-19.“
Připomíná ale zároveň, že výsledku nebylo dosaženo snadno. „K tomu, aby vyjednavači k takovému kroku dospěli, muselo být dosaženo mnoha ústupků. Nizozemsko, Rakousko, Dánsko, Švédsko, k nimž se během summitu přidalo i Finsko, zpochybnili jak dotčené částky, tak filozofii tohoto řízení, i když by to znamenalo nové otevření starých ran, jež tu zůstaly po krizi eura, a po potopení Řecka před deseti lety,“ zmiňuje Le Monde.
„Tato skupina zemí dosáhla snížení výše dotací ve prospěch návratných půjček a zachování výrazných slev z jejich příspěvku do rozpočtu EU,“ poznamenává.
Dohoda je ale zároveň „dostatečně dvojznačná, aby získala podporu EU“, ale zejména „Polska a Maďarska, které hrozily vetovat text“, jenž by přísně spojoval výplatu finančních prostředků s cílem dodržovat právní stát té každé země. Mezi otázkami, na něž nebyla dána odpověď, jsou způsoby, jak se bude tento dluh splácet, ani nic o tom, jak získat nové příjmy, které by měly doplnit evropský rozpočet. Otevírá se tím kapitola nových evropských daní?
Klíčovými slovy, která se pravidelně objevují ve francouzském tisku i v otázkách novinářů na tiskových konferencích, je spojení „historický“ a „federální“.
Směrem k federálnější Evropě
Levicový list Libération, jenž na své titulní straně představuje Macrona a Merkelovou (tentokrát vestoje a s maskami – ovšem opět ve vzdálenosti více než obvyklé) se z výsledku summitu těší. Jak už je obvyklé u tohoto listu, činí tak nikoliv bez vtipu, když německy děkuje: „Europe, danke schön.“ Editorial opět opakuje, že jde o summit “historický“.
„Historická smlouva? Odpůrci větší evropské integrace se bezpochyby budou smát tomuto označení, které je – pravda – příliš často užíváno ve vztahu k bruselským konkláve. Budou se vysmívat délce (čtyři dny) vyjednávání a jeho dramaturgii. Budou se těšit z toho, že budou podtrhovat ústupky zemím, takřečeným skoupým, aby o to více snížili význam konečné dohody,“ píše Paul Quinio, dočasný ředitel redakce, jmenovaný po náhlém odchodu svého předchůdce Laurenta Joffrina.
Podle editorialisty Quinia je ovšem výše řečené chybné. „Krok, učiněný sedmadvaceti členy Evropské unie je zkrátka a dobře historický,“ míní. Důvodem je nejen výše celkové sumy, která byla „položena stůl“ (750 miliard euro), ale zejména dosud „nepoznaný princip finanční solidarity“. „Za oněmi slavnými 390 miliardami subvencí, jichž budou užívat krizí nejvíce postižené státy, se skrývá první etapy směrem k federálnější Evropě,“ vysvětluje editorialista. Kroku bylo učiněno v „jisté bolesti“, ale navzdory všech „antievropanům“, ať už jsou jakéhokoliv zabarvení.
„Tak jako vždy, jedná se o Evropu, jež je výsledkem pracného kompromisu. Bylo jej dosaženo jen díky, a zde opět, shodě… historické mezi Macronem a Mekelovou,“ opakuje Libération. Novinář soudí, že šéf státu měl důvod, aby se včera v televizi (TF1) prsil, neboť bez jeho odhodlání by nic takového nebylo možné. „Bien joué, Manu!“ píše familiérně o kvalitě jeho hry editorialista. Ale co by to bylo za snahu, kdyby ji neprovázelo rozhodnutí kancléřky Merkelové, která se rozhodla pozdvihnout „německé rozpočtové tabu“, a přidala se na stranu těch, kteří prosazovali „mutualizaci dluhů“.
Obrat, který učinila v zájmu Německa, ale jenž se stal „spásonosný i pro Evropu“. A editorialista Paul Quinio uzavírá: „Takže, danke Mutti!“
Francouzský večerník Le Monde, který připomíná, že nebýt onoho „spásonosného skoku“, učiněný společně Merkelovou s Macronem, nic by nebylo. Má ale za to, že konečně jednou evropští vůdci reagují správně, jak píše, „ani příliš málo, ani příliš pozdě“. „Zbývá zajistit, aby toto bezprecedentní rozhodnutí bylo zavedeno co nejrychleji, aby zmírnilo náraz vlny epidemie. Zejména v důsledku brexitu si dvacet sedm členů je vědomo své vzájemné závislosti,“ dodává.
Komu by se snad závěr editorialu Le Mondu zdál až moc metaforický, redakce na svém webu titulek změnila. Již se tam nepíše o odvetě, nebo snad pomstě, jak by se „revanche“ dala přeložit. Ale pro všechny, kteří pochybují, Le Monde píše pedagogicky: „Bruselský summit: Signál Sedmadvacítky bez dvojznažnosti o vůli uchovat Unii.“
Otázky ale zůstávají i nadále ve vzduch, připomíná konzervativní francouzský list Le Figaro, jednotlivém členské státy musejí nejprve tuto „historickou dohodu“ ve svých národních parlamentech schválit. Teprve potom mohou začít peníze na řešení sanitární, ekonomické, ale i politické krize proudit. Nejvíce získala nejsilněji postižená Itálie (80 miliard euro), po ní Španělsko (60 miliard), třetí Francie (40 miliard).
Půjčky, připomíná korespondentka listu Anne Rovanová, budou vratné v horizontu 30 let, a to až do roku 2057. Budou dluhy nakonec jediným pojítkem budoucí Evropy?
Žádné komentáře:
Okomentovat