> politika > Evropa >Velká Británie > brexit
Británie vždy byla ostrovem. A s Evropou mêla různė vztahy. Podvědomě její identitu formovaly jiné faktory než ostatní země. Proto z Evropské unie odešla.
Brexit totiž dokazuje, že „na změnu globálního směru našeho národa“ bylo „příliš pozdě“ již v 70. letech 20. století, kdy Spojené království vstupovalo do tehdejšího Evropského společenství, píše Robert Tombs, emeritní profesor University of Cambridge, v komentáři pro konzervativní list The Daily Telegraph.
„Británie je evropským národem,“ cituje autor zastánce setrvání Británie v Evropě, „když volají po co nejužším vztahu s EU po brexitu.“ Co to ale znamená? A souhlasí vůbec s touto myšlenkou „kontinentální sousedé“ Velké Británie?
Je těžké, ne-li nemožné, skutečně cítit podvědomé vlastnosti, které vyplývají ze tří základních aspektů: geografie, historie a kultury.
Evropa a její kvazi-náboženské poslání
Hlavním ukazatelem, že se Britové cítili jako „šťastní ostrované“, míní Tombs, spočívá ve skutečnosti, že měli jen zřídka existenční starosti s „naší identitou“ nebo „našimi hranicemi“. „Ale Francie, Německo, Itálie, Polsko, Maďarsko – abych zmínil jen ty největší - zažily hraniční spory nebo územní změny i v živé paměti,“ soudí.
„Otcové zakladatelé“ nynějšího evropanství se pokoušeli bojovat nebo překonat tyto těžkosti, pro něž to byla doslova „noční můra“. Zdá to bylo správné rozhodnuti, nemůže být podle historika „instinktivní britskou starostí“.
„Nikdy jsme nemohli být jádrem této Evropy, s jejím kvazi-náboženským posláním, jež mělo nahradit staré nacionalismy tím náhražkovým evropanstvím (ersatz Europeanism), které je považováno za neškodné,“ píše. Nic není Britům cizejší, než ustálená vêta: „Vytvořili jsme Evropu, nyní ji musíme uskutečnit."
Teoreticky by se sice dala pochopit nedůvěra k lidové svrchovanosti, která vytvořila EU jako „tajnou elitní mocenskou strukturu“. Ale většina z nás, rozumějte britských euroskeptiků, jejichž mluvčím chce Tombs být, nikdy nemůže cítit, že to je nevyhnutelná cena za mír.
Podle něj 20. století nabidlo jiné ponaučení: „demokratický národ je baštou evropské civilizace, nikoli jejím nepřítelem“ ,vysvětluje. „Instinktivně cítíme, že potlačení demokratické volby je skutečně nebezpečný kurz,“ dodává.
Schizofrenie moci: Evropa je tam, ne tady
A jaký by měl být „případný vztah“ Británie k Evropskè unii? „Evropa je tam, ne tady. Dokonce i nejhorlivější britští federalisté o tom mluví jako o jiném místě, jehož toužebně touží být součástí,“ upozorňuje. Dějinný vztah Velkě Británie k Evropě se vyvíjel.
„Měli jsme měnící se vztahy s různými částmi kontinentu, takže je těžké říci, se kterými máme největší spřízněnost. Křesťanství pocházelo z Říma. Později jsme se stali jižní kolonií pohanské Skandinávie. Náš jazyk je germánský,“ popisuje.
V „transformativním vztahu čtyř století“ byla Británie s Francií. S Nizozemskem šlo o „dlouhý hospodářský a bezpečnostní vztah“ - na nějaký čas měly obě země stejného vládce. Po více než jedno století, po hannoverské posloupnosti, byla Anglie velmocí v Německu.
„Británie byla spojencem i nepřítelem každého velkého kontinentálního státu, katolického i protestantského, monarchie, demokracie a diktatury. Monarcha má dokonce věrohodné tvrzení, že je šerifem islámu, potomkem proroka Mohameda. Nikdy nebyloa v pokušení ani nucena spojit se s hegemonickou kontinentální mocí, aby se podílela na kořisti dominujících hráč Evropy,“ tvrdí profesor Tombs.
Pokud byla národní identita důležitá, 20 mil od moře rozhodně nebylo méně; a trans-oceánská spojení poskytla globální zdroje, aby mohla čelit kontinentálním hrozbám a pracovat na vytvoření „rovnováhy sil“. Británie byla tedy jediným významným evropským státem, který se nikdy nestal spojencem nebo ochotným satelitem ani Napoleona, ani Hitlera, ale rozhodl se jim odolat, i když se boj zdál beznadějný.
„Nakonec se nikdy vážně nepokusila připojit k triumvirátu s Francií a Německem, aby ovládla EU. Naším heslem bylo nezávislost,“ tvrdí.
Lákadlo příležitostí v zámoří odtáhlo Británii od kontinentálních ambicí. Ačkoli slavná revoluce v roce 1688 zahájila „druhou stoletou válku“ s Francií a skončila až ve Waterloo, boj se stával stále globálnějším a bojoval nejen na pláních Flander, ale i v Indii a Americe.
Po Waterloo Británie odmítla být součástí Svaté aliance, toho velmocenského systému ke správě kontinentu, místo toho se stala patronem a ochráncem nezávislých států, včetně Francie, Belgie, Řecka, Španělska nebo Portugalska.
Británie v 50. letech 18. století vynaložila malé úsilí na formování sjednocení Itálie a s omezeným znepokojením a zanedbatelným vlivem sledovala, jak agresivní války proti Dánsku, Rakousku a Francii do té doby oddělené německé státy změnil Otto von Bismarck na novou a mocnou říši.
I kdyby si Británie přála zasahovat, těžko by to mohla udělat. Nikdy to nebyla supervelmoc, ale vždy to byl středně velký stát, který někdy musel překonat svou váhu, ale vůbec se nedostal do ringu, kdyby se mu mohl vyhnout,“ poznamenává.
Bismarck tehdy žertoval, že „kdyby Britové přistáli s jejich armádou v Německu, nechal by ji zatknout“ a předseda vlády Benjamin Disraeli prohlásil, že Británie „je ve skutečnosti spíše asijskou mocností než evropskou“.
„Byla to velká geopolitická chyba?“ ptá se historik Tombs. Mnoho lidí, kteří později podpořili evropskou integraci, si přesnê toto mysleli.
Brexit však dokazuje, že na jeho změnu bylo příliš pozdě. Miliony lidí, kteří emigrovali za poslední dvě století a hledali lepší život, nepřekročili Lamanšský průliv ani Severní moře, aby se stali Evropany, ale šli do anglicky mluvících zemí přes oceány.
Dnes žije v „anglosféře“ dva a půlkrát více britských občanů než v EU a hlavní britské etnické menšiny pocházejí ze zemí společenství. I když jsme se snažili být „v srdci Evropy“, píše Tombs, jsme ekonomicky méně integrovaní než kterýkoli jiný člen EU a po 20 let se náš obchod stále více vzdaluje od kontinentu.
Jsme příliš globální ostrov
Průzkumy veřejného mínění ukazují, že britské názory na EU se neliší od názorů našich kontinentálních sousedů - to znamená, že nejsou nadšené nebo horší. Rozdíl je v tom, že oni se domnívají, že nemají jinou možnost, než zůstat členy.
Ekonomické kalkulace tu hrají rozhodující roli Ale stejně tak i instinktivní pocity, které pramení z geografie a historie. Oddělené nebo částečně oddělené země - Norsko, Švýcarsko, stejnê jako Británie a členské státy, které nejsou členy eurozóny - jsou všechni různými způsoby outsidery.
Naše zvláštnost - nebo alespoň generál de aulle si myslel, když vetoval náš vstup do Evropského hospodářského společenství - spočívala v tom, že jsme příliš globální, míní historik a cituje jeho slavnou větu: „Ostrov, který je spojen svým obchodem, trhy, zásobami potravin a as nejrůznějšími často nejvzdálenějšími zeměmi. “
„Trvalo nám půl století, než jsme si uvědomili, že měl pravdu,“ uzavírá historik „a nakonec jsme šli i s obilím.“
***
Robert Tombs je autorem knihy This Sovereign Isle: Britain In And Out of Europe, kterou vydává nakladatelství Allen Lane ke dni 17. ledna 2021.
Žádné komentáře:
Okomentovat