Enrico Letta se vrací do Říma. Nadchází kopernikovský obrat?

 > politika > Itálie > Demokratická strana > Enrico Letta

Může být veden touhou po pomstě jako hrabě Monte Christo. Vrací se po letech zpátky, a někteří ho vidí jako Může Prozřetelnosti. Na čele italské Demokratické strany (PD) stanul nový muž, který už tu kdysi byl: Enrico Letta.

V roce 2007, když spoluzakládal v Římě Demokratickou stranu (PD), snil o této straně jako o „pestrobarevné“, jako jsou slavné obrazy Vincenta van Gogha: „Žlutá, která je žlutá, modrá, která je modrá“. Uplynulou neděli se stal jejím novým sekretářem. Enrico Letta tím ukončil svůj sedmiletý pařížský exil.

Když snil o barvách, patrně si - o 14 let později a po osmi předchozích tajemnících - tehdy neuvědomil, že jednou přijde řada i na něj samotného, píše Monica Guerzoniová ve středo-pravicovém listu Corriere della Sera.

Enricovi Lettovi nyní prostě nezbývá nic jiného, než aby dal Demokratické strašné tvar a barvu, neboť je stále bledší a bledší politickou silou, jež se nachází v krizi identity a poklesu volebních preferencí.

Muž Prozřetelnosti? Očekávaný i obávaný

Bývalý předseda vlády, který je občas nazýván mužem prozřetelnosti, je ve srovnání s hrabětem Maria Draghiho i hraběte Monte Christo z románu Alexandra Dumase, očekávaný (a také obávaný) spíše jako Nemesis řecké mytologie, je dnes připraven sejmout šeď a na hlavu si nasadit helmici..

Pro toho, kdo stále cítil „Demokratickou stranu ve svém srdci“, rozhodnutí kandidovat na první roli ve straně bylo podle novinářky jistě silně „meditované, protrpěné a možná nevyhnutelné“.

Odchod Letty z politické scény předcházea před sedmi lety zrada. Zdá se to být dnes neuvěřitelné a pro mnohé i zapomenuté dějství, jež ho donutilo opustit premiérský Palazzo Chigi, poté i stranu a také parlament, což je podle novinářky „vzácný příklad poslance, který se vzdal svého mandátu“, aby hledal nakonec „skutečnou práci“.

O sedm let později a s „o něco méně vlasy“ ukončil Letta svůj pařížský exil a přistál v Římě, plný nových zkušeností a osobního uspokojení. Založil dvě neziskové instituce, a je prezidentem vlivného Institutu Jacquesa Delorse. Jako děkan pracoval po celou dobu na pařížské École d’affaires internationales prestižní Sciences Po, ze které bude muset rezignovat. 

Prošel si jejím vedením a podařilo se mu školu dostat ze třináctého až na druhé místo ve světovém hodnocen, hned za Harvard - a byl by jistě rád, kdyby se příští rok podařilo mu ji dostal až na vrchol. 

Liberální reformátor, proevropský politik, jenž se profiloval silně ekologicky, vždy vyznával „posvátnou úctu k institucím“, má navíc dobré vztahy s novým premiérem Mariem Draghim, ale nechlubí se tím. 

Mezi jeho charakterové rysy, píše Corriere della Sera, patří vzácná kombinace: „Nesnáší výsměch, urážky, zkratky, sebevědomé politické zprávy, Salviniho buldozer a Renziho machiavellismus.“ 

Vedle odmítání politiky obou Matteů (Salviniho a Renziho) ho vždy děsilo i hnutí „vaffa“ komika Beppe Grilla, ale za ta léta se stal teoretikem dialogu s 5 hvězdami, k nimž si nalezl vztah, vyjádřený výrokemi: „Populismus nelze odmítnout jako výkřik hněvu, pokud je to výkřik bolesti.“

Muž předurčený k pádu? Nejmladší ministr republiky

Enrico Letta se narodil v Pise 20. srpna 1966. Vystudoval mezinárodní právo. Je ženatý s novinářkou listu Corriere della Sera Giannou Fregonarovou a má tři děti, Giacoma, Lorenza a Francesca. Kvazi-sekretář Demokratické strany podniká první politické kroky v Lidové straně. Jeho politickým „otcem“ je Beniamino Andreatta, tvůrce volebního středo-levicového spojenectví Olivovník.

V roce 1993 nastoupil na ministerstvo zahraničí jako vedoucí sekretariátu ve vládě Carla Azeglia Ciampiho. Pracuje jako zástupce tajemníka PPI od ledna 1997, o rok později, ve věku 32 let, ho ministr Massimo D'Alema povolává účasti na politice Evropské unie. Ve vládě premiéra Guilia Andreottiho se stává nejmladším ministrem v republikánské historii.

Je to jen ale zatím jen začátek politické kariéry, jež dělá dojem dějinné předurčennosti jako ministra ve vládách Alemy, Amata a v roce 2004 pod značkou Spojeného Olivovníku získává mandát, evropského poslance se 176 000 preferencemi.

Do Palazzo Chigi vstoupil poprvé v roce 2006 jako podtajemník prezidenta, Romano Prodi tehdy porazil Silvia Berlusconiho a Gianni Letta musí paradoxně ustoupit svému synovci. 

O rok ozději, když se zrodila Demokratická strana, a on jako bývalý šéf ekonomiky ekologické středově-levicové Margherity kandiduje na sekretariát s videem na YouTube, kde říká: „Chtěl bych se ujistit, že nová strana je postavena tak trochu jako encykloyopedie Wikipedie". Umístil se na 3. místě a Walter Veltroni, první tajemník, si jej vybral jako stínového ministra práce.

V roce 2008 byl zvolen poslancem a v roce 2009, kdy Pier Luigi Bersani vyhrál primárky, ho povolal jako zástupce. Po letech na tyto chvíle vzpomínal s dojetím jako na dobu, kdy bylo mozné, aby „dva lidé jako my mohli spolupracovat se skutečným přátelstvím a loajalitou“

Přátelství a loajalita, dvě ctnosti, které jsou nyní v Demokratické straně nedostatkovým zbožím. Po letech osobních sporů, je strana rozervaná vnitřním bojem, jenž přiměl i zatím posledního sekretáře Nicolase Zimgarettiho k demisi; zdá se ale, že se různicemi Letta příliš netrápí, píše novinářka.

Strana se hodně změnila, ale on také. „Vyloučení z Palazzo Chigi“, které mu nachystal Matteo Renzi v roce 2014, bylo těžkou lekcí, které si dnes spíše cenil. 

I když ta osudová esemeska, připomíná AFP,i vstoupila do dějin, zněla: „Enrico, sta sereno!“ (Enrico, buď v klidu!). Renzi stál za „palácovým převratem“, v němž tehdy jako sekretář Demokratické strany podrazil nohy svému premiérovi, aby se jím poté sám stal.

Letta se do poslední chvíle snažil zachovat ledový klid, íačkoliv Renzi postupoval stylem, který Letta označil větou: „Šroubuje to do spirály hodné Freuda.“ O dva roky později ve své knize popisuje sebe jako muže, který padl a vstal, a to díky studentům Sciences Po a stovce italských mladíků, kteří se každý rok zapisují na jeho politickou školu.

Může to znít paradoxně, ale bývalý premiér jde tak daleko, že poděkuje Renzimu křesťanský za jeho sešrotování: „Neměl jsem ještě zkušenost nabitou životními lekcemi.“ „Každý, kdo ocení (nebo nenávidí) jeho zdrženlivost, jemnou diplomacii a sebeovládání, které si někdy mylně vykládá jako chlad, objeví Lettu připraveného u boji,“ píše Guerzoniová.

***

Pokud byl v minulosti „příliš měkký“, nyní se dozvěděl, že „musíte se ponořit hluboko do konfliktů“, protože v dnešní době je radikalismus myšlenek „kategorický imperativ“. 

Možná i tohle uvědomění ho přivedlo k mýšlence, že nelze Demokratickou stranu udržovat jako dosud. Dvouhodinový projrv leccos  naznačil: třeba touhu v podzimních volbách zvítězit. Byla by to pro něj osobní satisfakce? Stál by se opět premiérem...

Změny paradigmatu, o nějż usiluje, si všiml i levicový list La Repúbblica, když v souvislosti s nástupem Enrica Letty píše o zásadním „kopernikovském obratu“.  Letta se vrací po letech na místo činu.