Rusko považuje Čínu za spojence v nové studené válce se Západem. Tragický aspekt, alespoň pro Rusko, ale spočívá v tom, že to není vzájemné.
Zdá se, že rétorika připomínajįcí studenou válku v poslední době narůstá. V analytickém textu, který zveřejnil nezávislý ruský portál Meduza, ale nevypadá studenã válka již tak, jak jsme byli dosud zvyklí vidět.
V Rusku i na Západě se rádi uchylují k rétorice studené války, když analyzují současný stav mezinárodních vztahů (a navzájem obviňují jeden druhého z toho, kdo se o ní více pokouší).
Ale na obou stranách tvrdohlavě nechtějí zaznamenat, že pro obyvatele většiny planety hlavními historickými událostmi posledních sta let nejsou světové války, ani boj komunismu proti kapitalismu, ale něco zcela jiného: totiž vznik samostatných národních států na troskách asijských a evropských říší, píše Maxim Trudoljubov.
A pokud začala nová studená válka, není to mezi liberalismem a autoritářstvím, nýbrž mezi těmi, kteří byli kdysi kolonialisty, a těmi, kdo byli jejich koloniemi.
Redaktor sloupku Ideje ruského portálu Meduza, který vychází v sousední lotyšské Rize, vysvětluje, že drama ruského postavení spočívá v tom, že Rusko patřilo mezi první skupinu zemí, tedy mezi kolonialisty, zatímco jeho současný hlavní spojenec Čína je jednou ze zemí, které byly nejvíce zasaženy imperialismem.
Svět nostalgie: vrací se svět o dvou vlajkách?
V Rusku i na Západě se rádi uchylují k rétorice studené války, když analyzují současný stav mezinárodních vztahů (a navzájem obviňují jeden druhého z toho, kdo se o ní více pokouší).
Ale na obou stranách tvrdohlavě nechtějí zaznamenat, že pro obyvatele většiny planety hlavními historickými událostmi posledních sta let nejsou světové války, ani boj komunismu proti kapitalismu, ale něco zcela jiného: totiž vznik samostatných národních států na troskách asijských a evropských říší, píše Maxim Trudoljubov.
A pokud začala nová studená válka, není to mezi liberalismem a autoritářstvím, nýbrž mezi těmi, kteří byli kdysi kolonialisty, a těmi, kdo byli jejich koloniemi.
Redaktor sloupku Ideje ruského portálu Meduza, který vychází v sousední lotyšské Rize, vysvětluje, že drama ruského postavení spočívá v tom, že Rusko patřilo mezi první skupinu zemí, tedy mezi kolonialisty, zatímco jeho současný hlavní spojenec Čína je jednou ze zemí, které byly nejvíce zasaženy imperialismem.
Svět nostalgie: vrací se svět o dvou vlajkách?
Ruští ideologové a propagandisté hovoří o „zavedení ideálů a norem, které jsou Rusku cizí“, odsuzují opozici jednající na „rozkazy ze Západu“ a děsí diváky tím, že Západ Rusko připravuje na něco, „ne méně než válku“.
Američtí, britští a obecně západoevropští komentátoři obviňují ruské úřady ze záměrného boje proti západním institucím a vedení protizápadní informační války.
Veškerý tento hluk by bylo lze ignorovat, ale pokud ho přesto minutu posloucháte, snadno zjistíte, že hlavní věcí v něm není obsah, ale pohodlí, tolik vlastní ideologům, ale i většině publicistů.
Veškerý tento hluk by bylo lze ignorovat, ale pokud ho přesto minutu posloucháte, snadno zjistíte, že hlavní věcí v něm není obsah, ale pohodlí, tolik vlastní ideologům, ale i většině publicistů.
Ve všech těchto „objednávkách ze Západu“ a „hybridních válkách“ vládne nostalgie po minulé bipolární konfrontaci, soudí analytik, ve které mělo Rusko - přesněji poválečný Sovětský svaz - jasnou - a vedoucí - roli. Západním politikům a publicistům zase chybí časy triumfů globálního konfliktu dvacátého století.
Rusko a Západ se připravují na poslední – nikoliv nejdůležitější – válku. O co se vlastně jedná?
Studená válka, na kterou všechna tato obviňování odkazují, nebyla jen zmrazeným konfliktem mezi dvěma velmocemi (propukl v regionálních válkách), ale také pochopitelným - zejména při pohledu z Washingtonu a Moskvy - systému mezinárodních vztahů.
Na každém ze dvou pólů světa byla vlajka, kolem níž byly seskupeny země, které byly nuceny - nebo byly ziskové - být blíže Západu („kapitalistické“) nebo SSSR („socialistické“).
Ze západního hlediska bylo celé dvacáté století věnováno smrtící konfrontaci mezi ideologiemi fašismu a komunismu a poté politickými a ekonomickými systémy kapitalismu a komunismu.
Všechna tato učení a pohledy na svět vznikly v Evropě před více než sto lety. Pohled prezidenta Vladimíra Putina, který se nikdy neunaví vzpomínkami na výsledky druhé světové války a následné přerozdělení světa, je v tomto smyslu zcela západní. Jedná se sice o nespokojený, ovšem západní pohled, historicky tzv. západnictví.
Ale pod rouškou konfrontace mezi kapitalismem a socialismem byla skryta další konfrontace, připomíná ruský komentátor.
Globální zmrazené procesy, jež zvolna rozmrzají
,,Studená válka nemilosrdně vtáhla do sebe třetí země a potlačila jejich snahy o dekolonizaci, nezávislý národní rozvoj a formování jejich vlastních politických systémů,“ píše norský historik Odd Arne Westadt v jjedné z nejlepších knih o historii studené války historik Yalské University.
Z nezápadního hlediska - přesněji z mnoha nezápadních hledisek -, byl ovšem hlavním globálním procesem 20. století vznik samostatných národních států, jež se vynořily na troskách evropských a asijských říší.
V Egyptě, Indii, Číně, Pákistánu nebo Thajsku si samozřejmě představují, co Američanům a Evropanům dělá starosti (díky rozšířenému šíření anglického jazyka to není tak obtížné), ale při pohledu z „druhé strany“ vypadá svět jinak.
Rusko a Západ se připravují na poslední – nikoliv nejdůležitější – válku. O co se vlastně jedná?
Studená válka, na kterou všechna tato obviňování odkazují, nebyla jen zmrazeným konfliktem mezi dvěma velmocemi (propukl v regionálních válkách), ale také pochopitelným - zejména při pohledu z Washingtonu a Moskvy - systému mezinárodních vztahů.
Na každém ze dvou pólů světa byla vlajka, kolem níž byly seskupeny země, které byly nuceny - nebo byly ziskové - být blíže Západu („kapitalistické“) nebo SSSR („socialistické“).
Ze západního hlediska bylo celé dvacáté století věnováno smrtící konfrontaci mezi ideologiemi fašismu a komunismu a poté politickými a ekonomickými systémy kapitalismu a komunismu.
Všechna tato učení a pohledy na svět vznikly v Evropě před více než sto lety. Pohled prezidenta Vladimíra Putina, který se nikdy neunaví vzpomínkami na výsledky druhé světové války a následné přerozdělení světa, je v tomto smyslu zcela západní. Jedná se sice o nespokojený, ovšem západní pohled, historicky tzv. západnictví.
Ale pod rouškou konfrontace mezi kapitalismem a socialismem byla skryta další konfrontace, připomíná ruský komentátor.
Globální zmrazené procesy, jež zvolna rozmrzají
,,Studená válka nemilosrdně vtáhla do sebe třetí země a potlačila jejich snahy o dekolonizaci, nezávislý národní rozvoj a formování jejich vlastních politických systémů,“ píše norský historik Odd Arne Westadt v jjedné z nejlepších knih o historii studené války historik Yalské University.
Z nezápadního hlediska - přesněji z mnoha nezápadních hledisek -, byl ovšem hlavním globálním procesem 20. století vznik samostatných národních států, jež se vynořily na troskách evropských a asijských říší.
V Egyptě, Indii, Číně, Pákistánu nebo Thajsku si samozřejmě představují, co Američanům a Evropanům dělá starosti (díky rozšířenému šíření anglického jazyka to není tak obtížné), ale při pohledu z „druhé strany“ vypadá svět jinak.
Pokud nejste z Washingtonu nebo Moskvy, pak pro vás nejsou důležité „intra-západní“ spory, ale vztahy mezi bývalými koloniemi (nebo státy, které byly součástí oběžných drah říší) a bývalými kolonialisty.
Vypadá to ale efektně. Před 75 lety přednesl Winston Churchill ve Fultonu řeč, jíž začala studená válka. Zúčastňuje se nyní Rusko znovu studené války? Je to vůbec možné v současném moderním světě?
Lidská práva a demokracie jako neokolonialismus
V tomto dlouhém a bolestivém konfliktu se Západem, který je mnohem starší než studená válka, má Rusko - geograficky i historicky - jedinečné ambivalentní postavení.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov naposledy podepsal na setkání se svým čínským protějškem Wang Jimem společné prohlášení s názvem: „K některým otázkám globálního vládnutí v moderních podmínkách“, v němž se uvádí, že lidská práva musí být chráněna „v souladu s národními charakteristikami“.
Vypadá to ale efektně. Před 75 lety přednesl Winston Churchill ve Fultonu řeč, jíž začala studená válka. Zúčastňuje se nyní Rusko znovu studené války? Je to vůbec možné v současném moderním světě?
Lidská práva a demokracie jako neokolonialismus
V tomto dlouhém a bolestivém konfliktu se Západem, který je mnohem starší než studená válka, má Rusko - geograficky i historicky - jedinečné ambivalentní postavení.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov naposledy podepsal na setkání se svým čínským protějškem Wang Jimem společné prohlášení s názvem: „K některým otázkám globálního vládnutí v moderních podmínkách“, v němž se uvádí, že lidská práva musí být chráněna „v souladu s národními charakteristikami“.
Čína měla se západními partnery dlouho spory o lidských právech. „Prioritou Číny jsou hospodářská a sociální práva, nikoli občanská a politická práva,“ vysvětluje Phil Ma, výzkumník z Dukeovy University.
Ještě důležitější je, že výčitky porušování lidských práv v Tibetu nebo Sin-ťiangu nezní čínským politikům v kontextu nedávné studené války, ale v kontextu „století ponížení“ - období končícího vznikem Lidové republiky Číny v roce 1949.
V širším kontextu působí současné čínské úřady jako zástupci jedné z předních nezápadních mocností usilujících o překonání dědictví koloniální éry. Proto v jejich očích nejsou lidská práva a šíření demokracie nic jiného než pokus Západu naučit východní „barbary“, aby byli „civilizovanější“.
Macau Mutua, keňský profesor práva na University of Buffalo v New Yorku, tvrdí, že tento přístup je nebezpečně blízký staré imperialistické představě, že západní civilisté jsou povoláni, aby přišli a zachránili východní barbary před nimi samotnými.
Staronové národní tradice a znovunabytá pýcha
Čínská komunistická strana ospravedlňuje legitimitu své vlastní moci ani tak ideologií, která již ztratila na významu po skončení studené války, ale rolí národně orientované moci. Byla to právě jež ukončila éru, kdy Čína utrpěla územní a ekonomické ztráty z akcí velmocí: Británie, Francie, USA - a také Ruska.
Indický publicista Pankaj Mishra začíná svou knihu Od ruin říše. Vzpoura proti Západu a rekonstrukce Asie příběhem o tom, jak byla mimo západní svět vnímána porážka ruské flotily v bitvě o Cušimu v květnu 1905.
Tehdy oslavovali nejen Japonci. Stránky egyptských, čínských, perských a tureckých novin zaplnily nadšené ohlasy: poprvé v moderní době dokázala neevropská země porazit evropskou mocnost ve vojenském konfliktu v plném rozsahu.
Nezápadní intelektuálové a reformátoři si ten den pamatovali jako milník. Mustafa Kemal, budoucí Atatürk, byl tehdy přesvědčen, že modernizace podle japonského modelu může zemi změnit.
Staronové národní tradice a znovunabytá pýcha
Čínská komunistická strana ospravedlňuje legitimitu své vlastní moci ani tak ideologií, která již ztratila na významu po skončení studené války, ale rolí národně orientované moci. Byla to právě jež ukončila éru, kdy Čína utrpěla územní a ekonomické ztráty z akcí velmocí: Británie, Francie, USA - a také Ruska.
Indický publicista Pankaj Mishra začíná svou knihu Od ruin říše. Vzpoura proti Západu a rekonstrukce Asie příběhem o tom, jak byla mimo západní svět vnímána porážka ruské flotily v bitvě o Cušimu v květnu 1905.
Tehdy oslavovali nejen Japonci. Stránky egyptských, čínských, perských a tureckých novin zaplnily nadšené ohlasy: poprvé v moderní době dokázala neevropská země porazit evropskou mocnost ve vojenském konfliktu v plném rozsahu.
Nezápadní intelektuálové a reformátoři si ten den pamatovali jako milník. Mustafa Kemal, budoucí Atatürk, byl tehdy přesvědčen, že modernizace podle japonského modelu může zemi změnit.
Jawaharlal Nehrú, budoucí první předseda vlády nezávislé Indie, připomněl, že zprávy o Cušimě ho velmi inspirovaly a posílily jeho naděje na osvobození Asie od podmanění Evropě. Jeden z intelektuálních vůdců černošského hnutí ve Spojených státech William Dubois napsal o celosvětovém nárůstu „barevné pýchy“.
Historicky je Rusko jednou z koloniálních mocností. Na úsvitu nové éry bylo Rusko součástí Západu, chovalo se jako západní říše a bylo nezápadním světem vnímáno právě takto.
Nároky Číny vůči Rusku - které dosud nebyly skutečně staženy - jsou pohledávkami vůči bývalé koloniální říši. Když se Deng Xiaoping a Michail Gorbačov setkali poprvé v Pekingu roku 1989, sovětský vůdce byl překvapen souborem „starých“ témat, která vznesl Teng Chia'oping.
Gorbačov, který přišel navázat vztahy s partnerem SSSR, musel čelit tomu, že mu čínský vůdce připomněl carskou politiku, souhrn ponížení minulých let, a zejména území, která byla postoupena Rusku na základě Aigunských a Pekingských smluv,
Historicky je Rusko jednou z koloniálních mocností. Na úsvitu nové éry bylo Rusko součástí Západu, chovalo se jako západní říše a bylo nezápadním světem vnímáno právě takto.
Nároky Číny vůči Rusku - které dosud nebyly skutečně staženy - jsou pohledávkami vůči bývalé koloniální říši. Když se Deng Xiaoping a Michail Gorbačov setkali poprvé v Pekingu roku 1989, sovětský vůdce byl překvapen souborem „starých“ témat, která vznesl Teng Chia'oping.
Gorbačov, který přišel navázat vztahy s partnerem SSSR, musel čelit tomu, že mu čínský vůdce připomněl carskou politiku, souhrn ponížení minulých let, a zejména území, která byla postoupena Rusku na základě Aigunských a Pekingských smluv,
Gorbačov, stejně jako všichni ruští vůdci, kteří existují v západní agendě, nedokázali reagovat. „Podle protokolu měl Gorbačov jako odpověď uvést naši pozici, naši vizi, ale neučinil to, protože nebyl připraven na takové přijetí, a mlčel - to znamená, fakticky ukázal, že souhlasil s názorem Deng Siao-pchingovy verze,“ vzpomíná sinolog Andrej Vinogradov z Institutu Dálného východu v nedávném rozhovoru.
V Číně je hraniční konflikt z roku 1969 v Damanskoje kvalifikován jako „odmítnutí severním agresorům“. Jeho výročí bylo nedávno v Číně oslavováno a zbývající účastníci těchto akcí obdrželi ocenění.
V Číně je hraniční konflikt z roku 1969 v Damanskoje kvalifikován jako „odmítnutí severním agresorům“. Jeho výročí bylo nedávno v Číně oslavováno a zbývající účastníci těchto akcí obdrželi ocenění.
Nezlomná síla čínské paměti
Evropská unie je stále hlavním obchodním partnerem Ruska, ale pokud před sedmi lety objem obchodu mezi EU a Ruskem pětkrát překročil objem obchodu s Čínou, dnes se rozdíl snížil na dvojnásobek.
Čína již předběhla Německo v roli největšího dodavatele průmyslového vybavení do Ruska. Relativně skromné objemy dodávek ruského plynu do Číny rostou.
Evropská unie je stále hlavním obchodním partnerem Ruska, ale pokud před sedmi lety objem obchodu mezi EU a Ruskem pětkrát překročil objem obchodu s Čínou, dnes se rozdíl snížil na dvojnásobek.
Čína již předběhla Německo v roli největšího dodavatele průmyslového vybavení do Ruska. Relativně skromné objemy dodávek ruského plynu do Číny rostou.
Vojenská spolupráce se stále více prohlubuje, jejíž viditelným vyjádřením jsou společná cvičení. Vyhlídka na hluboký vstup Ruska do technologické sféry vlivu Číny, zejména při výstavbě 5G sítí, je docela reálná.
Alexander Gabujev z moskevského Carnegie Center ve své studii vyhlídek na integraci Ruska do Pax Sinica - čínského geo-ekonomického prostoru - poznamenává, že Čína dosud využívá své ekonomické výhody hlavně za účelem získání příznivějších obchodních podmínek, slev na dodávky ropy a zemního plynu.
Alexander Gabujev z moskevského Carnegie Center ve své studii vyhlídek na integraci Ruska do Pax Sinica - čínského geo-ekonomického prostoru - poznamenává, že Čína dosud využívá své ekonomické výhody hlavně za účelem získání příznivějších obchodních podmínek, slev na dodávky ropy a zemního plynu.
Ale jak se zvyšuje závislost Ruska na Číně, čínští politici mohou stejně tak dobře začít vyvíjet tlak na Rusko v nekomerčních sférách: například omezit vojenskou spolupráci se soupeři ČLR, přesvědčit země Střední Asie, aby umožnily čínským vojenským společnostem na jejich území chránit objekty projektu Hedvábné stezky. Krátkodobé zisky se mohou proměnit v dlouhodobé ztráty.
Pro úřadující kremelské politiky je výhodné hrát roli horlivých bojovníků proti Západu. Problém je v tom, že paměť moskevských nezápadních partnerů je mnohem delší než paměť Rusů.
Logika Kremlu je pochopitelná, ale je diktována názory vytvořenými během studené války. To je perspektiva několika desetiletí. Čínští politici se mezitím dívají na Rusko - a celý svět - z pohledu staletí.
Pro úřadující kremelské politiky je výhodné hrát roli horlivých bojovníků proti Západu. Problém je v tom, že paměť moskevských nezápadních partnerů je mnohem delší než paměť Rusů.
Logika Kremlu je pochopitelná, ale je diktována názory vytvořenými během studené války. To je perspektiva několika desetiletí. Čínští politici se mezitím dívají na Rusko - a celý svět - z pohledu staletí.
Proto i po přiblížení se k ČLR a po boji proti Západu na čínské straně Rusko stále zůstává „historickým Západem“ a - tedy - předmětem pohledávek z Číny, jejichž přesná velikost není známa.
Studená válka se nevrátí, nejen kvůli starých konfliktům, ale především pro výheň těch současných.
Žádné komentáře:
Okomentovat