Kdo jsou nepřátelé demokracie? Evropa v zrcadle arogance a diktátů

> politika > Evropská unie > Maďarsko & Polsko > komentář Die Welt

Evropa prochází nebezpečným vývojem, jenž nahrává Rusku. Na jedné straně stojí zakladatelské západoevropské státy, na straně druhé ty nově přistoupivší východoevropské. Obě strany procházejí odlišnou kulturní revolucí, danou délkou vývoje, ale i hodnotovým rámcem. Měly by ale brát v potaz společné geostrategické ohledy a nemít krátkou paměť.

V jakém stavu se ocitla Evropa? „Evropa je v současné době na nebezpečné cestě,“ píše varovně Jacques Schuster, komentátor německého listu Die Welt. A důvod? „Staří členové Evropské unie (EU) věří, že jejich představa liberální společnosti je jedinou přípustnou formou demokratického života. To vede ke konfliktu s Maďarskem a Polskem,“ soudí.

Evropa je stále rozdělena na Východ a Západ. Ani 30 let po změně politických režimů ve východní částí, nepřestává toto téma strašit nejen politiky, ale i komentátory.

Nelze ignorovat kulturní rozdíly

Těmi, kteří se stali černými ovcemi EU jsou dva státy, o nichž se občas také píše jako o iliberálních demokraciích: Polsko a Maďarsko. Komentátor Schuster varuje před tím, aby se obě strany za každou stranu pokoušely ignorovat evropskou smlouvu a prosazovat své kulturní revoluce.

Západní státy často mají dojem nebo to alespoň předstírají, že jsou „předchůdci nového modelu demokracie“, který jim ale ve skutečnosti není vzorem, neboť se spíše „šklebí v zrcadle svého veřejného mínění“ v naději, že vyhrají příští volby. To platí ale i pro druhou stranu: Budapešť a Varšava doslova čekají, až je západní členové Evropské unie rozhořčeně okřiknou, jen aby se zavděčili svým vlastním lidem a předvedli se jako „odbojáři, kteří zachrání národ před euroblokem podobným sovětu“. 

Pravda je ale jiná, domnívá se komentátor, když připomíná, že východoevropské státy, které se v roce 2004 připojily k EU, zároveň zavázaly k přijetí „acquis communautaire“. Pluralismus a svoboda jsou v tomto společenství nejen výdobytky, ale jsou i povinné. „Každý, kdo si pohrává s jiným systémem a podněcuje kulturní revoluce, jedná proti podepsaným smlouvám. Ne více a ne méně,“ míní Schuster.

Není to ale až tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Existuje totiž také druhá domněnka, totiž o starých západoevropských členech, která není o nic méně znepokojující. Přestože se Evropa rozšířila před 17 lety o východní polovinu kontinentu, staří členové, včetně centrální Bruselské komise, trpí často „reflexem vlastníka“, řečeno termínem politologa (Jacquese Rupnika).

Tyto státy vážně věří, že „jejich představa liberální společnosti a jejich chápání sociálního pokroku všech menšin je jedinou přípustnou formou demokratického života“. A komentátor nabízí srovnání s počátečními církvemi: „V tom se podobají misionářům, stejně jako oni neustále hledají duše a chtějí všechny přesvědčit, že jen jejich církev vás zachrání.“

Fanatici by nejraději všechny vyhodili

A potom tu jsou ještě evropští fanatici, lidé, kteří umí jen počítat. jejich fanatismus se vybíjí zvláště ve společenských otázkách, respektive sociálních s celo-společenských dopadem. „Každý, kdo je odmítne přijmout, musí zmizet. Vyletět. Na shledanou navždy. Nezajímá je, zda toto chování odpovídá evropské smlouvě,“ připomíná komentátor Die Welt.

Bylo to vidět například v situaci, když nizozemský premiér Mark Rutte navrhl, aby Maďarsko opustilo Evropskou unii. O něco později šel lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn dokonce ještě dále.Asselborn, jehož „výběr slov nebyl nikdy úměrný velikosti jeho země“, tím fakticky vymazal všechny stanovy a pravidla EU ze stolu, když navrhl referendum, ve kterém by měli Evropané rozhodnout, „zda má být Orbán v EU nadále tolerován“.

Pokud by se nabídka Asselbornu prosadila, EU jako taková by skončila. Pro fanatiky tento postoj není neobvyklý, přesto musí být příznivci otevřené společnosti podivné, že Západoevropané ve svém zápalu ignorují odlišné výstřednosti a fáze vývoje různých států. „Není snad země už demokracií, protože se staví proti manželství mezi homosexuály?“ ptá se komentátor.

Mnoho lidí ve státech těch starých evropských členů, zejména profesionální funkcionáři výmluvných menšin, by okamžitě zakřičelo hromovým hlasem své: „ano“ , ale sami si to příliš usnadňují. Nebyly snad Spolková republika Německo a Francie demokratickými zeměmi, než zavedly v roce 2017 (Berlín) a 2013 (Paříž) mezi lidská práva také rovnost homosexuálního a heterosexuálního manželství? 

Demokracie a otevřená společnost Karla Poppera

Filozof a otec otevřené společnosti Karl Popper krátce před svou smrtí v roce 1994 upozornil Evropany na různé rozdíly mezi západní a východní Evropou. Ty rozdíly zůstávají podle Jacquese Schustera i nadále platné - a měly by na ně být brány ohledy.

Národy bývalého východního bloku neměly stejné demokratické tradice jako západní. Podle Poppera bude trvat nejméně 50 let, než bude svobodný duch a liberalismus západních demokracií ve východní Evropě skutečně přijat a žít ve společnosti jako celku.

Maďarsko a Polsko se v letech 1989-1990 staly demokraciemi. Od té doby uplynulo 30 let. Jak by asi dopadla při takovém měření Spolková republika ve třicátém roce svého vývoje? Dokáže si někdo představit, že by Bonn v roce 1979 postavil „třetí pohlaví“ na stejnou úroveň jako muže a ženy? A komentátor klade konkrétně i další otázku: Věří někdo vážně, že by se tehdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt sám od sebe stal zastáncem sňatků homosexuálů? Byl Schmidt tedy nepřítelem otevřené společnosti?

Každá země má své vlastní charakteristiky, svou vlastní úroveň rozvoj. Každý stát také potřebuje svůj čas. Kdo toto pravidlo ignoruje, nevytvoří rychleji dokonalou demokracii, probudí pouze duchy ničení a posílíte tím autoritářské síly, domnívá se Schuster.

Nakonec to i ve svém důsledku ničí jednotu Unie. „Otcové evropské myšlenky - tehdy ještě žádné matky nebyly - se záměrně zdrželi utváření své představy o Evropě tak, aby Komise EU mohla zasáhnout hned kapiláry příslušné společnosti. Přestože vytvořili pevný rámec hodnot a pravidel, v tomto rámci byli členové svým způsobem svobodní. Komise a jednotlivé členské vlády dnes tuto moudrost ignorují,“ míní.

Polsko a Maďarsko čelily často přístupu, který nebyl vyvážený. Existuje mnoho důvodů myslet si, proč asi také Velká Británie odešla z EU: jedním z důvodů byla i arogance a snahy diktovat mateřské zemi demokracie, co je demokratické a co ne.
„Evropské společenství bylo vždy společenstvím hodnot, ale vždy bylo i společenstvím, založeným na geo-strategických úvahách. Ty v žádném případě neztratily svůj význam,“ varuje.

Stačí si jen představit, co by asi udělalo Rusko, tato hladová velmoc, kdyby například Maďarsko opustilo evropský klub, nebo snad bylo vyhozeno Polsko. „Je strategickou výhodou postavit se v jednotě EU vůči snům Vladimira Putina o obnovené zóně vlivu ve východním bloku. I z tohoto důvodu by to staří Evropané neměli přehánět,“ uzavírá Jacques Schuster v liberálně-konzervativním německém listu Die Welt.