Ačkoliv zvítězil opět Emmanuel Macron, který tím obhájil svůj pětiletý mandát, narostly extrémy na obou stranách politického spektra.
„Jasné vítězství Emmanuela Macrona – prvního prezidenta Páté republiky od dob generála de Gaulla, který byl znovu zvolen mimo kohabitaci [vládu politicky odlišného soužití] – není maličkostí. Republikánská přehrada, i když poněkud prasklá, stále drží. Ale jak dlouho ještě?“ ptá se Anthony Samrani.
Více než 40 % Francouzů, což dělá více než 13 milionů voličů, totiž hlasovalo pro extrémní pravici, i když se s ní mnoho z nich vůbec neidentifikuje, připomíná. V zámořských regionech vyhrála na celé čáře. Nyní její podpora neustále roste už dvacet let - a to po celé Francii.
Vítězstvím ve druhém kole prezidentských voleb s 59 % hlasů se Emmanuel Macron zapsal do análů, a to díky svému politickému talentu, ale i díky výjimečným okolnostem.
„Během svého mandátu se mu podařilo stabilizovat volební základnu, větší než 20 %, která nikdy nezakolísala, a to navzdory třem velkým krizím (žluté vesty, covid, válka na Ukrajině),“ upozorňuje editorialista.
Zároveň se ale postaral o to, aby obsadil veškerý politický prostor, který jde od středu zleva do středu vpravo a který tradičně umožňuje shromáždit většinu Francouzů.
A otázek není málo. Jak skutečně vládnout zemi, kde více než každý druhý volič nyní volí radikalismus, ať už pravicový nebo levicový? Jak dát dohromady všechny ty Francie, ty z okrajových čtvrtí, z předměstí, z globalizovaných měst, ze zapomenutých území, které jsou v nich samy rozděleny, které už ani nemluví stejným jazykem a které vyvolávají pocit, že už dávno žijí v paralelních vesmírech?
Je to výsledkem Macronovy politiky, nebo jde o hlubší jev, zasahující západní společenství?
Ve svém editorialu se nad stavem francouzské společnosti a její demokracie zamýšlí libanonský list L'Orient- Le Jour,. Tvrdí, že „ve francouzském království je cosi shnilého“.
Přehrada stále drží. Ale jak dlouho?
Ve svém editorialu se nad stavem francouzské společnosti a její demokracie zamýšlí libanonský list L'Orient- Le Jour,. Tvrdí, že „ve francouzském království je cosi shnilého“.
Přehrada stále drží. Ale jak dlouho?
Byla to volba, která nebyla pozitivní, neboť se volilo znovu proti Marine Le Penové, nikoliv pro Macrona. Znovu se stavěla takřečená republikánská přehrada proti extrémní pravici.
„Jasné vítězství Emmanuela Macrona – prvního prezidenta Páté republiky od dob generála de Gaulla, který byl znovu zvolen mimo kohabitaci [vládu politicky odlišného soužití] – není maličkostí. Republikánská přehrada, i když poněkud prasklá, stále drží. Ale jak dlouho ještě?“ ptá se Anthony Samrani.
Více než 40 % Francouzů, což dělá více než 13 milionů voličů, totiž hlasovalo pro extrémní pravici, i když se s ní mnoho z nich vůbec neidentifikuje, připomíná. V zámořských regionech vyhrála na celé čáře. Nyní její podpora neustále roste už dvacet let - a to po celé Francii.
Vítězstvím ve druhém kole prezidentských voleb s 59 % hlasů se Emmanuel Macron zapsal do análů, a to díky svému politickému talentu, ale i díky výjimečným okolnostem.
„Během svého mandátu se mu podařilo stabilizovat volební základnu, větší než 20 %, která nikdy nezakolísala, a to navzdory třem velkým krizím (žluté vesty, covid, válka na Ukrajině),“ upozorňuje editorialista.
Zároveň se ale postaral o to, aby obsadil veškerý politický prostor, který jde od středu zleva do středu vpravo a který tradičně umožňuje shromáždit většinu Francouzů.
„Je to mistrovský tah,“ mini autor. Druhou stranou stejné mince ale je, že odcházející prezident vzbudil „současně“ i velmi silné odmítnutí velké části Francouzů.
Křehká prezidentská legitimita
Jeho četní odpůrci zpochybnili jeho vítězství, a to nikoliv legitimitu hlasování, ale legitimitu samotného nového prezidenta. Někteří tvrdí, že je to výrazem nedostatku politické vyspělosti, jež ve svém důsledku přispívá nakonec ke zhoršování demokratického života.
„Ale přesto to odráží stav mysli části Francouzů, z nichž téměř třetina se zdržela hlasování, což vytváří téměř bezprecedentní situaci: král je stále tady, ale je téměř nahý,“ tvrdí editorial.
Emmanuel Macron to, zdá se, pochopil a od nedělního večera se snaží mluvit i k voličům, kteří mu nebyli naklonění
Za debatu by ale zároveň stalo, mini libanonský list, zda reformovat instituce Páté republiky, jejíž ústřední prezidentská postava je podruhé za sebou standardně volena, či nikoliv.
„Může za těchto podmínek fungovat demokracie? Je logické, že všechny pravomoci má kandidát, který získá podporu sotva čtvrtiny voličů?“ ptá se autor.
Úzkost, žal, dokonce i nenávist, která prochází francouzskou společností, však zřejmě pramení z mnohem hlubší dynamiky, která přesahuje otázku institucí nebo snad i samotné identity nájemce Elysejského náměstí, ať je to kdokoliv, dodává list.
Francouzská demokracie – a není na Západě jediná – je zjevně nemocná. „Dějiny Francie byly od revoluce protkány dobami násilí, pochybností, hlubokých rozporů, oslabování republiky a vzestupu extremistických proudů a myšlenek. Historici budou mít za úkol vysvětlit, zda a čím je přítomný okamžik výjimečný, nebo je naopak součástí určité formy kontinuity,“ soudí.
Jaké bude nadcházející pětileté období? „Již nyní můžeme odhadovat, že nadcházející pětileté období nebude dlouhou klidnou řekou, zdaleka ne,“ varuje editorialista.
„Ale přesto to odráží stav mysli části Francouzů, z nichž téměř třetina se zdržela hlasování, což vytváří téměř bezprecedentní situaci: král je stále tady, ale je téměř nahý,“ tvrdí editorial.
Emmanuel Macron to, zdá se, pochopil a od nedělního večera se snaží mluvit i k voličům, kteří mu nebyli naklonění
Za debatu by ale zároveň stalo, mini libanonský list, zda reformovat instituce Páté republiky, jejíž ústřední prezidentská postava je podruhé za sebou standardně volena, či nikoliv.
„Může za těchto podmínek fungovat demokracie? Je logické, že všechny pravomoci má kandidát, který získá podporu sotva čtvrtiny voličů?“ ptá se autor.
Úzkost, žal, dokonce i nenávist, která prochází francouzskou společností, však zřejmě pramení z mnohem hlubší dynamiky, která přesahuje otázku institucí nebo snad i samotné identity nájemce Elysejského náměstí, ať je to kdokoliv, dodává list.
Francouzská demokracie – a není na Západě jediná – je zjevně nemocná. „Dějiny Francie byly od revoluce protkány dobami násilí, pochybností, hlubokých rozporů, oslabování republiky a vzestupu extremistických proudů a myšlenek. Historici budou mít za úkol vysvětlit, zda a čím je přítomný okamžik výjimečný, nebo je naopak součástí určité formy kontinuity,“ soudí.
Jaké bude nadcházející pětileté období? „Již nyní můžeme odhadovat, že nadcházející pětileté období nebude dlouhou klidnou řekou, zdaleka ne,“ varuje editorialista.
A otázek není málo. Jak skutečně vládnout zemi, kde více než každý druhý volič nyní volí radikalismus, ať už pravicový nebo levicový? Jak dát dohromady všechny ty Francie, ty z okrajových čtvrtí, z předměstí, z globalizovaných měst, ze zapomenutých území, které jsou v nich samy rozděleny, které už ani nemluví stejným jazykem a které vyvolávají pocit, že už dávno žijí v paralelních vesmírech?
Nadcházející parlamentní volby v polovině června, naznačuje autor, by měly poskytnout část odpovědi, patrně však neumožní zastavit fenomén fragmentace francouzské společnosti, ať už budou výsledky jakékoliv.
Mohou vést k tomu, že moc bude sice méně koncentrovaná, což také zase povede k dalším problémům, ale ne k tomu, že společnost bude méně křehká.
Mohou vést k tomu, že moc bude sice méně koncentrovaná, což také zase povede k dalším problémům, ale ne k tomu, že společnost bude méně křehká.
K čemu je Macron předurčen?
„Francie, stejně jako ostatní západní mocnosti, procházejí fází hlubokého zpochybnění. Vše nasvědčuje tomu, že se tento proces během několika příštích let zrychlí, zejména kvůli nadnárodním problémům, které je nutí k transformaci, počínaje energetickou a digitální transformací,“ píše.
Proces vyvolává srážku mnoha světu, jedním z průvodních jevů je „spojování formy idealizace minulosti a úzkosti z budoucnosti“, které pocházejí z různých prostředí a nabývají mnoha, někdy protichůdných podob.
Emmanuel Macron nemůže dělat všechno. Získal by ale jistě tím, kdyby tyto procesy nejprve rozpoznal. A autor cituje: „Každá generace nepochybně věří, že je předurčena k předělání světa. Moje však ví, že už to neudělá. Její úkol je ale možná větší. Spočívá v tom, aby zabránil světu v rozpadu," řekl Albert Camus v roce 1957, když přebíral Nobelovu cenu za literaturu.
„Francie, stejně jako ostatní západní mocnosti, procházejí fází hlubokého zpochybnění. Vše nasvědčuje tomu, že se tento proces během několika příštích let zrychlí, zejména kvůli nadnárodním problémům, které je nutí k transformaci, počínaje energetickou a digitální transformací,“ píše.
Proces vyvolává srážku mnoha světu, jedním z průvodních jevů je „spojování formy idealizace minulosti a úzkosti z budoucnosti“, které pocházejí z různých prostředí a nabývají mnoha, někdy protichůdných podob.
Emmanuel Macron nemůže dělat všechno. Získal by ale jistě tím, kdyby tyto procesy nejprve rozpoznal. A autor cituje: „Každá generace nepochybně věří, že je předurčena k předělání světa. Moje však ví, že už to neudělá. Její úkol je ale možná větší. Spočívá v tom, aby zabránil světu v rozpadu," řekl Albert Camus v roce 1957, když přebíral Nobelovu cenu za literaturu.
Jaký je hlavní úkol Emmanuela Macrona? Hlavní výzva na příštích pět let je podle Anthonyhi Samranihi, následující: nepředělávat Francii, jak by si přál, ale spíše pokud možno zabránit jejímu rozpadu.
„Což je za současných okolností přinejmenším stejně obtížné," uzavírá editorialista listu L'Orient-Le Jour.
Žádné komentáře:
Okomentovat