Andula Sedláčková, herečka

úterý 20. února 2024

Syndrom Navalného úmrtí: sraženina, nebo novičok?

> politika > Rusko > komentář > smrt Alexeje Navalného


Smrt ruského disidenta Alexeje Navalného vyvolala zděšení po celém civilizovaném světě.

Informace, které se objevily, nejsou povětšinou ověřitelné, nabízejí ovšem širokou škálu spekulací. Byl disident Navalnyj obětí putinovského Ruska, nebo jen zoufalou obětí nedbalosti jednoho detenčního centra za polárním kruhem?
-----
> Poslední vyjádření Ludmily, matky Navalného, které po pěti dnech ukázali tělo, 22. 2. 2024
-----
Nejasnosti panují kolem onoho pátku 16. února, kdy měl údajně Alexej Navalnyj podlehnout slabosti a omdlít. Zástava srdce, ani masáž nepomohly. Zdroje disidentského časopisu Novaja Gazeta Evropa tvrdí, že den předtím se tam motala ruská rozvědka FSB. 

To nahrává úvaze, že Navalnyj zemřel již ve čtvrtek večer. Byl opravdu otráven?

Ostře sledovaný vězeň, který se před několika lety vrátil do své vlasti z Německa (po otravě novičokem), byl považován za hlavního opozičního činitele vůči režimu prezidenta Vladimíra Putina. Někteří to viděli jako výraz ruského masochismu. Nebyl jediným, byl ale nejznámějším, což díky jeho nekonvenčnímu stylu, tvořilo ideální parametr k odsouzení celého Ruska.

Co ale vlastně víme o heroickém zápasu Navalného, který stanul proti absolutní ruské moci? Ne moc. Jednoznačně je, že to byl zjevně nepohodlným vězněm, jenž si dovolil do poslední chvíle komentovat ruskou politiku, navzdory poměrům ve vězení (zejména samotky na K-3), téměř v nadlidském úsilí. 

Úvahy, zahrnující jeho osobnost mezi osudy Alexandra Solženicyna nebo Andreje Sacharova, mají ale jeden nedostatek. Alexej Navalnyj, při vší úctě, nepatřil již zdaleka do časů studené války, stal se symbolem války zcela jiné. Tomu odpovídaly i jeho metody.

Solženicyn nebo Sacharov byli součástí generaci sovětské vzpoury, která stála proti nebezpečí diktatury nukleárního komunistického Sovětského svazu, jež po dvě generace nabízela alternativu moci, perspektivu rozvoje, s kterou putinovské Rusko zatočilo, v reakci na ekonomický a mocenský propad reformy posledního sovětského prezidenta Michaila Gorbačova.

Mladý Navalnyj nebyl hrdinou proti Sovětskému svazu. Podobně jako mnozí jiní přijal jako ambiciózní advokát narativ ruského nacionalismu, aby posléze přešel ke kritice ruské moci, na odmítání všudypřítomné korupce oligarchů. Moc nové oligarchie, průvodní jev, který provázel celý široký  postkomunistický prostor, se nevyhnul nikomu, v Rusku měl ale již za Borise Jelcina, prvního ruského prezidenta, devastující účinek. Naprosto mimořádný.

Paradoxem celého tématu spočívá v nástupu Vladimíra Putina, který na likvidaci oligarchie založil svůj mandát. Mnozí opoziční činitelé (viz Chodorkovskij) byli uvězněni nikoliv za politické aktivity, jako spíše za finanční machinace, na nichž se podílelo. Posilování Putinovy politické moci s sebou ovšem přineslo i posílení moci - s ohledem na novou opozici.

Ta opozice, spjatá se jménem Navalného, kritizovala nově i novou korupci ruského státu. Putin, který - po ojedinělé zvláštní koketérií se Západem, kdy byl ochoten po vzoru Gorbačova přijmout společný Evropský dům -, oznámil jednoho dne, že Ruska civilizace nebude pohůnkem Západu. Disident Navalnyj, který by mohl být v počátku Putinovým partnerem, se ale rozhodl pro jiný výkop.

Otázka pro historiky stojí trochu nekonvenčně v otázce; Proč se tomu tak nestalo? Byla to jen otázka původu, nebo snad generačního konfliktu? Proč se nemohli Putin a Navalnyj vlastně domluvit?

Jak kdysi říkával s oblibou československý ministr a disident Jiří Dienstbier, v Rusku tvořila právě KGB, odkud vzešel Putin, elitu národa. Myšlenka, že Putin je geneticky disponován k despocii, není přesná, neboť díky dvěma organizacím toho typu, zpravodajským službám ruské KGB a americké CIA, došlo ke změně geopolitického schématu na konci 80. let. Putin se pravidelně odvolával na carské Rusko a kritizoval důkladně v pravoslavných kostelech, kde byl laskavě milován a přijímán. Navazuje dnes na carské Rusko, a v kritice existence Ukrajiny vychází z chyby (ukrajinského) vůdce Nikity Chruščova.

Proč musel zemřít Navalnyj? Můžeme se ptát: Stojí za tím nedbalost vězeňské služby, která v těžkých podmínkách zóny, známé za polárním kruhem jako Polární vlk, nebyla schopna zcela zvládnout disidenta Navalného? Nebo šlo, jak říká opozice na čele s Navalného ženou Julií, o cílenou vraždu, před nastávajícími prezidentskými volbami?

Prezident Vladimír Putin s odkazem na svého mluvčího, se od úmrtí distancuje, není to v popisu jeho práce, jak zní oficiální zpráva Dmitrije Peskova, nikoho, zejména nikoliv matku Navalného Ludmilu, jež se na něj přímo obrátila, o tom nepřesvědčí.

Navalného žena Julia vydává prohlášení, že za smrti jejího muže stojí jed novičok. Nemá k tomu důkazy, tělo jejího muže zůstává skryto všem: jeho ženě i jeho matce. Obě se o něj dožadují. Jeho matka napsala.l veřejný dopis (a video) prezidentu Putinovi.

Lékaři, kteří to tělo mají, ať už je kde je, nejsou v lehké situaci. Budou muset rozhodnout, zda byl zavražděn, nebo zemřel přirozenou smrtí. Rozhodnutí, které jim nikdo nezávidí. Všichni na něj ovšem čekají.

Žádné komentáře:

Okomentovat