Ukrajina ve hře mocností: hledání nového klíče

Situace Ukrajiny připomíná nové místo konfrontace mezi Západem a Východem. Její role by ale nemusela být tragická. Pokud Evropa najde vlastní klíč, a ze hry se nebude vylučovat Rusko. Ukrajina by tím pádem mohla být skutečným mostem. Zatím to tak ale bohužel  nevypadá... alespoň z české perspektivy.

Prezident Petro Porošenko, nový oligarcha Ukrajiny
 ve funkci, má těžkou hlavu.

Vypadá to na první pohled složitě, ale je to v zásadě snadné. Nikdo nesmí být vylučován z diskuse. I Česká republika by nakonec mohla hrát na Ukrajině aktivnější roli, ovšem nikoliv popleteně, jak to předvádí ministr zahraničí Lubomír Zaorálek. 

Zatím se ale na Ukrajině vede válka, o které se už ani nikdo nesnaží nikoho přesvědčit, že je "neviditelná". Je jí vidět hodně - a všude.

Zažil jsem to v květnu nadvakrát přímo na místě, byť kyjevský Majdan dnes připomíná spíše turistickou atrakci. Populace je vystavena obrovské mediální nacionalistické masáži, kde se mu mluví ve válečném slangu. A často se vysílají válečné filmy. Separatisté, teroristé, fašisté... Už si tohle všimli i pozdně přivolaní reportéří Českého rozhlasu...

Být aktivní ale nemusí znamenat v zásadě absenci vlastní české pozice. Ukázal to ale velmi neobratně a v kritické situaci ministr Zaorálek například v otázce pomoci volyňským Čechům. Měl by se poučit u jiných: Poláků, Němců nebo Izraele. Mlčí a mlčí stále také Pražský hrad.

Pro ministra jsou zajímavější krymští Tataři, než naši čeští krajané, kteří žádají o pomoc. Ve hře velkých hráčů ale nakonec česká pozice vlastně nikoho nezajímá. V tom je jádro pudla. Ona totiž ale ani žádná nebyla.

Ukrajinský rébus

Rébus, kterým se zdá být Ukrajina, jež na počátku června zvolila prezidentem oligarchu Petra Porošenka, se dostává do další fáze. Jednomyslnost, s jakým většina států přijala volbu, je zřejmá. Nikdo nechce mít nejistotu, jež vypukla po pádu prezidenta Viktora Janukovyče. 

Nový prezident Porošenko, jemuž se přezdívá „čokoládový král“ pro říši jeho cukrovinek, není malý hráč. Vlastní vlivný televizní kanál „5“, ale podporoval i protesty na kyjevském Majdanu (a nespecifikované skupiny extremistů ve Lvově). Zatím se nikdo nezabývá tím, kolik stála jeho volba, mohli být i horší vítězové – Porošenko vypadá jako elegantní řešení. 

Nechal se rychle slyšet, že Krym vrátí zpět Ukrajině a celou krizi vyřeší do tří měsíců. Vyslovil se pro amnestii separatistů, kteří „nemají krev na rukou“. Jedním dechem se vyslovil pro přibližování k Evropské unii (EU). Přání je zde ale více otcem myšlenky. Reakce, jež nastala vzápětí je přímo vyhlášená válka. Už není neviditelná - všichni se na ni dívají téměř v přímém přenosu.

Porošenko se stále snaží působit suverénně, realita na Ukrajině má od suverénního a legitimního státu věru daleko. Kolem každého města, a nejen na východě, jsou zátarasy, po městech se pohybují různé skupiny – převlečené do maskáčů. Nevíte tam dne, ani hodiny.

Kdo pomůže Ukrajině?

Rozhodující bude schopnost nového muže v Kyjevě dokázat jednat s Ruskem. A hlavně zorganizovat volby parlamentní, jinak země bude mít stále vládu bez demokratické legitimity. Nejen kvůli vojenskému rozpočtu, ale hlavně pro narůstající počet mrtvých vojáků na východě. Možná si to neuvědomujeme, ale na Ukrajině stále (jak jinak? nemají profesionální armádu!) platí mobilizace. On ale raději anuluje (na poslední chvíli) cestu do Brazílie, kde by se mohl s Vladimirem Putinem, novodobým ruským carem, sejít osobně...

Při oslavách Dne „D“ si Porošenko s vládcem Ruska vyměnil několik prvních vět, při nichž asistovala všudypřítomná kancléřka Merkelová (trvalo to 15 minut). Merkelová, která si názory s Putinem vyměňuje častěji, s ním v Normandii o den předtím mluvila hodinu, pro další diskuse má bývalého kancléře Gerharda Schrödera (a Putinova přítele). Ve hře jsou najmě diskuse o ceně energií, kde Porošenko není vůbec v silné pozici.Na otázku, kdo pomůže Ukrajině, je jasná odpověď. Ukrajina si musí pomoct sama. A její představitelé se musí naučit nenadávat, ale dokázat řešit situace nekonfrontačně.

Nevím, zda čokokráli pomůže poplácávání po zádech prezidentem Barackem Obamou (ve Varšavě i v Normandii). Ameriku dnes neovládají jestřábové rodiny Bushů, byť ze strany Ameriky padají různé miliardové přísliby Ukrajině. Holubice Obama ale rád ponechá jiným pálení prstů, např. Joe Bidenovi; ten má s Ukrajinou vlastní plány (v podobě břidlicového plynu).

Polsko se zdá být pro Ukrajinu tím nejlepším partnerem: jeho neurotická snahy vyhrocovat s Ruskem konfrontaci, působí místy groteskně. Polské regionální mocenské úmysly jsou až příliš zjevné celé Evropě.

Nový evropský klíč

Sama Evropa se ale nyní - po ničivém výsledku evropských voleb (a nárůstu absence a populistů) - hledá pro sebe nové východiska. Rusko ale přece vždy hráli důležitou roli Evropě, dějiny této civilizace již od Petra I. byly nakloněny západním vzorům, a Rusko tu bylo přítomno od Napoleona velmi silně.

Bylo by proto jenom správné, přestat Rusko „zastrašovat“, jeho diplomacie bývala i vstřícná – a proevropská (ještě za Kozyreva). Má-li být rozhovor o Ukrajině něčím více, než kouřovou clonou, zastírající arogancí vlastní bezradnost, musí zde Evropa definovat svou novou roli.

Ukrajina má více cest na vybranou. Má-li ambici skutečně evropskou, nikoliv jen protiruskou, myšlenka evropské konfederace, o nichž kdysi mluvil francouzský prezident François Mitterrand, by mohla být tím dobrým nástrojem. Mluví o tom dnes jeho bývalý poradce Jacques Attali... V takové Evropě by se mohla sejít Ukrajina, ale i Rusko.

Naše česká zkušenost v Evropě by mohla být navíc pro Ukrajinu inspirativní: kdysi jsme ve sporu mezi Východem a Západem dokázali být nejen místem, ale i mostem. Ukrajina je ale dnes také (především) válečným bojištěm, a nikoliv pouze těch velkohubých vyhlášení... ale i té obyčejné (a pro mnohé donedávna neviditelné) války.

P. S. Na kanadské ambasádě v Praze jsem se viděl nedávno s ministrem Zaorálkem: měl stále plná ústa Ukrajiny, jak jinak...:-(