Zachrání Mr. Myš Evropskou unii?

Evropa postavila na čelo Evropské komise muže, Jeana-Clauda Junckera, jenž nic nezkazí, ale ani ničím nenadchne. Změna v Evropě bude ještě vyžadovat mnoho sil a spojenectví, nejen ale na úrovni trucpodniků.

Prý rád pije a kouří. Vadilo to ale jenom Angličanům.

Diskuse, jež hýbala bruselskými kuloáry uplynulý měsíc, se zdá být vyřešena. Na čelo Evropské komise prošel bývalý lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. Hlavní tváří Evropy tak bude zkušený evropský úředník ze „staré Evropy“, který jistě nikoho neurazí, ale ani nikoho nenadchne, prostě: Mr. Myš.

Zdá se to být dobrá zpráva pro evropské lidovce, kteří získali většinu v Evropském parlamentě, podporu ale získal i u socialistů. Ze zastupitelů členských států se na zadní stavěl pouze britský premiér David Cameron, a na poslední chvíli ještě maďarský premiér Viktor Orbán. Za Cameronovými důvody bylo domácí oslabení díky populistické straně UKIP, co bylo za postojem Orbána –ví snad jen čert.

Zvítězil tedy opět pravo-levý konsensus, který z Evropy již dlouho dělá útvar dosti neoblíbený, a voličskou účastí doslova ignorovaný. Pro tu „novou Evropu“, jež vstoupila do Evropy před deseti lety, to bývá často zdrojem frustrace.


Německá Evropa? 

Pozice premiéra Camerona byla již hojně komentována, měli bychom si ale všímat především toho, že o budoucím komisaři rozhodlo Německo a jeho kancléřka Angela Merkelová. Německo už dlouhou dobu hraje hlavní roli, byť se občas tváří, že k tomu ještě potřebuje Francii.

O kandidatuře Jeana-Clauda Junckera se usnesli především Němci, a to konzervativci i sociální-demokraté v Berlíně – a to relativně brzy. Ačkoliv se kancléřka nějakou dobu snažila budit dojem, že uvažuje ještě o předsedkyni MMF Christiane Lagardeové, nikdo ji nemůže podezřívat z naivity, že netušila francouzskou reakci. Francie přistoupila na Junckera, ačkoliv v ní vládnou socialisté, neboť mít v Evropě bývalou Sarkozyho ministryni, to by nebylo to nejlepší.

Rozhodně tedy nejde o politickou Evropu, jak se snažilo prosadit posílením síly evropských stran Lisabonská smlouva. Národní státy, tak často kritizované z eurofederalismu, jsou stále klíčové pro nominace i zásadní rozhodování. Ani ten poslední europoslanec si ale může myslet pravý opak. Konsensus, tolik prosazovaný napříč stranami, stále hraje rozhodující roli, byť se tentokrát hlasovalo.

Politika jako obchod

Při rozhodování o budoucí hlavě Komise jistě hrály roli ale i další věci – a obchody to nejsou zcela zanedbatelné: bude jistě zajímavé sledovat, kdo nahradí Belgičana Hermana Van Rompuye, který opouští v listopadu předsednictví Evropské rady. Zda to bude někdo od Camerona, to stále visí ve vzduchu… Nebylo by to až tak překvapivé.

Kdo ale nahradí Catherine Ashtonovou na čele nejvyšší reprezentace pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku? Mezi jmény se objevuje nejčastěji polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski, ale i nizozemský ministr Frans Timmermans a dokonce i (zdánlivý outsider) slovenský ministr Miroslav Lajčák.

Devětapadesátiletý Juncker musí být ještě potvrzen evropskými poslanci 16. července, ale to již bude jako vždy jen taková evropská poslanecká fraška. Žádný poslanec totiž nemá žádnou faktickou moc: je to jen velké simulacrum, i když dobře placené. Všimněte si, že i největší radikálové se tam brzy uklidní.

Revoluce vnitřní a vnější
Co s tím? Nezbývá zde na tomto poli než drobná a mravenčí práce. Vzestup nacionalistů a populistů byl zatím jen hlučným plácnutím do evropské vody, byť vypadal jako velká revoluce. Na národní úrovni ale nahnal mnohým strach. Už to ale nebude zdaleka ta „klidná spící Evropa“ jako dříve – tito poslanci jí ale patrně nedodají ani nového étosu, ani obsahu.

My sami známe trucpodniky, jak jsme tomu byli zvyklí donedávna ze strany bývalého prezidenta Václava Klause, jenž dojemně kopíroval britské pozice. Vycházel z jistého oprávněného pocitu národní frustrace. Být ale českým eurodisidentem vypadalo často dosti trapně - a neukázalo se to ani zdaleka jako nejlepší strategie, bylo to bohužel jen prázdné gesto. Ke změně uvnitř evropských struktur to bude totiž vyžadovat ještě hodně síly (a více inteligence). Z obou stran Evropy – i uvnitř frakcí.

O co se pokusí nový komisař Juncker? Obávám se, že je reprezentantem té Evropy, v níž bychom již žít neměli… Čeští europoslanci by ale měli předně sledovat, zda bude usilovat o realizaci té plíživé snahy oddělit měnové euro-jádro od dalších zemí uvnitř Evropské unie.To je ten jeden společný národní zájem. Otevírá se ale před námi i další zájem, který jsme sami nedávno ani očekávali, a tím je dnešní Ukrajina. A to by měl být náš společný evropský zájem.

Evropa na tento vnější tlak zatím není připravena. Ta „nová Evropa“ by ale měla tuto snahu podporovat, už jenom z důvodů našich vlastních zkušeností relativně nedávných. Nic ale není méně jistého.

>>> psáno 1. července 2014