čtvrtek 10. července 2014
Vysněné životy Jeana-Michela Guenassii
> literatura > francouzská >
vyšlo v Literárních novinách, č. 7/2014, s. 20-21
Očekává-li ovšem český čtenář ještě něco dalšího, může být také velice zklamán. Guennasia je tak trochu lovec dějin, jemuž po lovu zůstávají v pytli různí zajíci.
Francouzský spisovatel Jean-Michel Guenassia (*1950) se ostatně netají tím, že má v úmyslu napsat cosi, jako „komedii života“. Využívá k tomu prostředků, jež v epoše bezvýznamnosti nejen slov, působí obstarožně, vybízejí k úvahám, kde jsme to již předtím četli, ale nakonec se sklesle musíme jen ptát: „O co se to vlastně autor snaží?“
Chce nám snad přehrát již stokrát přehrané dějiny – navíc ty československé, jež s prominutím jaksi známe dosti intimně –, nebo se jen nechal unést představou, jak kdesi pravil, že prostě napíše jednou „román svého života“ a ono se mu to… trochu rozrostlo? Potíž je navíc v tom, že je tu Guenassia vydáván za francouzské literární zjevení, což možná pro někoho může být, ale obávám se, že při znalosti několika francouzských autorů minulého století, ale i současnosti, z toho Guenassia opravdu nevychází nejlépe.
Mohli bychom možná ocenit, že se autor snaží o něco tak exotického, jako o popis dějin země, o níž - jak kdysi pravil jistý britský politik (Neville Chamberlain) - „we know nothing“. Zajímavý nápad, ale k tomu nestačí být jenom okouzlen ulicemi, jimiž chodil Franz Kafka, že?
Guenassia v kontextu francouzské literatury
Problém navíc nastane, když si uvědomíme, že nakladatelství představuje autora, ověnčeného „malým Goncourtem“ (tedy vysloveně studentskou cenou, tzv. Goncourt des lyceéns) jako velikého autora. Nazývat tuto cenu jako „prestižní“, to je možná jen reklama (prestižní je především „velký Goncourt“), ale poškozuje to autora v očích čtenářů, neboť sráží úroveň celé kultury.
Nebýt překladů Jovanky Šotolové, která k nám uvedla Jeana-Philippa Toussainta (Dauphin, Garamond) , Jeana Echenoze (Mladá fronta, Jitro, EWA) nebo Philippa Raymonda-Thimongu (Dauphin), vypadalo by to, že se Francouzi snad všichni úplně zbláznili. Jistě, kvalitní prózu píše u nás velmi oceňovaná Sylvie Germaniová (Orbis, Academia, Dauphin), ale nemohu si pomoci, nežít chvíli v Praze, bylo by to s ní patrně zcela jinak. Mám slabost pro romány Emmanuela Carrèra (Mladá fronta), ale jeho styl leží více v brilantní směsici reportážního psaní, než ve skutečné literatuře.
Přitom těch autorů, o něž bychom mohli mít zájem, je mnohem více, a jsou mnohdy velmi provokativní: zmiňme například: Pierra Mérota, Yanicka Haenela (v nakladatelství JOTA vyšel Jan Karski – uváděný jako Tajný posel Jan Karski, 2011; ale to není moc typický Haenel), Tristana Garciu nebo Floriana Zellera… z té mladší generace. Vím, že se nevyplatí sázet v této zemi na pokusné králíky, ale to zaujetí mi tu chybí.
Proto je možná uvedení a prezentace spisovatele Guenassii tak žalostné, protože kdyby tu vycházelo více dobrých autorů, a byla jim věnována srovnatelná péče, věřím, že by nemuseli nakladatelé jenom plakat. Protože, jak si vybrat na podzim každého roku z těch 600 francouzských románů, n´est-ce pas?
Dějinné fresky pro bystré maturanty
Nechci tu zcela vyvolat dojem, že jsem si z Guenassii udělal nějakého fackovacího panáka. Koneckonců, proč by si autor nemohl dovolit vytvořit epickou fresku napříč stoletím, a z postav si nevyrobit trochu nadneseně řečeno – živé karikatury své touhy? Titánský výkon zejména v tom prvním románu - Klub nenapravitelných optimistů, 2012 (Le club des incorrigibles optimistes, Albin Michel 2009) – je značný. Téměř šest set stran (přesně 576, v originále 768) je výkon, před nímž je zapotřebí se opravdu sklonit. Olbřímí úkol, jenž si autor předsevzal, to vskutku nebyl snadný.V obou knihách ale autor nadužívá pedagogickým nátěrem. Možná někde tady tkví zaujetí gymnazistů, kteří se patrně poprvé dozvěděli, že byla nějaká válka, válka po té druhé… myšleno alžírská. Nemyslím ale, že by to platilo pro studenty francouzské, spíše ty české. Pro Vysněný život Ernesta G. (La vie rêvée d´Ernesto G., Albin Michel 2012) je tomu zase přesně naopak: obávám se, že málokterý francouzský gymnazista někdy četl třeba Artura Londona a jeho Doznání (L´Aveu ve francouzštině vyšlo v roce 1968), zfilmované v roce 1970 Costou-Gavrasem (v hlavní roli s Yvesem Montandem).
Kniha první (Klub…) je zasazena na počátek šedesátých let, spjatých s nástupem divokého rock´n´rollu, ale především válečným konfliktem poslední francouzské koloniální války v Alžírsku, jež dorazila i do francouzské metropole. Vyprávění pubertálního chlapce Michela Mariniho, jenž se seznámí v jednom restaurantu s příběhy východoevropské bohémy, kteří svými životy tak kontrastují s jeho středostavovskou rodinou Delaunayů-Mariniů, jež jsou produktem onoho francouzského „zázraku třiceti let“.
Kniha druhá (Vysněný život…) nás zavádí mnohem dále v čase, až na počátek dvacáté století, abychom se seznámili se ságou rodiny Kaplanů. Vše se v zásadě točí kolem Josef K. (ne, nejde o pseudonym Josefa Kroutvora, ale o přímou narážku na postavu Franze Kafky). Od první strany románu máme tu čest zejména s Josefem Kaplanem – z lékařského rodu, stejně jako jeho otec Eduard a dědeček Gustav. Patří k vážené pražské buržoazii, jež bydlí v centru Starého Města (Kaprova ulice), aniž by si do poslední chvíle někdo z nich uvědomoval nebezpečí, jež celé rodině hrozí. Ona „nedostatečná soudnost“ a „fatální omyl“ této rodiny tkví v předpokladu, že za Habsburků budou žít stejně jako za Hitlera. Byli totiž židé.
Kudy se v Praze dát, když stojíte mezi Valentinskou a Kaprovou, to už je přímo hádanka jak z turistického bedekru…
Příběhy nesnesitelných karikatur
Českého čtenáře jistě pobaví, že se v Guenassiově Klubu nenapravitelných optimistů setká v Paříži se smyšleným českým exulantem Pavlem Cibulkou. Společnost mu tu dělají další figurky: Leonid, Igor, Tibor, Imré, Tamasz, Gregorij, Werner… a nakonec i Saša, jenž se vynoří až téměř v závěru (na straně 347), aby pointoval celou dobovou fresku překvapivým směrem, a vlastně takovou židovskou anekdotou.
S postavou Cibulky, tohoto bývalého velvyslance v Bulharsku, jenž nemůže zkrátit své monumentální dílo o brestlitevském míru, se setkáváme i ve Vysněném životě Ernesta G., a dozvídáme se o něm to, co jsme v první knize jen tušili. Prožijeme s ním konec války, a těch několik let stalinismu v jehož závěru je Cibulka vyobcován na základě podezření ze špionáže – a mizí. Vrací se až v závěru knihy. London hadr…
Také postava Maurice Delauneye, byť to není zrovna zřejmé, má pokračování (ve zpětném chodu) v knize první. Ostatně, atmosféra Alžíru, kam se přes válku dostane Josef Kaplan, působí nejautentičtěji, i když autentičnost nemusí být vždy kvalita. Možná to bude tím, že sám Guenassia, který se v Alžíru narodil, to město zná asi nejlépe. Lépe než Prahu, kde je spíše okouzlený světem, jenž mu stále uniká. Jako ve snu.
A o to nakonec šlo asi nejvíce. Největší pochybnost se mi vynořuje s postavou tajemného Ernesta G., zmiňovaného v titulu druhé knihy, jenž se jako deus ex machina vynoří na straně 267. Příběh překvapivé lásky mezi ním a Kaplanovou dcerou Helenou jistě zacloumá s citlivou duší, ale na můj vkus působí dosti násilně – na filmovém plátně by možná vyzněla méně hlučně (a bývalému scenáristovi se tu patrně nechtělo ustoupit z těchto filmových pozic).
Krátce o ženách. Jsou to ženy krásné, hysterické, zmítané emocemi a dějinami podobně jako jejich protějšky, ale často mizící – prostě takové ty femmes fatales, jak jsme si je vymysleli. V realitě je to asi trochu jinak, ale to není ta největší výhrada, život může být sen.
Překladatelské oříšky
Překladatelka Helena Buguivinová se utkala s předlohou statečně. Nemusíte se v textu ani příliš vracet, ani příliš porovnávat s původním francouzským textem, pokud některým větám nerozumíte. Text plyne přirozeně, slangové výrazy nezdůrazňuje („con“ je u ní „idiot“), vojenský argot trochu šumluje (vojáci ty feláhy „odpráskli“, elegantně se vyhýbá zatěžkaným termínům „corvée de bois“), někdy zjednodušuje. Zkratky jako NKVD, MVD nebo MGB nepřekládá, jiné jako TPFA nebo FLN opíše, SNCF je prostě „dráha“.Něco občas vynechá: v posteli pilot neříká: „What´s going on, darling?“ (s. 296), nýbrž: „What happens, darling?“ (s. 394). Překladatelka místy poopravuje autora, vytváří ale také vlastní lingvistickou topografii: například kavkazský hasič se u Beguivinové promění v hasiče balkánského. Tam, kde se v textu zpívá československá hymna jako „romantická píseň“, náhle zůstane jen u první strofy ( „voda hučí po lučinách“ tu vypadla).
Vhodně upravuje název Filmové akademie na – pro českého čtenáře srozumitelnější – FAMU, zapomíná ale občas na to, že se rozhodla používat vročení roku důsledně se čtyřmi číslovkami a občas to proloží jen posledními dvěma (místo 1957 napíše 58); její překlad španělských slov postavy se děje libovolně (někdy přímo, jindy vůbec, potom zase opisem jako „španělsky řekl“) nebo najednou v poznámce začne vysvětlovat „korespondenci“, že promluvy v kurzívě jsou Guevarovou „korespondencí rodičům“, aniž by v originále autor cokoliv takového sděloval…
Jean-Michel Gueanassia
Klub nenapravitelných optimistů, Argo, Praha 2012
počet stran: 576
Vysněný život Ernesta G., Argo, Praha 2014
počet stran: 406
Přeložila: Helena Buguivinová
Žádné komentáře:
Okomentovat