Velcí evropští vlci a malé kozy

vyšlo na portálu týdeníku Reflex, 4. září 2014

Nová  ministryně pro zahraniční politiku Evropské unie má velké ambice.

Vypadá to, že šedá myš překvapila. Nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, jehož nelze podezřívat, že by nebyl obeznámený detailně s během evropských institucí, se opravdu vyzná. Výběr Poláka Tuska za předsedu Evropské rady a Italky Mogherini to jenom dokládá.

Federica Mogherini a Donald Tusk se dostali na klíčové pozice – představitelku pro vnější politiku a bezpečnost a předsedy Evropské rady – a to je exemplární ukázkou současné evropské kuloárové diplomacie. Mísí se v ni hned celá škála důvodů, jež by se dala shrnout ve známém, i když trochu modifikovaném rčení o vlku a koze.

Těch vlků je v Evropské unii značný počet, stejně jako koz. Tohle politicky nekorektní konstatování, jež nikdo veřejně nevysloví, bylo obsahem hlavních kuloárových trachtací.
Ohledy na to, aby se všichni velcí vlci nažrali, zejména klíčové evropské mocnosti (Německo, Velká Británie a Francie), aniž by došlo ke ztrátě některé té malé kozy (rozuměj členských států), a jejích pocitů významnosti, byly hlavním hybatelem všech jednání. Řekne vám to neformálně každý, kdo alespoň na některém z mnoha nekonečných jednání seděl.

Podívejme se na to tedy blíže. Labyrint zájmů a vlivů bude jistě širší, soustřeďme se proto zejména na silné a slabé rysy obou vybraných osobností, ale i některých souvislostí, jež stojí viditelně (i někdy neviditelně) za nimi.

Donaldovo východisko z nouze

Donald Tusk, velmi energický politik, bývalý člen odborového hnutí Solidarita, neumí ani slovo francouzsky, dosti chabě anglicky, zato německy mluví, jako když bičem mrská. A to je velmi důležité. Protože právě Německo, respektive kancléřka Angela Merkelová, dominuje evropskému hospodářskému prostoru a stojí za touto nominací.

Potenciálních negativních dopadů lze vidět hned několik, pokud zrovna nepoužíváte krasohledu. Pro Merkelovou je Tusk zkrátka vhodným partnerem, zlí jazykové ale dodávají, že především na tu - „špinavou práci“.

Nominace sedmapadesátiletého Donalda Tuska přichází zdánlivě vhod nejen jemu, ale i celé východní Evropě. Po letech, kdy stál na čele Polska, prochází nyní jeho Občanská platforma velkou krizí, jež bude patrně stát jeho formaci porážku v nadcházejících volbách. Nedávná polská aféra s ilegálními odposlechy, kterou měl nařídit právě Tusk - mezi odposlouchanými byl guvernér národní banky i ministr zahraničí Sikorski – pořád ovlivňuje polskou politikou, a není bez zajímavosti ji vidět i z evropské perspektivy. Pro Tuska je to ale osobně dobré východisko z nadcházející nouze.

Tuskovo nové evropské angažmá vnímá část politické elity jako vyznamenání pro celé Polsko, a také v České republice se ozývají hlasy, že po pětadvaceti letech je tím oceněn za úspěšnou transformaci i celý region. Pokud to říká český premiér Bohuslav Sobotka, patrně zapomněl, že on sám vyjádřil předtím podporu právě Tuskovu konkurentovi Radoslawu Sikorskému. Takové ocenění má ale spíše symbolickou povahu, a nemusíme ho brát příliš vážně. V tomto případě je to zjevná z nouze ctnost.

Významnější, a nakonec i mnohem důležitější než historické resentimenty, bude především pro celou Evropu chování novopečeného předsedy Evropské rady vůči Rusku. Dá se očekávat, že právě zde bude mít Tusk příležitost ukázat, zda se dokáže zbavit tradičních postojů vůči zemi, s níž má Polsko historicky neblahé zkušenosti. Polsko ale zároveň již nějaký čas dává velmi okatě najevo, že východní Evropa – zejména ta nyní rozervaná ukrajinská – je ve sféře jeho zájmu. To nemusí všem právě vyhovovat.

Jak se ale změní polská politiky v okamžiku, kde se k moci (se vší pravděpodobností) dostane Jaroslaw Kaczynski, předseda strany Práva a spravedlnost, je zatím ve hvězdách. Rivalita mezi ním a Tuskem se ovšem může přenést i za jednací stoly v Bruselu.

A to není právě dobrá zpráva. Východisko z nouze se může brzy proměnit ve zlý sen.

Žena mezi evropskými muži

Velkou polemiku pak provázela nominace vysoké reprezentantky pro zahraniční politiku, jíž se stala bývalá italská ministryně zahraničních věcí Federica Mogherini. Proti měly vystupovat zejména pobaltské státy, jež interpretovaly nedávné setkání ministryně s prezidentem Vladimirem Putinem, jako nadbíhání ruským zájmům. Ona sama se ale v zásadě nedopustila ničeho, co by se nedalo vytknout například i německé kancléřce Angele Merkelové.

Podobně jako tomu bylo u její předchůdkyně baronky Catherine Ashton, volba Mogehrini, již srdnatě prosazoval italský premiér Matteo Renzi, jehož země tento půlrok předsedá Evropské unii, určitě neporazí tradiční styl, na který jsou zvyklí v Berlíně, Paříži nebo Londýně.

Výhodou jednačtyřicetileté ministryně mohou být pouze její komunikační kvality, politická váha to příliš nebude. I tak je to ale raketový vzestup, neboť jak připomínají téměř všichni, jedná se o nejmladší zástupkyni v celé Evropské komisi. „Pouze v Itálii se může stát, že vás ve čtyřiceti považují za mladou,“ poznamenala s lehkou ironií při přebírání zahraničního ministerstva.

Zatím se jí dařilo spojit své mateřské povinnosti s kariérou. „Můj muž je svatý člověk, a občas mi pomůže i matka,“ suše odtušila.

Fakt, že jde o ženu, nabízí ještě další úhel pohledu. V politice, stejně jako v diplomacii, mají stále převahu muži. To, že předseda Evropské komise Juncker kladl při výběru důraz na tento faktor, není jen výsledkem silné feministické lobby, ale také obecně rozšířenému přesvědčení, že genderová rovnováha prospívá většímu celku. Je to faktor demokratické participace, někdy ale pouze efektní zástěrka, jež si zakládá na rovnosti ve všech možných ohledech. Převážně ale tam, kde to nemá velkou váhu.

Dá se ale očekávat, že tam, kde Donald Tusk bude trochu víc tlačit na pilu, bude vhodné, aby se tam objevila i Mogherini. Úsměv někdy hraje důležitou roli. Tusk je navíc příslušností v Evropské lidové straně, což Mogherini opravdu není. Její mateřská italská Demokratická strana dokázala recyklovat i bývalé komunisty, kde ona sama jako teenagerka v politice začínala, a řadí se v Evropském parlamentu k Evropské socialistické straně.

Evropská diplomacie může v její osobě získat ale i její schopností analýzy, což se jaksi od odchovankyně programu Erasmus dá očekávat. „Často děláme nyní v zahraniční politice chyby, protože reagujeme příliš rychle bez opravdového porozumění, jak se věci mají,“ pronesla v květnu ve svém proslovu ve washingtonském Brookings Institution.

Jak se podaří oběma novým tvářím výt s velkými evropskými vlky a neurazit ani ty malé, často mečící kozy, brzy uvidíme. Nevstupují právě do jednoduché doby. Nejen v Evropě, ale i jinde, za hranicemi všedního dne.