vyšlo na www.literární.cz, dne 29. srpna 2014
Není Shakespeare jako Shakespeare. Od toho alžbětinského Williama Shakespeara se ten současný Nicholas Shakespeare liší v jedné podstatné věci. Nemá s ním (kromě jména) nic společného. Přesto čtenář neztratí příliš času, bude-li se některým jeho úvahám, ale i někdy značně krkolomným zvratům v jeho knihách věnovat.
Nebude mu to, soudím, činit zase tolik práce. Nicholas Shakespeare (*1957) se dá totiž bez uzardění nazvat úspěšným britským spisovatelem. I tato v pořadí šestá kniha Dědictví (Inheritance, 2010 – i když bychom mohli překládat také jako Pozůstalost) která jako první přichází na český trh, o tom svědčí.
Kdo sleduje zároveň filmovou tvorbu, tomu jistě neuniklo, že jeden z předchozích Shakespearových románů The Danser Upstairs (1997) byl předlohou i v českých kinech uváděné režisérské prvotiny Johna Malkoviche Tanečník seshora (2010).
Dva romány v jednom
V případě Dědictví jde o svého druhu dva romány v jednom. První příběh nabízí poměrně satirický popis životabídy nakladatelského redaktora Andyho Larkhmana, příběh druhý je doslova epopejí, jíž si prošel muž jménem Christopher Madigan. Od počátku je zřejmé, že oba muži spolu budou mít jednoho dne cosi společného, ačkoliv se v románu nikdy nepotkají.
Madigan, vlastním jménem Kirkor Marketich, se sice objevuje hned v prologu, na scénu přichází ale až v druhé polovině knihy. Přesto je právě jeho příběh tím podstatným vyprávěním, neboť popisů plahočení zoufalých redaktorů bylo již dosti. Nicméně, právě vystřídání perspektivy, jaké autor volí, dodává románu na jeho síle.
Shakespeare se vlastně vůbec nebojí velkých témat, jak jsme mohli zaznamenat u zmíněného Tanečníka seshora, ale ani malých zádrhelů. Je to dáno předně jeho bravurní prací s jazykem. Stojí za poznámku, že překladatelka Magdalena Hamšíková, nevyvolala u autora těchto řádků v zásadě žádný důvod povytáhnout příliš obočí, neměl tím pádem ani důvod hledat originál.
Náhoda, peníze a paměť
Hybným momentem je na prvním místě náhoda. Ta rozhodne nejen o nečekaném dědictví, jež se dostane Andymu – na základě omylu, kdy vstoupí na smuteční obřad do jiné kaple, než původně měl, ale tvoří i základní, přímo osudové přesvědčení Madigana, jenž se rozhodne odkázat 17 milionů liber tomu, kdo přijde na jeho kremaci.
Ze dne na den se tak redaktor Andy promění v milionáře – a peněz, jež se mu dostane, se rozhodne užívat. Teprve po čase dospěje k názoru, že by se mohl také pokusit zjistit, kdo stojí za tím záhadným mužem, jenž mu je odkázal. A zde se dostává do hry paměť.
Zápletku i jednotlivé hybné momenty děje, jež připomínají často scenáristická východiska, umí Shakespeare konstruovat s velkým nadhledem. Dialogy běží jako na drátku, a čtenář jistě bude otáčet rychle stránku za stránkou. Postavy románu jsou přiměřeně plastické, na dramatičnosti celé osnovy neubírá ani trochu toho klišé (modelka Sophie se s Andym rozchází, když nemá ani floka, aby si ho naopak chtěla získat, když je později při penězích), více ruší snaha za každou cenu dodat významu postavě Dona Flexmora, jenž se v románu proměňuje v inkarnaci neštěstí, jež oba muže postihlo.
Přesto ale můžeme konstatovat, že místy násilná snaha nabídnout za každou cenu významy banalitám, se někdy podobá pokusům mnohých současníků vymknout se z šedi každodennosti.
Ostatně, právě toto činí román i přitažlivým.
Když Maral vypráví...
Zcela jinou dimenzi získává román ve chvíli, kdy se z nevrlé pozůstalé v kapli vyloupne Mahal: žena, jež začne vyprávět. V tom okamžiku příběh potemní, satira mizí, a na scénu vstupuje ponurá doba, a její současné stíny. Když Maral vypráví, přichází jejím prostřednictvím do děje postava Kirkora Marketiche, bloudícího Arména, jenž své dny prožil po trajektorii z Aleppa přes Západní Austrálli až do Londýna.
Shakespeare používá zavedené techniky, při níž vypravěč nechává vyprávět jakousi vědmu, jíž nechybí romantický rozměr (s Kirkorem se Maral potkala ve Vídni, když žebrala), jímž obestírá i svůj příběh – a příběh Marketiche.
Moralita, jejž posiluje dramatické líčení, balancuje na hraně s historickým kýčem, lze ji ale odpustit. Genocida arménského lidu z roku 1915 v podání Maral zní sice místy poněkud brakově, ale jaké vyprávění nemá sklony k sentimentu? Rodinné příběhy se prolínají s příběhy dějinnými, při nichž Andy zjišťuje, že proti takovému dědictví se nelze ubránit.
Zjišťuje, že i on sám má jakýsi dluh v podobě dědictví, jež není zhmotněno v miliónech, ale v odkazu jednoho muže, do jehož kaple nedorazil.
Otázkou zůstává, zda závěrečné vyústění, jež svede Andyho s Jeannine, Marketischovou dcerou, není až příliš velkou snahou náhodě dopomoci více, než to na počátku obou příběhů vypadalo... Moralita ale nekončí zde, nýbrž u Montaigne.
„Kdy přijde ta chvíle, kdy se člověk rozhodne, kým je? Kdy začne k té osobě směřovat a kdy se od ní začne vzdalovat?“ ptá se v jednu chvíli Andy.
Je to ta správná otázka?
Není Shakespeare jako Shakespeare. Od toho alžbětinského Williama Shakespeara se ten současný Nicholas Shakespeare liší v jedné podstatné věci. Nemá s ním (kromě jména) nic společného. Přesto čtenář neztratí příliš času, bude-li se některým jeho úvahám, ale i někdy značně krkolomným zvratům v jeho knihách věnovat.
 |
| Obálka Knihy Zlín k Shakespearovi |
Kdo sleduje zároveň filmovou tvorbu, tomu jistě neuniklo, že jeden z předchozích Shakespearových románů The Danser Upstairs (1997) byl předlohou i v českých kinech uváděné režisérské prvotiny Johna Malkoviche Tanečník seshora (2010).
Dva romány v jednom
V případě Dědictví jde o svého druhu dva romány v jednom. První příběh nabízí poměrně satirický popis životabídy nakladatelského redaktora Andyho Larkhmana, příběh druhý je doslova epopejí, jíž si prošel muž jménem Christopher Madigan. Od počátku je zřejmé, že oba muži spolu budou mít jednoho dne cosi společného, ačkoliv se v románu nikdy nepotkají.
Shakespeare se vlastně vůbec nebojí velkých témat, jak jsme mohli zaznamenat u zmíněného Tanečníka seshora, ale ani malých zádrhelů. Je to dáno předně jeho bravurní prací s jazykem. Stojí za poznámku, že překladatelka Magdalena Hamšíková, nevyvolala u autora těchto řádků v zásadě žádný důvod povytáhnout příliš obočí, neměl tím pádem ani důvod hledat originál.
Náhoda, peníze a paměť
Hybným momentem je na prvním místě náhoda. Ta rozhodne nejen o nečekaném dědictví, jež se dostane Andymu – na základě omylu, kdy vstoupí na smuteční obřad do jiné kaple, než původně měl, ale tvoří i základní, přímo osudové přesvědčení Madigana, jenž se rozhodne odkázat 17 milionů liber tomu, kdo přijde na jeho kremaci.
Ze dne na den se tak redaktor Andy promění v milionáře – a peněz, jež se mu dostane, se rozhodne užívat. Teprve po čase dospěje k názoru, že by se mohl také pokusit zjistit, kdo stojí za tím záhadným mužem, jenž mu je odkázal. A zde se dostává do hry paměť.
Zápletku i jednotlivé hybné momenty děje, jež připomínají často scenáristická východiska, umí Shakespeare konstruovat s velkým nadhledem. Dialogy běží jako na drátku, a čtenář jistě bude otáčet rychle stránku za stránkou. Postavy románu jsou přiměřeně plastické, na dramatičnosti celé osnovy neubírá ani trochu toho klišé (modelka Sophie se s Andym rozchází, když nemá ani floka, aby si ho naopak chtěla získat, když je později při penězích), více ruší snaha za každou cenu dodat významu postavě Dona Flexmora, jenž se v románu proměňuje v inkarnaci neštěstí, jež oba muže postihlo.
Přesto ale můžeme konstatovat, že místy násilná snaha nabídnout za každou cenu významy banalitám, se někdy podobá pokusům mnohých současníků vymknout se z šedi každodennosti.
Ostatně, právě toto činí román i přitažlivým.
Když Maral vypráví...
Zcela jinou dimenzi získává román ve chvíli, kdy se z nevrlé pozůstalé v kapli vyloupne Mahal: žena, jež začne vyprávět. V tom okamžiku příběh potemní, satira mizí, a na scénu vstupuje ponurá doba, a její současné stíny. Když Maral vypráví, přichází jejím prostřednictvím do děje postava Kirkora Marketiche, bloudícího Arména, jenž své dny prožil po trajektorii z Aleppa přes Západní Austrálli až do Londýna.
Shakespeare používá zavedené techniky, při níž vypravěč nechává vyprávět jakousi vědmu, jíž nechybí romantický rozměr (s Kirkorem se Maral potkala ve Vídni, když žebrala), jímž obestírá i svůj příběh – a příběh Marketiche.
Moralita, jejž posiluje dramatické líčení, balancuje na hraně s historickým kýčem, lze ji ale odpustit. Genocida arménského lidu z roku 1915 v podání Maral zní sice místy poněkud brakově, ale jaké vyprávění nemá sklony k sentimentu? Rodinné příběhy se prolínají s příběhy dějinnými, při nichž Andy zjišťuje, že proti takovému dědictví se nelze ubránit.
Zjišťuje, že i on sám má jakýsi dluh v podobě dědictví, jež není zhmotněno v miliónech, ale v odkazu jednoho muže, do jehož kaple nedorazil.
Otázkou zůstává, zda závěrečné vyústění, jež svede Andyho s Jeannine, Marketischovou dcerou, není až příliš velkou snahou náhodě dopomoci více, než to na počátku obou příběhů vypadalo... Moralita ale nekončí zde, nýbrž u Montaigne.
„Kdy přijde ta chvíle, kdy se člověk rozhodne, kým je? Kdy začne k té osobě směřovat a kdy se od ní začne vzdalovat?“ ptá se v jednu chvíli Andy.
Je to ta správná otázka?
Žádné komentáře:
Okomentovat