vyšlo na portálu www.literární.cz, 22. září 2014
 |
| Obálka románu Království |
Emmanuel Carrère:
Le Royaume (Království)
P. O. L.
2014
640 stran
úryvek z francouzštiny přeložil Josef Brož
1
Toho léta jsem se podílel na jednom televizním scénáři. A tak se mi stalo, že se ke mně jedné noci v malém podhorském městě vrátili mrtví. Není jasné, proč právě tito mrtví, a ne jiní. Oni sami nevědí, že mrtvými jsou. Zjevili se ovšem ve zděšených pohledech těch, k nimž se chtěli vrátit, k těm, kteří je stále milují a milovali. Nejde přitom o žádné zombí, ani přízraky, nejsou to ani upíři. Nenacházíme se ve sci-fi, ale ve skutečnosti. Položme si zcela vážně otázku: předpokládejme, že něco nemožného se opravdu odehrálo. Co by z toho plynulo? Jak byste reagovali, kdybyste přišli do kuchyně a našli tam vaši nedospělou dceru, jež zemřela před třemi roky, jak si připravuje misku s cereáliemi s obavou, že dostane vyhubováno, protože včera přišla pozdě; aniž by si pamatovala, co se včera v noci stalo? Co byste udělali – zcela konkrétně? Co byste na to řekli?
Již dlouho nepíši žádné fiktivní příběhy, ale dokáži rozeznat předpoklady silného příběhu, když mi někdo nějaký nabídne, a tento byl zdaleka nejsilnějším, co mi kdo zatím nabídl v mé scenáristické kariéře. Pracoval jsem s režisérem Fabricem Gobertem po čtyři měsíce téměř každý den – od rána do noci. Střídaly se v nich pocity nadšení a často ohromení nad situacemi, jež jsme uváděli do života. A potom – každopádně co se týče mne – se něco s našimi zadavateli pokazilo. Je mi o dvacet let více než Fabricovi, a proto jsem hůře zvládal to neustále zkoušení před mladíky s třídenními vousy, co byli tak ve věku mých synů, kteří se blazeovaně tvářili nad tím, co jsme psali.
Měl jsem vždy velké pokušení jim říct: „Když tak dobře víte, co s tím udělat, chlapci, tak to udělejte sami.“ Pak jsem to vzdal. Navzdory radám mé ženy Helène a mého agenta Françoise, jsem neměl dostatek pokory a práskl jsem dveřmi v polovině první sezóny.
Začal jsem ale toho gesta litovat o několik měsíců později, přesněji v okamžiku, kdy jsem pozval na večeři Fabrice a operačního šéfa Patricka Blossiera, který se podílel na obrazu mého filmu La Moustache. Byl jsem si jistý, že by právě on byl ideální pro tyhle Revenanty, věděl jsem, že si s Fabricem skvěle vyhovují a že je už pozdě. Ale když jsem je ten večer u kuchyňského stolu poslouchal, jak se baví o seriálu a historkami, které jsme si před dvěma lety představovali v mé kanceláři a které postupně získávaly podobu scénickou, hereckou a technickou, cítil jsem téměř fyzicky, jak se rozjíždí celá ta obrovská a vzrušující mašinérie, jež znamená natáčení. Říkal jsem si, že jsem také mohl být součástí toho dobrodružství a že to byla jen moje chyba, že již nejsem; pocítil jsem náhle zničehonic takový smutek, jaký asi musel mít Pete Best, který byl dva roky bubeníkem malé kapely z Liverpoolu jménem Beatles a který opustil právě předtím, než získali svou první nahrávací smlouvu. Představoval jsem si, že zbytek svého života musel strávit už jenom tím, že si trhal vlasy. (Les Revenantsdosáhli planetárního úspěchu a v hodině, kdy toto píši, získali International Emmy Award za nejlepší světový scénář).
Dost jsem se během té večeře opil. Zkušenost mě naučila, že je lepší nezůstávat jen u toho, co člověk napíše, dokud to není všechno hotovo, a zvláště ne, když jste na mol: za vzrušená doznání se každopádně platí minimálně dalším týdnem ztráty odvahy. Ale toho večera, bezpochyby proto, abych překonal své zoufalství a zároveň dokázal, že rovněž připravuji něco zajímavého, jsem začal Fabricovi a Patrickovi vyprávět, že chystám knihu o prvních křesťanech, na které pracuji již několik let. Odložil jsem ji, abych se mohl zabývat Revenanty, a nyní jsem se k ní vrátil. Vyprávěl jsem o ní, jako když vyprávíte seriál.
Odehrává se v řeckém Korintu kolem roku 50 po Kristovi – ale nikdo samozřejmě vůbec nepochybuje, že žije „po Ježíši Kristu“. Na počátku vidíme přicházet poutního kazatele, který otevírá skromný tkalcovský ateliér. Aniž by ten, jehož budeme později nazývat svatý Pavel, přestal pokračovat ve své činnosti, tká dále své plátno, sám se pomalu rozprostírá po celém městě. Holohlavý, vousatý, srážený prudkými ataky podivné nemoci vypráví hlubokým a vemlouvavým hlasem příběh o Judeji, kde před dvaceti lety ukřižovali proroka.
Říká, že ten prorok se vrátil mezi mrtvé a že tento návrat je znamením něčeho ohromného: proměnou lidstva, radikální a neviditelnou. Počíná nákaza. Adepti této podivné víry, jež se šíří kolem Pavla v té korintské mělčině, budou brzy vidět seba sama jako mutanty. Ukrytí jako přátelé, sousedé, nezjistitelní.
Fabricovy oči se lesknou: „To jak to říkáš, to je jako Dick!“ Spisovatel science-fiction Philip K. Dick byl během naší práce hlavním inspiračním zdrojem; cítím, že jsem publikum zaujal, potěšil. Ano, mohl by to být Dick, a celá tahle historie počátků křesťanství je vlastně tím samým jako naši Revenanti. V našich Revenantech vyprávíme o posledních dnech přesvědčených jako u těch Pavlových adeptech, kteří věřili, že mrtví budou vzkříšeni a počne poslední soud. Je to společenství páriů, vyvolených, jež se tvoří kolem této ohromující události. Zmrtvýchvstání. Jedná se o příběh něčeho nemožného, jež přesto nastane. Rozrušilo mě to, dávám si sklenku za sklenkou, žádám, aby bylo nalito i mým hostům, a v tu chvíli řekl Patrick něco – v podstatě banálního – ale člověka to zarazilo, protože mu to přišlo vlastně na mysl bezprostředně, aniž by na to nějak zvláště myslel a jeho samého to vlastně překvapilo.
Zamyšleně řekl, že je divné, že obyčejní inteligentní lidé mohou věřit na něco tak smyslů zbaveného, jako je křesťanské náboženství, na něco ve stylu řecké mytologie nebo pohádek. V dávných časech, připusťme si, byli lidé důvěřiví, věda neexistovala. Ale dnes by o někom, kdo by se svěřil s historkami, v nichž se bůh proměnil v labuť, aby sváděl smrtelníky, nebo přišel s historkami, v nichž princezny proměňují svým objetím žáby v krásné prince, řekli: je to blázen. Neboť kdysi mnoho lidí věřilo stejně šíleným historkám a nebyli považováni za blázny. Aniž bychom s nimi dnes sdíleli jejich víru, bereme je přesto vážně. Mají svou sociální roli, jistě méně důležitou než v minulosti, ale respektovanou a celkově spíše pozitivní. Jejich rozmary žijí vedle těch dalších, víceméně rozumných. Jejich šéfa navštěvují prezidenti s úctou. To přece jenom divné je, ne?
2
Ano, je to divné, a Nietzsche, z něhož si čtu každé ráno několik stránek při kávě, poté, co doprovodím Jeanne do školy, se vyjadřuje v termínech stejného ohromení jako Patrick Blossier:
„Jednoho nedělního rána, když jsme slyšeli hlučet staré zvony, jsme se ptali: je to vůbec možné? Tohle všechno pro jednoho ukřižovaného Žida před dvěma tisíci lety, jenž o sobě říkal, že je synem Božím – a navíc bez důkazu. Bůh, jenž přišel na svět prostřednictvím smrtelné ženy. Mudrc, jenž doporučuje už více nepracovat, nechodit k soudům, ale čekat znamení o neodkladně se blížícím konci světa. Soudy, jež berou nevinného jako zástupnou oběť. Mistr, jenž přikazuje svým učedníkům pít jeho krev. Modlitby, jenž mají přinést zázraky. Hříchy uskutečněné proti bohu, odpuštěné bohem. Strach z nadpozemského, k němuž je smrt branou. Postava na kříži jako symbol v epoše, jež neví nic o funkci, ani o hanbě kříže. Jaký strašlivý třes nám odtud přichází, jako dech vydávaný z nevykopaného hrobu minulosti. Kdo si může myslet, že je ještě možné věřit něčemu takovému?“
Přesto tomu věříme. Mnoho lidí tomu věří. Když jdou do kostela, opakují: Věřím v toho, jehož každá věta je urážkou zdravého rozumu, a opakují ji navíc jazykem, jemuž sotva dokáží porozumět. Můj otec, jenž mne vodil na nedělní mše, když jsem byl malý, litoval, že už není v latině, jednak ze staromilství a také proto, vzpomínám si na tu větu, že „v latině si člověk neuvědomuje, že je to taková blbost“.
Žádné komentáře:
Okomentovat