Senát dobyla francouzská pravice, včetně té národně-populistické

Národní fronta Marine Le Penové pokračuje v dobývání francouzských institucí

vyšlo s drobnými úpravami na portálu www.reflex.cz, dne 1. října 2014

Pravice vyhrála první bitvu. Není to ale ještě vítězství – a už vůbec ne triumfální. Za pravicovou většinou, jež dosáhla uplynulý víkend úspěchu, se navíc do horní komory francouzského parlamentu dostala poprvé i Národní fronta – dvěma senátory. Jeden z nich, David Rachline, se stal zároveň benjamínkem komory – ve věku 26 let nejmladším senátorem.

Na první pohled, a s ohledem na specifičnosti třetinových doplňovacích voleb, se může zdát, že Senát – o němž si každý druhý Francouz myslí, že je zbytečný – nemá žádnou váhu. Je ale přesným seismografem nálad ve společnosti. Senát, jenž je silným zastupitelem regionů, a regionálními zastupiteli – takzvanými velkými voliteli – jsou také budoucí senátoři voleni, předznamenává rozložení politických sil. Výsledky jsou političtější, neboť jakkoliv jde o volby nepřímé, vyjadřuje postoje velmi vlivné části francouzské společnosti. Té, jež nebydlí v Paříži...



Nejmladším senátorem, jehož mandát trvá jako u nás šest let, se může stát muž i žena již od svých 24 let. Senát nemá přímou zákonodárnou moc, ale může zákony vracet, a účastní se konzultací mezi dolní komorou a premiérem. Předseda horní komory, jenž zasedá v Lucemburském paláci, je po prezidentovi a premiérovi třetí nejsilnějším ústavní figurou v republice.

Marine Le Penová: Velké historické vítězství

Poprvé od založení Národní fronty (FN) v roce 1972, a poprvé od založení Páté republiky v roce 1958, se podařilo této straně, označované někdy za extrémní pravici, získat dva mandáty. Po velkém nástupu v regionálních a triumfálním vítězství ve volbách evropských, dorazili frontisté nyní do senátu: Stéphane Ravier z Marseille a David Rachline z Varu.

Podle předsedkyně strany Marine Le Penové jde o „velké vítězství, absolutně historické“, jež poukazuje na „dynamiku, jež se zrychluje od jedněch voleb k druhým“, ohlásila. „Třicet procent Francouzů je konečně zastoupeno v Senátu. Je to velmi silný signál,“ sdělil Stéphane Ravier. Třetí nejsilnější politická strana v zemi, jak o sobě rádi politici Národní fronty mluví, postupuje skutečně skok za skokem. Ten první historický učinil Jean-Marie Le Pen, dlouholetý vůdce strany, když se 21. dubna 2002 dostal do druhého kola prezidentských voleb – proti Jacquesi Chirakovi.

Že se právě zde nehraje o nic jiného, než o symbolické vyjádření nezadržitelného nástupu, je zřejmé. Neboť dva mušketýři Národní fronty sami o sobě toho mnoho na senátní půdě nezmůžou, ale jak správně poznamenala Le Penová, mohou tak dělat velký rozruch a potíže. „Budou jako naši poslanci strkat prsty tam, kde to bolí, vnášet dosud neexistující diskuse v Národním shromáždění, jež má tendenci pochrupávat, a předkládat velká témata dotýkající se regionů,“ vysvětlila. Do senátu mají přinést zkrátka: „čerstvý vítr a smělost“.

Podstatným rysem, jenž přineslo vítězství dvou frontistů je faktor, hojně diskutovaný již za prezidentstvím Nicolase Sarkozy, totiž podpora tzv. umírněné pravice pravici populistické. Oba senátoři sice pocházejí s citlivých jižních regionů zasažených silnou africkou imigrací, Národní fronta ale uspěla po celém území u všech velkých volitelů – a počet hlasů od posledních dvou senátních kláních čtyřnásobila.

Přichylování a odchylování mezi pravicí a středem
Hlavní opoziční politická formace Svaz pro lidové hnutí (UMP), elektrizovaná ohlášeným návratem Nicolase Sarkozyho, jenž má velkou šanci stanout na jeho čele, žila od víkendu trachtacemi kolem příprav na volby předsedy senátu. Vypadá to jako zápas hned tří frakcí UMP – Gérad Larcher, stejně jako Jean-Pierre Raffarin a Philippe Marini jsou členy právě této strany.

První Larcher, jenž již funkci před vítězstvím levice do roku 2011 zastávala, totiž veřejně podpořil kandidáta na prezidentskou funkci, bývalého premiéra Françoise Fillona. I když Jean-Pierre Raffarin, jeden z tří z triumvirátu nynějšího vedení UMP (vedle Alaina Juppého a právě Fillona), vystupuje často jako smírčí soudce, tendence a vliv Sarkozyho na jeho postoje lze přesně rozpoznat. Ještě na podzim 2012, po Sarkozyho porážce proti nynějšímu prezidentu Françoisi Hollandovi, mluvil o potřebě „bilancovat“ a kritizoval „kult šéfů“.

Nyní otočil. Mezi nově zvoleným senátorem Raffarinem a bývalým prezidentem mělo dojít podle deníku Libération koncem léta k uzavření dealu – tedy služby „něco za něco“. Sarkozy podpořil Raffarina, a Raffarin se nechal již několikrát slyšet, že je v UMP potřeba „silného leadershipu“ - a přímo se k Sarkozymu přihlásil. Senátor Marini, jenž sám sebe považuje za „autentického sarkozystu“ je obecně vnímán jako outsider a technokrat.

Samotné UMP ale bez Svazu nezávislých demokratů (UDI) neudělá ani ránu, neboť nezíská většinu. Rozložení sil je totiž takové, že sice pro UMP, mající největší počet senátorů (145), ale zvýšení UDI z 32 na 40 senátorů, může většinu blokovat. Kandidát na předsedu UDI a nynější předseda přechodný (po odchodu Jeana-Louise Borlooa) již dal najevo, že se centristé jen tak nenechají: „UMP není jednou stranou, jež řídí Senát, usilujeme o alianci pluralistickou.“ V praxi to může znamenat, že se UDI tu přichýlí k UMP, onde k socialistům.

Někteří socialisté již právě z tohoto důvodu úspěch UMP, procházející vleklou krizí vedení a korupčními aférami, relativizovali. První tajemník Socialistické strany (PS) Jean-Christophe Cambadélis k tomu ironicky poznamenal: „Je cítit, že pravice nad tím, že by mohla zosobňovat nějakou alternativu, pochybuje. Nepřišli s žádnou politickou nabídkou, jež by opodstatňovala velké volitele k tomu, že se k nim obrátili.“

Socialisté jsou se svými 113 senátory stále druhou nejsilnější stranou, a mohou teoreticky s dalšími levicovými uskupeními konzervativní republikány přehlasovat – s pomocí centristů, kteří buď budou volit s nimi, nebo budou absentovat.

Kolik stojí senátor?
Bude-li zvolen do čela Senátu Jean-Pierre Raffarin, získá Sarkozy vlivného politika, jenž bude prosazovat jeho návrat, nejen mediálně, ale i politicky. Jeho postavení ale není právě záviděníhodné, neboť se druhá komora netěší popularitě, a někteří dokonce navrhují, aby se místo toho naprogramoval nějaký počítač – třeba pod názvem Big Brother v narážce na Orwellovo dílo 1984.

Roční rozpočet senátu činí 335 milionů euro, z čehož 95% tohoto rozpočtu (316 milionů) spolykají denní výdaje, proplácení nákladů a diet pro senátory a jejich spolupracovníky, vyčíslil večerník Le Monde. Jeden senátor tak stojí 904 000 euro ročně. Národní shromáždění, dolní komora, vydává trochu méně: 904 000 euro na jednoho poslance ročně s celkovým ročním rozpočtem 521 milionů euro.

Jenom udržování světoznámě proslulé Lucembrurské zahrady, jež senát obklopuje, stojí: 12 milionů euro. Tato položka ale není součástí rozpočtu. Stejně jako 18, 5 milionů na senátní televizi Public Sénat.