Michel Houellebecq: Falešný prorok islámského vítězství

Co svojí knihou Houellebecq vlastně sledoval?

> kultura > literatura > knihy > recenze vyšla na portálu týdeníku Reflex, dne 13. ledna 2015.

Temný a provokativní. Poslední román Michela Houellebecqa: Soummision (Podmanění), jež vydalo nakladatelství Flammarion, nadchne všechny, kteří věří snadným konstrukcím. Hlavním tématem je totiž islamizace Francie. Brát toto téma nemusíme příliš vážně. Je to přece nakonec „jenom“ literatura, jejíž doménou je „svoboda tvorby“. Ale není to tak snadné...

Původně se měl román jmenovat La Conversion (Obrácení). A chceme-li si ušetřit dlouhé pasáže, jež nemusí odpovídat vašemu založení, možná by se kniha měla číst od konce. Neučinil jsem tak, a připravil jsem se o mnohé. Připouštím...


Autor, jenž dokáže vytvořit sugestivní atmosféru a situace, si často vypomáhá způsoby, jež chtějí budit dojem, že míří do srdce francouzské společnosti. Mediální svět a někteří intelektuálové, již ostatně delší dobu předpovídají „zásadní obrat“, někteří doslova „islamizaci“. Je tedy autor prorokem tohoto vítězství?

Země, v níž se nachází nesilnější muslimská komunita na Západě, prožila v posledních dnech – doslova téhož dne, 7. ledna 2015, kdy Houellebecqova kniha oficiálně vyšla – zatím nejsilnější vlnu terorismu. Spisovatel, jenž byl vzápětí vzat pod policejní ochranu, si nemohl přát lepší marketing. Zde fikce předběhla realitu...

Ale jen zdánlivě. Houellebecqův román totiž není zprávou politickou, byť si politikou efektně vypomáhá. Houellebecq je prorokem falešným.

Hlavní postavou je učitel ze Sorbonny,
co se snaží kromě výuky nalézt nějaký vztah.

Prezidentské volby a časté felace

Třistastránkový román se odehrává v roce 2022, tedy v jakési blízké budoucnosti, v níž právě konči druhý mandát socialistického prezidenta Françoise Hollanda, uzavírající éru „našich stále ještě západních a sociálně-demokratických společností“. To období ale nemá trvat dlouho.

Do druhého kola prezidentských voleb proti sobě totiž stanou kandidáti dosud menšinových uskupení - Národní fronty Marine Le Penová a Muslimského bratrství Mohammed Ben Abbes. Socialisté jsou vyřazeni.Nastává období složitého vyjednávání...

Hlavní postavou šestého Houellebecqova románu je čtyřiačtyřicetiletý François, literání vědec přednášející na Sorbonně, působící dojme, že je zcela pohlcený dílem dekadentní autora Jorise-Karla Huysmanse. Vedle tohoto díla, jež se mu stálo více než zájmem („během let mého smutného mládí, se Huysmans stal pro mne kamarádem, věrným přítelem; nikdy jsem o tom neměl pochybnosti, nikdy jsem se nepokoušel ho opustit“), se věnuje také svým sexuálním touhám.

Podobně jako některé předchozí Houellebecqovy postavy, budící dojem silné autobiografičnosti, patří k Françoisově oblíbeným aktivitám - felace. Neprovozuje žádný sport, politika ho jinak moc nezajímá. Jeho život je převážně monotónní, tvořený únavnými rituály (přes den přednáší, večer si chystá jídlo v mikrovlnce) a velkou osamělostí, jež občas naruší jedna z poslední lásek Myriam. To všechno se má ale změnit.

Volby druhého jsou zastaveny, protože nezjištěný počet útočníků zabrání v řádném průběhu. Co bude dál? Několik varovných signálů přichází ze všech stran: zdá se, že země se ocitá na pokraji občanské války. Myriam se naposledy setkává s Françoisem, protože její rodiče se rozhodli,že odjedou z Francie. Mají totiž pocit, že se má „stát něco vážného“ – jsou totiž židé.

Pod vlivem jedné kolegyně, kterou potká u fakulty, se hrdina dozvídá, že existuje skutečně reálné nebezpečí výhry muslimů. Zjišťuje, že fakulta je až do druhé kola zavřena, a rozhodne se odjet na jih Francie, aby unikl z centra událostí.

Politická fikce, nebo dystopický thriller?

V rozhovoru se Sylvainem Boumerau pro čtvrtletník The Paris Review spisovatel Houellebecq vysvětluje, že impulsem k napsání jeho románu byl jeho dojem po návrat z Irska, kdy zjistil, že se ve Francii za jeho nepřítomnosti hodně věcí kulturně i politicky změnilo. Ty změny nejsou podle něj pouze „specificky francouzské, ale spíše západní“.

Druhým důvodem, jenž měl na něj silný vliv, byl otřes po úmrtích v rodině. „Bylo to pro mne někdy neúnosné,“ tvrdí. „Nebyl jsem nikdy ve skutečnosti ateistou. Byl jsem agnostikem. Obvykle tato slova slouží jako vitrína pro ateismus, ale já myslím, že to neplatí v mém případě. Když ve světle toho, co vím, si znovu zkusím položit otázku, kdo je stvořitelem všeho toho kosmického řádu, zjišťuji, že na to nemám odpověď.“

Jeho karikatura na obálce Charlie Hebdo
 v den vystřílení redakce. Byl to důvod k atentátu?

Žánrově by se dala Houellebecqova kniha zařadit mezi „politické fikce“. Umělecké prostředky, jež autor používá, ale využívají i postupů temných thrillerů, literatury tzv. dystopické, známé především z části science-fiction.

Podobně jako například Pierre Mérot, jehož román Toute la noirceur du monde (Všechna čerň světa, 2012; vyšlo také ve Flammarionu), vyvolal sice menší, přesto také skandál, pokouší se Houellebecq zapojit do svých příběhů potemnělou sociálně-politickou realitu, hraničící s apokalyptickými vizemi, přesahující obvyklý rámec románové fikce.

Francouzská sebevražda na pokračování
Téma nástupu krajní pravice a její přitažlivosti pro velkou část francouzské veřejnosti je zrcadlovým efektem evropské krize kulturní a krize ekonomiky. Díky rétorice Národní fronty, jež využívá i silného literárního podhoubí (esejisté Renaud Camus, Richard Millet) získává v posledních letech silně antislámské akcenty.

Část politických elit, která v těchto dnech „bojuje za svobodu slova“, a proti „nebezpečí terorismu“, tvořila bohužel dlouhá léta podhoubí, jež vytvářela základ pro narůstající střet – nejen popíráním vzniku předměstských ghett, ale i důrazem na údajnou úspěšnost integrace. Migrace a zejména ta nekontrolovaná, se stala za dlouhá léta tématem, jež nechtěl nikdo vidět. Zahraničně-politická angažmá Francie v zahraničních konfliktech (Irák, Afghánistán, Libye – ale i západní Africe) navíc činí z Francie místo, kde nelze nebezpečí atentátů různých militantních skupin nikdy zcela odhadnout.

V tomto ohledu lze vnímat Houellebecqovu knihu jako jednu v řadě – hned vedle knihy esejů Erica Zemmoura: Le suicide français (Francouzská sebevražda, 2014, Albin Michel), jež vyšla na podzim loňského roku. Obě různými způsoby upozorňují na totéž: na přecenění jedné politiky a krizi západní společnosti.

Kolaborace jako obrácení?

V jednom je ale Houellebecq přeci jenom specifický. A m éně prvoplánový. Zatímco dvě třetiny knihy jsou svého druhu politickým pamfletem, v němž se objevují různě karikované postavy z francouzské politické scény (vedle Hollanda tu najdeme také Manuela Vallse, Jeana-Françoise Copého, různé novináře i hlasatele; premiérem nového francouzského muslimského prezidenta Abbese se stane centristický politik François Bayrou), část závěrečná je ambivalentní meditací nad náboženských státem.

Tu část uvozuje citace s ajatolláha Chomejního: „Pokud není islám politický, není ničím!“ V tomto ohledu se Houellebecq představuje jako velký blasfemista. Dokáže totiž způsobem, vlastním osvícencům, vyložit zdánlivý protimluv jako fundament. Přitom jeho výklad je čistým popřením osvícenství: tedy filozofie založené na popření klerikálního tmářství a vítězství rozumu.

Hlavní postava François se dlouhou dobu cítí být „ničím“ - alespoň v kontextu západní demokratické (a kapitalistické) společnosti; díky přijetí islámu se stane „něčím“. Satira, ironie a hlubší významy, jež můžeme nalézat u Houellebecqa, má někdy podobu šaškovského šklebu, občas se ale nelze ubránit dojmu, že autor jenom nežertuje.

Místo obrácení ke katolicismu, jako v případě objektu jeho studijního zájmu (Huysmanse), konvertuje hlavní postava k islámu. Zde už mu „politická fikce“ posloužila nakonec jako propagandistický nástroj k „vyřešení společenského problému“: Sorbonna se v knize změnila v univerzitu islámskou, všude je pořád a klid, klesla nezaměstnanost, ženy se vrátily domů, čímž klesla nezaměstnanost... a díky spolupráci s ropnými monarchiemi Perského zálivu se dostává ocenění i jemu.

Své zoufalé felace může konečně díky zaranžovanému mnohoženství opustit. Neboť, a to je hlavní poselství, jehož se Françoisovi dostane od nového rektora islámské Sorbonny, kam je po konverzi opět přijat: „Podřízení je snadná myšlenka: štěstí spočívá v absolutním podřízení.“ Tak jako patriarchát podřizuje ženu muži, islám podřizuje člověka bohu Mnohem jednodušeji a opravdověji, než jak se o to snažilo křesťanství. Před hrdinou se nakonec otevírá „nová šance“, šance „druhého života“.

Vypadá to na začátku jako „politický převrat“, v němž by toto gesto bylo vnímáno jako „politická kolaborace“, je to ale nakonec jenom „duchovní obrácení“. Cítím za tímto shrnutím něco více, než jen pamflet. Kritička Raffaële Leyrisová v listu Le Monde soudí, že autor je „ambivalentně perverzní“. Nejsem si tím zcela jistý