Francií obchází strašidlo antisemitismu, Dumas by se chtěl podobat Casanovovi

Text vyšel na portálu časopisu Reflex, dne 27. února 2015

Napětí roste. Polarizace francouzské společnosti, jež nyní dosahuje vysokého stupně, nabývá povahy střetu, který zdál být dávno zažehnán. Stále více stoupá napětí mezi dvěma silnými náboženstvími: islámem a judaismem. A výroků na adresu obou vedou až do nejvyšších pater moci. Zdá se někdy, že Francií obchází strašidlo antisemitismu. A nejsou to jen slova...

Ten, kdo by chtěl pochopí vážnost situace, nemusí se učit číst mezi slovy a řádky. Na poslední v pořadí 30. každoroční večeři , kterou zorganizovala Rada zástupců židovských institucí Francie (CRIF) vystoupil i prezident François Hollande. A jeho slova byla slyšena nejen diplomaty, zástupci konfesí, osobnostmi kultury nebo politiky.
Francouzští židé mezi slovy a činy
Byla doslova slyšet po celé Francii. „Židé jsou ve Francii doma, a nepatří antisemitům, jenž nemají místo v republice,“ řekl. A potom se na židy obrátil přímo: „Francouzští židé, vy jste tu doma, ve své vlasti. Je vám vděčna na část své identity. Velmi jste jí dali; Francie to ví, říká to a ukazuje, a zvedla se před měsícem, aby řekla ne fanatismu a antisemitismu.“

Antisemitismus, jež se ve svých zárodcích nevztahuje pouze na židy, je vnímán dnes především jako forma rasismu a vysoké nesnášenlivosti vůči židům. Nikoliv ovšem jako zástupcům náboženství, ale rasy. Mnoha židovskými organizacemi je toto slovo používáno jako prostředek, jak svého protivníka v diskusi diskvalifikovat. Existují ale i teorie, nejen výroky, podle nichž je právě holocaust a antisemitismus způsobem očišťování židů z hříchu, jejímž prostřednictvím mají dojít větší blízkosti s Bohem.

To ale neplatí určitě o lednových pařížských vraždách v košer obchodu, ani pro znesvěcení židovských hrobů v Sarre-Union (Dolní Rýn v Alsasku), natož atentátech v Kodani, jejichž smyslem nebylo žádné očištění, ale fyzická likvidace. A prezident Hollande, stejně jako premiér Manuel Valls vědí, že poslední výroky izraelského premiéra Benjamina Netanyahua nemůže brát na lehkou váhu. Premiér Netanyahu vyzval veřejně francouzské židy, aby opouštěli Francii. „Izrael vás očekává s otevřenou náručí,“ řekl.

Netanyahu a výzvy k návratu
Nestalo se tak poprvé, Netanyahu to učinil i při atentátech Mohammeda Meraha v roce 2012, i v případě atentátu v Židovském muzeu v Bruselu o dva roky později. Tentokrát se ale okamžitě ozvali, jak francouzský premiér, tak prezident. „Nenechám projít slova, vyslovená v Izraeli, aby si někdo myslel, že židé nemají již své místo v Evropě a zvláště ve Francii,“ ohradil se prezident Hollande. „Lituji výroků Benjamina Netayahua. Když jste ve volební kampani, neznamená to, že si můžete dovolit jakoukoliv deklaraci. Místo francouzských židů je ve Francii,“ opáčil premiér Valls.

Faktem ovšem zůstává, že počet odchodů z Francie, jež tvoří největší židovskou komunitu v Evropě (500-600 tisíc), po každém útoku, spjatém s terorismem, jenž přímo zaútočil na židy, roste. Za poslední rok se zdvojnásobil, a koncem roku se zvedl na 6.658 lidí. Čísla z ledna zatím nejsou k dispozici. A roste i počet útoků a výhrůžek. Podle výzkumů, jež s odvoláním na agentury zabývající se lidskými právy, zveřejnila AFP. Očekává se další nárůst, a Francie by se mohla stát první zemí v Izraeli, s největším počtem odchodů do Izraele.

„Říkám židům Francie, vaše budoucnost je ve vaší vlasti, vraťte se zpátky do své země,“ opakoval počátkem února při jednom mítinku, věnovaném speciálně francouzským židům. V polovině března čekají Netanyahua volby, a proto mluví velmi konkrétně. Na tento rok hodlá vyčlenit 45 milionů dolarů, jež budou součástí plánu přilákat do Izraele více židů.

Ve svém projevu na CRIF 23. února prezident Hollande mluvil silně, když zdůraznil, že antisemitismus, „to je jako lepra, která se stále vrací, když civilizace věří tomu, že se jí zbavili“. A protože toho rána předseda CRIF Roger Cukierman pronesl v rádiu Europe 1 překvapivě sdělení, že předsedkyně Národní fronty Marine Le Penové je z jeho osobního hlediska „bezúhonná“, poznamenal Hollande: „Antisemitismus má staré kořeny, které se noří v celé historii extrémní francouzské pravice velmi hluboko, a dosud se jich nezbavila.“

Le Penové „láska k židům“
Předsedkyně národně-populisté strany Le Penová se ale v poslední době několikrát vymezilia v podpoře židům, a velmi ostře vůči radikálnímu islámu (zejména vůči modlitbám na veřejnosti). Hned po svém zvolení v lednu 2011 na čelo Národní fronty oznámila v rozhovoru pro liberálně-levicový list Haaret´z, že její politické strana má povahu „pro-sionistickou“. A v liberálně-konzervativním týdeníku Le Point loňského února sdělila, že koncentrační tábory byly „vrchol barbarství“.

Snaha oprostit se od předchozích výroků jejího otec Jean-Marieho je tu evidentní. Místy to dokonce vypadá, že mezi dcerou a jejím otcem byla vyhlášena válka. Faktem je, že Marine si dává pozor, aby bylo zapomenuto, že její otec kdysi prohlásil, že „plynové komory byly historickým detaile“. Dnes Le Penová říká, že se židé nemusí Národní fronty bát. Při své návštěvě ve Washigtonu se předsedkyně a evropská poslankyně setkala Ronem Prosorem, izraelským velvyslancem při OSN.

Ačkoliv není Le Penová zdaleka oblíbena u židovské komunity, její krédo u ní každopádně roste. Zatímco její otec měl ve vrcholném okamžiku roku 2001, kdy se dostal proti Jacquesi Chiracovi do 2. kola prezidentských voleb, u židů podporu 4,4%, jeho dcera má podle agentury Ifop k prezidentskému měření popularity v roce 2012 více než třikrát tolik: 13,5%.

Není to ale žádná „láska k židům“, jako spíše strategie, jak přilákat větší počet Francouzů, a využívat zvýšeného napětí a nevraživosti vůči muslimské komunitě. Druhé největší náboženství je v zemi galského kohouta, vnímáno stále častěji jako extremistické. A to navzdory různým deklaracím. Faktem je, že velké rozdíly Francouzi mezi islámem a islamisty nedělají. Jenom počet útoků naproti muslimským místům (např. mešitám) dosáhl za uplynulý měsíc jako za celý loňský rok.

Podle Cukiermana, předsedy CRIF, ačkoliv jsou „muslimové a židé na jedné lodi“, není „Národní fronta stranou, která by páchala násilí proti židům“. A dodal překvapivě: „Všechno násilí, jež má antisemitskou povahu, a je třeba to říci, všechno násilí je dnes uskutečňováno mladými muslimy...“ V tu chvílí jakoby si uvědomil chybu doplnil: „...a samozřejmě, je to naprosto malá menšina muslimské komunity, a muslimové jsou kvůli tomu prvními obětmi.“

Když Dumas vtipkujeMarine Le Penová to nemá někdy jako žena snadné se svým otcem. A novináři zase s Rolandem Dumasem. Muž, jenž zosobňoval velkorysost, ale i paradoxy (a často i v závěru obavy) mitterrandovské zahraniční politiky, se čerstvě vyznamenal výrokem, že premiér Valls je „pravděpodobně pod vlivem“. Kdo by si myslel, že tím vlivem bude třeba alkohol nebo jiné drogy, mýlí. Tím vlivem myslel Dumas – židy. A nebyl to žádný vtip.

Manželka Manuela Vallse, známá housliistka Anne Gravoinová, jež si vzala v Barceloně narozeného temperamentního politika, čtyři roky předtím, než se stal premiérem, je z matčiny strany židovka. Její dědeček, lékař Corenfeld, uprchl z bývalé Moldavské sovětské autonomní republiky před stalinským terorem. Dumas si myslí, že mít za manželku takovou ženu „vytváří osobní aliance, které mohou tvořit určité předsudky“. A také vliv.

Premiér Valls totiž několik dní předtím použil v souvislosti s terorismem termín: islamofašista. A Dumas, jehož zahraniční politika na Blízkém východě nesla silné stopy podpory arabských zemí, je známý i svou podporou palestinské kauzy. Od Dumase to ale bylo spíše takové pošťouchutí – ovšem v okamžiku, kdy je Francie vystavena takovým zkouškám, i malý vtip vypadá jako pouštění džina z láhve nenávisti.

***

P. S. Přidám jednu osobní vzpomínku. Roland Dumas, tento známý svůdník, elegantní muž, jenž dokázal vždy okouzlit, při své pražské návštěvě před několika roky svěřil autoru těchto řádek, že mu není proti mysli představa, že by mohl být přirovnáván s Casanovou.

Ale na zámek Duchcov, kde psal Casanova své paměti, jsme se nedostali. Dumas, jenž naposledy proslul pokusem o obhajobou – společně s Jacquesem Vergèsem – prezidenta Pobřeží slonoviny Rolanda Gbagboa, měl již připravený jiný program. Slíbil ale, že tomu bude věnovat svou příští cestu. Od chvíle, kdy Francouzská národní knihovna získala v roce 2010 do vlastnictví originál ve francouzštině psaným vzpomínek, už možná ani neměl důvod.