Národovecká Národní fronta nadále na pochodu. Do zbraně občané?

vyšlo na portálu týdeníku Reflex dne 24. března 2015

Národní fronta a její předsedkyně Marine Le Penová nezvládla utvořit zatím
"první stranu Francie", ale i tak posílila výrazně.

Nevyhrál výrazně nikdo. Volby jsou volby. A průzkumy jsou průzkumy. Toto je nejsilnější lekce z uplynulého francouzského víkendu, v němž v departementálních volbách fakticky nikdo nevyhrál, ale nikdo také neprohrál: ani pravice, ani levice. Národovecká Národní fronta Marine Le Penové ale dosáhla historického skóre – a nadále utváří svým uskupením politickou dynamiku současné Francie.

Každému jeho vítězství. Navzdory silným politickým výrokům, jichž se po prvních odhadech dopouštěli političtí lídři, že se na francouzské politické scéně odehrává proces, jenž definitivně etabluje trojici stran: dosud dominantní Socialistickou stranu (PS), alternativní opozici Svazu pro lidové hnutí (UMP) a částečně protisystémovou Národní frontu (FN). Sociolog Pascal Perrineau označil tento trend za „triangl“.

Celková statistika department po departmentu: ZDE. Mapa celé Francie v barvách: ZDE.


Departementální volby do 101 zastupitelstev (menších počtem než naše okresy) tvořící přes 2.052 kantonů – o polovinu méně, než volby do reformy v roce 2013, do kdy se také jmenovaly „kantonální“, měly ve hře 18.194 kandidátů. Proměny volebního modelu ve dvojkolovém většinovém systému vyvolávaly také dlouho obavy z neúčasti: voliči totiž často nevěděli, koho oproti volbách v roce 2011 mají (a hlavně kam) volit.

V tomto duchu v pozdních nočních hodinách na zpravodajském rádiu France Info také sociolog Perrineau, jinak také profesor na Science-Po v Paříži a specialista na volební systémy, analyzoval výsledky. Nepůsobí to asi až tak spektakulárně, jak by si každý přál, je to ale výsledkem statistického šetření.

Nic více, nic méně. Výzkumy se nepotvrdily, ať už se týká neúčasti, ani v odhadech samotných výsledků. Neúčast přesáhla 50%, pravice mírně posílila, levice nepropadla - a Národní fronta se nestala „první stranou Francie“.

Nebylo nicméně nijak s podivem, že si vůdci stran v neděli 22. března po 20. hodině každý přisuzoval svůj podíl na úspěchu svých formací. V každém z těch vystoupení bylo možné najít semínka pravdy, ale především úvahy, jež byly často „otcem myšlenky“.

Politické strany na pochoduPrvním, kdo se ale po 20. hodině v neděli 22. března nechal slyšet, byl premiér Manuel Valls, jenž výsledky své strany, a potažmo celé levice, označil za „ctihodné“. „Když Francouze mobilizuje, jde to,“ řekl. On ale mobilizoval především proti FN, ve strachu, aby „nerozbila moji zemi“, v obavě z velké neúčasti, jež by posílala protestní hlasy. Premiér Valls neopomněl připomenout, že se Socialistické straně (PS) „dařilo lépe, než bylo očekáváno“. Výzkumy jí dávaly od 19-21%, výsledky (zejména při součtu s celou levicí jí ale dávají až 36%).

Socialisté ztratili po prvním kole třetinu departementů, dáno nejen silně kritizovaným provozem současného kabinetu a prezidentským stylem Françoise Hollanda, ale i rozštěpením levice na několik proudů, z nichž část (nazývaní jako rebelové – část socialistů a ekologů) odešla z vlády a utvářela vlastní kandidátky s radikální levicí. Při pohledu na volební mapu se jeví výsledky mnohem lépe. Bude ale záležet na druhém kole, zda paradoxně: levice podpoří levici.

Sdružení pravicových stran na čele se Svazem pro lidové hnutí (UMP) Nicolase Sarkozyho ohlásilo vítězství. „Střídání je na pochodu a nic ho nezastaví!“ oznámil pateticky Nicolas Sarkozy. První odhady výsledků totiž hovořily ve prospěch aliance pravice. „Budu i nadále pokračovat ve sjednocení a sdružování naší politické rodiny, což je mojí prioritou,“ vysvětlil, „neboť tato jednota je v očích Francouzů předběžným předpokladem, abych zosobňovali republikánskou alternativu, již od nás s netrpělivostí očekávají.“

Bylo to první Sarkozyho vítězství, nikoliv ale očekávané „pěkné vítězství“, nýbrž „vítězství měkké“ – nebýt spojenectví s centristy ze Svazu demokratů a nezávislých (UDI) a Demokratického hnutí (MoDem), pokrylo by pouze „tvrdé jádro“ UMP. Oficiální vítězství s 32% byl ale pouze odhad. Pravice rovněž zaznamenala ztráty. A ambice zvítězit v počtu 70 departementů se zdá být méně reálná, než před volbou.

Mimochodem - pochodové termíny ze slovníku vojenských povelů (oba, Valls i Sarkozy, použili ve francouzštině slovo „marcher“ - „pochodovat") – obvykle provázejí každé volby. Sarkozy, stejně jako Valls v uplynulých týdnech skutečně mobilizovali. A to zejména proti Národní frontě (FN), jíž dávaly výzkumy veřejného mínění v odhadech kolem 29-33% - a tedy silné vítězství. Výsledek s odhadovou možností získání až pěti departmentů (sever, jih, východ Francie) se nyní redukuje na jeden, maximálně dva.

Předsedkyně FN Le Penová se ovšem snažila, navzdory již vytištěným plakátům („První strana Francie!“), jež musela vzápětí vyhodit – udržet bojovný tón, i když část jejího politického týmu neskrývala v kuloárech zklamání. Výsledky označila za „úspěch“, jímž došlo ke zničení „bipolarizace“ francouzského politického života. Strana, jež vyhrála naposledy evropské volby, skutečně posílila významně. A pokud někdo měl mluvit o „pochodu“, je to pochod Národní fronty. S odkazem na výsledky vzápětí vyzvala premiéra Vallse k odstoupení.

Ohradila se zároveň proti „špinavé a skandální kampani“, jež vůči ní vedla levice a pravice.

Neúprosná volební matematikaVolební matematika pro tento typ voleb – jež zahrnuje departementy složené z kantonů – není zdaleka tak snadná. Levice totiž, navzdory očekávání, se o vítězství s pravicí fakticky dělí. Národní fronta (FN) Marine Le Penové, jíž dávaly výzkumy veřejného mínění dlouhodobě na uplynulou neděli volební triumf, sice oproti předpokladům nezvítězila, ve srovnání s těmi minulými kantonálními volbami posílila ovšem významně, z 15% na 25%.

V počtu zvolených zástupců, jež bude volit ve třetím kole do departementální rady, je pravice po prvním kole na koni – s ohledem na ty, co skutečně zvítězili hned v kole prvním, a překročili hranici 50% a 25% zapsaných voličů. UMP, UDI a jejich ještě menší spojenci získali celkem 220 křesel z 286. Do dalšího druhého kola jde pravice ve 821 kantonech, ztratili postup ve 262 kantonech.

Socialisté a její spojenci mají ve hře 512 kantonů. Ztratili ovšem 506 kantonů. Co je pozoruhodné, jsou nerozhodnuté kantony, z nichž FN jde do 1.073 kantonů, tedy přibližně stejně jako PS a její spojenci. Národní fronta a její spřízněná kandidátka Bleu Marine byla zvolena do čtyř tzv. dvoučlenných mandátů (parita mužů a žen), což jim může přinést 8 mandátů (oproti 2 v minulých volbách v roce 2011). Pokračuje v druhém kole na čele 322 voleb.

Kdo bude volit koho?Kruciální otázkou před druhým kolem 29. března, jsou tzv. volební doporučení. Předseda UMP Nicolas Sarkozy zopakoval to, jež vydal v nedávný doplňovacích volbách do departmentu v Doubs: ani levici, ani frontisty (fr. tzv. „ni-ni“). Nemá ale v UMP tak silnou pozici, aby ho úplně poslechli všichni, zejména ne ti, kteří mají sklon vytvářet aliance s centristy: ať už je to hypotetický Sakozyho kandidát do prezidentských voleb v roce 2017 Alain Juppé či charismatická Nathalie Kosciusková-Morizetová, místopředsedkyně strany a jeho bývalá mluvčí. Oba vyzývají voliče pro podporu „republikánských kandidátů“, tedy proti Národní frontě.

V tomto duchu mluví i všichni socialisté, premiér Valls tomu říká „přehrada“ (barrage), což Juppému od části „tvrdého jádra“ UMP vyneslo již dříve pískot a posměšky, že se příliš paktuje s centristy. Ti ho také podporují proti Sarkozymu, což štěpí jednotu strany i Sarkozyho snahy vytvořit si z ní trampolínu do Elysejského paláce. Sarkozy tím pokračuje v linii „FN přes kopírák“, využívaje toho, že některá témata ve Francii rezonují – nedávno se vytasil s nápadem omezit „alternativní obědy“ ve školních kantýnách (rozuměj jídlo bez vepřového – což souvisí s islámskou populací), a místo „integrace“ mluví o „asimilaci“ (to je jako ze slovníku maršála Pétaina).

Slovník vůči Národní frontě nabrousil v poslední době i kdejaký socialista, ti ale mají sami problém s evropskými ekology, zvláště její představitelkou Cécile Duflotovou (odešla z Vallsovy vlády) a „levicí levice“ (což zahrnuje i komunisty) ale zejména Jeana-Luca Mélénchona, disidenta PS, jenž kandidoval minule na prezidenta. Roztříštěnost levice je o poznání větší, čímž nahrává Sarkozyho snahám mluvit jak k svým stoupencům, zároveň ale i o „jednotě“ pravice a centristů.

Představa Marine Le Penové, jež mluví o tom, že „vytlačila socialisty“, se zatím nepotvrdila: často to naopak vypadá, že se oni vytlačují sami jeden s druhým, a nepotřebují k tomu ani Marine, ani žádnou její „modrou vlnu“. Paradoxně se obávám, že se v poslední době stává Le Penová náhradním sjednotitelem nejen levice, ale i pravice, která jinak dříve rovněž nemanifestovala nějak zvláště svoji jednotu. Památný zápas o křeslo šéfa UMP mezi Françoisem Fillonem a Jeanem-Françoisem Copém toho bylo před dvěma lety více než důkazem.

Shrnuto a podtrženo: na pochodu je stále Národní fronta Marine Le Penové. Pouze sýčkové na střechách ale trvdí, že si to levice s pravicí objednala (a zaplatila), aby přišla dlouho očekávaná úleva. Druhé kolo ale ještě nenastalo. Úleva proto není na místě, neboť - jak se zpívá v té známé písni - „do zbraně občané".