Andula Sedláčková, herečka

neděle 17. května 2015

Abdellatif Laâbi: Západ je stále necitlivý k Africe

Tvoří na dvou březích Středomoří, Abdellatif Laâbi bude hostem letošního Festivalu spisovatelů Praha.

Abdellatif Laâbi (*1942) je frankofonní básník, spisovatel, překladatel a občanský aktivista. Jeho jméno je již po dlouhá desetiletí spojováno zejména s angažovanou poezií. Laâbiho tvorba ale tvoří i zcela novou skutečnost, v níž nejsou odděleny rozměry reálné a symbolické. V listopadu autor navštíví také Prahu, a to na pozvání mezinárodního Festivalu spisovatelů.

>>>publikováno na portálu literární.cz dne 21. dubna 201

Vyrůstal v severní části Maroka. V okamžiku vyhlášení nezávislosti Maroka mu bylo čtrnáct let, o čemž vypráví ve své autobiografické knize Le Fond de la jarre (Hlubina džbánu, 2002). Pochází z jedenácti dětí, on sám byl nejmladší.

Okamžikem, který on sám považuje za rozhodující pro vlastní vstup do světa literatury, bylo autorovo seznámení s dílem ruského spisovatele Fjodora M. Dostojevského. „Byl to pro mne doslova šok,“ řekl později. „Objevil jsem při četbě jeho díla, že v životě existuje něco jako vnitřní hlas, volání, jež provází zároveň soucitný pohled na svět lidí.“
Od toho okamžiku se díval i on sám na svět jinýma očima. Uvědomil si nejen bídu lidského osudu, ale i obrovskou sílu neutuchající naděje, jež dokáže překonat i ty nejhorší okamžiky. Ta síla mu byla vzpruhou i v době, kdy byl za své politické a občanské aktivity mučen a vězněn. Citlivost k lidskému utrpení se odráží i v jeho veřejných výrocích, mezi jinými prohlásil, že Západ je stále necitlivý k dennímu utrpení Afričanů.

Zakladatel intelektuální levice
V průběhu šedesátých let proslul zvláště jako jeden z oponentů režimu. V roce 1966 zakládá intelektuální revue Souffles, díky níž se mu podařilo vytvořit literární a politickou platformu, kde se sešli autoři jako Tahar Ben Jelloun, Mohammed Kaïr-Eddine anebo Mostafa Nissabory.

Celkem dvacet tři čísel této revue ve francouzštině a osm v arabštině (pod jménem Anfas) mělo velký vliv v procesu ustavení marocké intelektuální levice. V roce 1972 byla režimem zakázána. Dlouhou dobu zůstávala naprosto nedostupná, od roku 2000 byla zpřístupněna v digitalizované podobě na portálu ClicNet.

Neuvěřitelně krutý masakr dne 23. března 1965, na počátku vlády krále Hassana II., při němž zahynulo na tisíc lidí včetně dětí a jejich rodičů, kteří pokojně manifestovali proti školské reformě, u něj vyvolal odhodlání politicky se angažovat. Nejprve působil v řadách Strany pro osvobození a socialismus (PLS), od roku 1972 založil podzemní politické hnutí s názvem Ila Al Aman (Kupředu).

Téhož roku byl zadržen, uvězněn a posléze i mučen. V roce 1973 byl odsouzen k deseti letům vězení v neblaze proslulém vězení Kenistra, kde jako vězeň číslo 18611 prožil osm let. O boji jeho ženy Jocelyny, jež burcovala mezinárodní veřejné mínění, vypráví film La moitié du ciel (Polovina nebe, 2014) Abdelkadera Lagfae, jenž byl loňského roku promítán na Festivalu marockého filmu v Tangeru.

Prokletý básník v osamění exilu
Jedním z motivů Laâbiho poezie je hlubinný smutek, chcete-li splín, jež navazuje a odkazuje, zejména ve sbírce Le Spleen de Casablanca (Splín Casablanky, 1996), na Baudelairova východiska „prokletého básníka“. Laâbi umísťuje tuto postavu do marocké Casablanky. Dialog mezi Casablankou a Paříží tvoří základ dialogu „mezi dvěma břehy“ kulturního Středomoří.

Jedno z velmi silných témat Laâbiho poezie je ovšem také osamění, jež jako exulant pociťuje dosud ve Francii, kam se po propuštění z vězení v roce 1985 uchýlil. Nejde ale jen o samotnou opuštěnost, ale i o nemožnost návratu. „V hluku města bez duše učím se těžké profesi exilů,“ napsal. „Ach, jak jsou si ty země podobné a jak se podobají všechny exily.“

Země, kterou básník Laâbi hledá, tak nakonec zůstává pouze zemí, kam se sám rozhodl vkročit. „Ukradli mi mou zemi / Kdo mi může vrátit spravedlnost?“, ptá se. Věří ovšem stále v zemi vysněnou, „zemi ke zrození“, kde „modř dětství“ se spojí s „kaskádami prvního slunce“. Jak sám expresivně říká: „Poezie je to jediné, co člověku zůstává, aby vyjádřil svou hrdost a neztratil se v tom počtu, aby jeho dech zůstal vtištěn a byl navždy potvrzován v křiku.“

Ocenění a sebrané spisy


Za svou poezii byl v roce 2009 oceněn Goncourtovou cenou. O dva roky později získal Grand Prix de la Francophonie Francouzské akademie 2011. Byl jmenován doktorem honoris causa Université Rennes 2 Haute Bretagne v roce 2007.

O významu jeho díla, básnického i prozaického (Laâbi je rovněž autorem čtyř divadelních her), čítajících šestnáct sbírek a čtyři romány, svědčí i velké množství vydání – vedle francouzštiny a arabštiny – vyšla ještě v mnoha dalších světových jazycích.

V poslední době se množí i zajímavé studie, analýzy a monografie, stejně jako univerzitní práce o jeho významu a roli v literatuře. Jeho Sebrané spisy (Œuvre poétique I, II) vyšly ve dvou svazcích v nakladatelství La Différence v letech 2006 a 2010.

Se svou ženou Jocelynou má tři děti: Yacina (*1965), Hind (*1966) a Qods (*1971).

Oficiální webové stránky: www.laabi.net

Žádné komentáře:

Okomentovat